Olivovníky

Jaroslav Riedel

Kritik bez konzervatoře

Rozhovor s Jiřím Černým

Kritik pod drobnohledem

Nebudu zapírat, že Jiří Černý byl i pro mne hudebním publicistou, který hodně formoval mé uvažování o muzice, a že si ho velmi vážím. Když se mi dostala na stůl kniha Kritik bez konzervatoře, kde ho zpovídá Jaroslav Riedel, těšil jsem se na počteníčko. A rozhodně jsem nebyl zklamán.

I když i Riedel k němu cítí úctu, není to žádné patolízalské "tak co mi ještě povíte". Naopak, velmi dobře se připravil, cituje prameny a velmi často se zastavuje tam, kde s Černým může polemizovat, nesouhlasit, nebo přímo ukázat na chyby v jeho článcích. Ty ostatně dělá každý publicista. A Černý nastupuje se stejně otevřeným hledím, tu si stojí za svým, tu vysvětluje, jak byl sám uveden v omyl a jinde prostě přiznává chybu. Nakousnou se i nelehká osobní témata, protože je někdy nejde oddělit od profese (soudní spor s exmanželkou Mirkou o  autorská práva) a někdy výrazně dokreslují dobu i kontinuitu v postojích soukromých a profesních. Jádro je ale ve sledování Černého interakcí s kulturní scénou.

Asi polovina textu je o době před rokem 1989, asi třetina po něm a zbytek jsou úvahy na témata osobní i profesní (kritik a kritika, kritik a umělci...). Pochopitelně ale v celé knize se prolíná vyprávění plné faktů s jejich reflexí a interpretací. Celkem tři sta stran textu, padesát stran fotopřílohy (černobílé), solidní rejstřík.

Díky tomu, že Černý byl velmi často ve středu určujících dění (Mladý svět v  šedesátých letech, rozhlasová Houpačka, nezávislá publicistika po roce 1968, OF 1989, média svobodného světa), člověk si slušně zaplní mnoho bílých míst na mapě naší moderní (nejen kulturní) historie. Ti o hodně mladší budou možná kroutit hlavami nad tím, jaké tu panovaly poměry, a možná jim některá jména nic neřeknou, ale myslím, že základní příběh je patrný i pro ně.

Za možná ještě důležitější ale považuji to, že kniha dokresluje Černého jako osobnost, která s velkou houževnatostí a přirozeným talentem formovala do značné míry úroveň hudební publicistiky u nás, neprováděla různé eskymácké obraty v neklidných vodách doby, a do velké míry tak nastavila morální laťku ostatním publicistům.

Uvědomil jsem si především, kolik toho dokázal Jiří Černý absorbovat, naučit se a vůbec zvládnout v mladých letech. Měl pak prostě na čem stavět. Za vzor pro všechny publicisty považuji, jak principiálně až úzkostlivě odděluje v kritice své osobní sympatie a mimohudební postoje umělce od hodnoceného díla. Není prostě ten, pro kterého je Porta svazácká a proto špatná, nebo trampská a proto dobrá. Doufám, že i nepublicisty pak kniha přesvědčí, že psát a hovořit o  muzice je práce poctivá a měla by tak být zaplacena.

Hezká knížka, redakčně dotažená, čtivá a v neposlední řadě nutící k tomu, aby si člověk kladl otázky po tom, jak povrchně či opravdově sám poslouchá muziku.

---