Olivovníky

Nakladatelství
GALÉN

 

 

Zaujal vás některý z titulů? Kliknutím na tlačítko OBJEDNAT se dostanete do internetového knihkupectví Lékařský kompas!

Knihkupectví Lékařský kompas

 

Nový populár
Kritik bez konzervatoře

Jaroslav Riedel

Kritik bez konzervatoře

Rozhovor s Jiřím Černým

Ohlasy

Legendární písničkář a jeho kritik

Karel Kryl a Jiří Černý. Dvě výrazné osobnosti, které se nesmazatelně zapsaly do moderní české hudby. Jeden jako písničkář a druhý jako uznávaný hudební kritik. Navíc Černý připravil k vydání Krylovu slavnou desku Bratříčku, zavírej vrátka a měl lví podíl na tom, že si česká veřejnost Kryla koncem 60. let vůbec všimla. Nakladatelství Galén vydalo o každé této osobnosti samostatnou knihu.

"Bydleli jsme sice v třípokojovém bytě, ale vytopit se dala jen kuchyň, v které jsme sedávali a dívali se, jak z promrzlých stěn teče voda. Nesměli jsme se doma ani učit, abychom nedostali tuberu. Učili jsme se venku. Že nás maminka vypiplala, mi dnes připadá neuvěřitelné," vzpomíná Karel Kryl na své dětství, které bylo neblaze poznamenané únorem 1948. Jeho otec, známý prvorepublikový tiskař, u něhož se tiskly knihy Jakuba Demla, Jana Zahradníčka, bratří Čapků a  dalších, se stal přes noc třídním nepřítelem a jeho drahé tiskařské stroje před očima celé rodiny rozmlátili krumpáči a palicemi najatí komunističtí pacholci. Když pak rodina hleděla na tu spoušť a malý Karel ronil slzy, otec mu řekl: "Nebreč, chlapi nepláčou..." Kolem stáli lidé, které Krylovi po celá léta znali – a mlčeli. Toto ponížení představuje pro Kryla zásadní životní zkušenost s  komunismem a zároveň upevnilo jeho pohled na rodiče a některé hodnoty. "Moji rodiče byli velmi pevní. Mohl jsem jim vyčíst všelicos, ale nedostatek charakteru ne. Mám dojem, že hodně rodičů podepsalo, aby zachránili svoje děti – a děti ztratili."

Kniha Vojtěcha Klimta Akorát že mi zabili tátu vypráví životní příběh písničkáře a básníka Karla Kryla. Autor, který je předsedou Klubu Karla Kryla, při jejím psaní vycházel nejen z důkladného studia dostupných tištěných a  rukopisných pramenů a důvěrné znalosti Krylových nahrávek, ale i z desítek rozhovorů s Krylovými příbuznými, přáteli a známými. Jeho kniha si přitom vzácně zachovává věcný styl vyprávění založený na faktech. Nejde tedy o  nadšenecký pokus fanouška, nýbrž o solidní práci, u níž nechybí poznámkový aparát, jmenný rejstřík, bibliografie a diskografie Karla Kryla; najdeme v ní též desítky unikátních fotografií (škoda jen, že některým nebylo popřáno více prostoru). Krylův životní příběh se citlivě prolíná s texty jeho písní a tím se více ozřejmuje jejich smysl či okolnosti vzniku. Zároveň kniha dává nahlédnout do nelehkého údělu exulanta, přibližuje Kryla i jako autora duchovních písní určených pro liturgii či nezištného dárce, který neměl potřebu své "almužny" vytrubovat. V jiném světle zde nahlížíme i Krylovu zatrpklost v 90. letech po návratu do vlasti. Možná jsme mu měli tehdy lépe naslouchat. Leckteré jeho výroky znějí dnes až prorocky. "Jsou dvě vražedné věty pro tuhle republiku: Nebudeme jako oni a Neznám špinavé peníze." To řekl v roce 1991!

Maják ve vlnách české hudby

Neméně zajímavě působí druhá kniha nakladatelství Galén – rozhovory Jaroslava Riedla s hudebním kritikem Jiřím Černým. Její název Kritik bez konzervatoře odkazuje ke známé knižní prvotině tohoto publicisty Hudebníci bez konzervatoře, v níž v roce 1966 poprvé seriózně představil českou populární hudbu. Hned poté vydal spolu s manželkou Mirkou první knihu o Beatles u nás (Poplach kolem Beatles). Do širokého povědomí se ale v druhé půlce 60. let zapsal především rozhlasovou Houpačkou, do níž spolu se svou ženou vybíral soutěžní písně. V  této hudební hitparádě také představil národu Karla Kryla, ale nadšené přijetí se nekonalo. První písně, které do Houpačky zařadili (mezi nimiž byla i  Morituri te salutant), vypadly hned v prvním kole. Manželé Černí však tvrdošíjně zkoušeli znovu Kryla lidem servírovat – zabrala až píseň Bratříčku, zavírej vrátka (jednou porazila i Gottovu Lady Carneval a vyhrála). To bylo ovšem už po srpnové okupaci. Vzápětí Černý sestavil Krylovu první desku, která ještě stačila vyjít, než byla obnovena cenzura. Mezi jejími prvními oběťmi byla v roce 1969 i rozhlasová Houpačka. Jiří Černý se pak přesunul do šedé zóny. Nestal se disidentem, ale jeho hudební texty a poslechové pořady, tzv. Antidiskotéky, přesto tvořily malé ostrůvky svobodomyslnosti a kritického myšlení ve znormalizované kultuře. Neobešlo se to bez občasných zákazů a  typických režimních ústrků – nešlo sice o žádné tvrdé pronásledování, nicméně v  českých poměrech obecného švejkování patřil Jiří Černý spíš k odvážnějším jedincům. V rozhovoru dává nahlédnout do své čtyřicetileté práce hudebního kritika, ale i do zákulisí české moderní hudby a publicistiky – a někdy to není pohled moc povzbudivý. Černý šetří morálními soudy (ostatně sám dobře ví na případu vlastního medializovaného soudního sporu s bývalou ženou Mirkou, jak je to ošemetné), nicméně dokáže v drobné příhodě mistrně zachytit povahu dotyčného člověka. Někdy velmi ostře. Tím, že se v české hudební branži zná téměř s  každým – od Heleny Vondráčkové a Karla Gotta přes Jaromíra Nohavicu, Vladimíra Mertu, Jiřího Suchého až po Jana Rejžka, Lubomíra Dorůžku či Miloše Skalku – je to čtení poutavé, poučné, místy úsměvně, někdy i smutné. Černý naštěstí stejně otevřeně hovoří i o sobě (aspoň to tak působí), což je základní předpoklad, abychom ho brali vážně.

Jan Paulas , Katolický týdeník 34/2007, 24.08.2007


ZPĚT