Olivovníky

Dagmar Voňková

Listí

Nenápadná, ale vždy originální

Nazývají ji "rebelující dámou české hudby", je ji však slyšet a vidět jen zřídka. Snad jako potvrzení platnosti přísloví "dobrého pomálu". Dagmar Voňková si však pozornost zaslouží už léta. Nakladatelství Galén jí nyní vydalo důstojný soubor písňových textů, veršů i rozhovorů a recenzí.

Jako "kapičku rosy", která v roce 1971 probudila porotu soutěže folkových písní, popsal později Jiří Tichota okamžiky debutu Dáši Voňkové: "Velmi nezbedná písnička Pastýřka, zpívaná při kytaře ostrým dívčím hláskem. Porota ožila. Kdo je to? Dáša Voňková - slyšel o ní někdo? Odkud? Z Krkonoš, to se podívejme!"

Tehdy neznámá dívka z Pece pod Sněžkou zvítězila, rozhlasová nahrávka její písně v podání Spirituál kvintetu byla vyhlášena nejlepší nahrávkou roku, a  jak napsal Tichota, "nenápadná autorka, jak se tiše objevila, tak zmizela kdesi za lítačkami krkonošských lokálů". Nezmizela tak docela, vědělo se o ní a patřila po všechna léta mezi kvalitní autorky a svérázné písničkářky, které, tak jako i její mužští kolegové, neměly v minulém režimu zdaleka všechny dveře otevřené. I když si jí všimli třeba zahraniční producenti, vždycky to doma někdo "zamázl".

Drnká, hraje, škrábe, duní

Dagmar Voňková ostatně pro nějaký strmý vzestup kariéry "nic zásadního" nedělala. Neprosazovala se, nekamarádila s těmi, kdo rozhodovali o různých povoleních k vystupování a programových skladbách vysílání v rozhlase nebo nedejbože v televizi. Živila se ledasjak, určitě ne písničkami. Přesto byla vždy přítomna a ti, kdo se o tento druh hudby zajímali, o ní věděli a  považovali si jí.

"... Nehraje jen na kytaru, ale také kytarou," objasňoval Jan Dobiáš v Mladém světě. "Brnká, drnká, hraje, škrábe, duní, rozeznívá nástroj prsty, údery, pohybem celého těla..." a Jiří Černý tvrdí, že "u Dáši se proti zažitým modelům bouřilo všechno: sotva chvilku zpěvem maloučko připomněla Joni Mitchellovou, vzápětí rvala tóny až odkudsi z útrob živočišného strachu a  skřekovité radosti".

Je interpretkou především vlastních písní, někdy zhudebňovala básníky (například Čelakovského, Holana, Pilaře). Dagmar Voňková, provdaná Andrtová, je však především skvělou textařkou. Její texty jsou jednoduché, nikoli ovšem bezduché. Rýmuje zdatně, barevně, vtipně (jedna kapitola sbírky nese název Veršovytí, veršovánky, veršovětry až vichřice), někdy s náznakem erotických hrátek. Ale jde vždy o texty svěží, neotřelé a překvapivé. Proto je počin nakladatelství Galén tak záslužný. Sbírka (mimochodem skvěle graficky upravená s autorčinými mimořádně zdařilými, elegantními ilustracemi) je prvním souborným vydáním písňových textů a básní Dagmar Voňkové. Jen některé byly už byly publikovány v časopisech nebo v antologiích českých písničkářů. Sama autorka některé své rané texty vynechala, považovala je za nezralé. O tom, v  jakém kontextu vznikaly, se dozvídáme z ukázek rozhovorů či komentářů nebo recenzí, jež s ní nebo o ní v různých letech vyšly. Je to nenápadný průvodce jedním nenápadným, ale podnětným životem.

---