Olivovníky

Vladimír Merta

Ballades de Prague

Kočka leze dírou po čtyřiceti letech

Kterému jinému albu to trvalo čtyřicet let, než se podařilo vydat ho oficiálně ve zpěvákově rodné zemi? Příběh pařížské desky Ballades de Prague líčí Vladimír Merta v bookletu báječně, s psychedelickou obrazností, jistěže se sebou jako hrdinou - byť sebeironickým - v hlavní roli. K lidem z labelu Disques Vogue ho tehdy dovedl Jeňýk Pacák, dle pábitelské legendy hlavně najíst se a napít. Jenže když Francouzi zjistili, že Olympic má exkluzivní smlouvu se Supraphonem, obrátili pozornost k dalšímu mladíkovi z tehdy atraktivní krajiny pražského jara. „Cikánek přinesl naladěnou kytaru, já zahrál Mikulecké pole…“

Natáčelo se na tehdy exkluzivní čtyři stopy, Merta jako osmiruká indická bohyně do nich sunul kytary, flétny, klavír, všechno sám. Ballades de Prague vyšly v Paříži: tam se o ně, nepropagované, nikdo nepral, do Československa nesměly. Jeden z tolika trpkých debutů té éry: vyvzdorovaný, neviditelný.

Naštěstí nezestárl ani poté, co Francouzi ztratili zájem o Čechoslováka, protože okupaci v novinách vystřídala jiná témata. „Co jsi to čet / a jaký to byl jed / co jsi včera večer spolykal?“ Místy tu je kafkovská ozvěna stínů své doby - ale hlavní zůstává poezie, hra se zvukem, vymýšlení, čím vším může být písnička. I ta píseň-vizitka Chtít chytit vítr („zabloudil jsem lhostejností / nevím jak najít cestu zpět / jmenuju se po tátovi / je mi dvacet let“) je jen trochu pevnější ploškou v mozaice dylanovských nedopovězeností.

Merta nahrál čtyři vlastní písně a nevyprávěl Francouzům, že dál už nic: místo toho doplnil elpíčko songy jako Nesem vám noviny a Kočka leze dírou. Rozevlátě, místy s jinou harmonií, s fantazií Incredible String Bandu, jehož podobný zvuk tehdy šlechtil Joe Boyd, objevitel Floydů. Doktor Houdek čili firma Galén teď vypátral vlastníka autorských práv a vydal album i s dobovými výstřižky, fotkami, novějšími komentáři. A přece je tu pořád při poslechu to tajemství: co byl tehdy ten dvacetiletý chytač větru zač? Jak to, že hudba může tak zvláštně běžet po hranici autorství kontra tradice? Co je v něm světové, a co od Tálinského rybníku? To album mělo cenu vynést na světlo: jako hádanku, která naštěstí zůstává nevyřešená.

---