Olivovníky

Vladimír Merta, ETC...

Ponorná řeka

Najděte si svého hrdinu…

Pohoda jako na albu "Good Dog, Happy Man" od Billa Frisella, říkal jsem si u  prvního songu "Černá známka", ale brzy jsem to zavrhl. Ve schopnosti improvizace a umění vytvořit bluesovou atmosféru života si navzájem nezadají.

Narozdíl od rozevlátého Merty je ale Frisell schopný ukázněné fúze prakticky s  kýmkoli. A ke všemu vlastně ani nezpívá. Pro pětašedesátníka Mertu byla systematická spolupráce s větším ansámblem dlouhá léta vlastně trochu zapovězená - ani jedna strana na to patrně neměla nervy.

"Místo honoráře postačí přepravka s mým oblíbeným rýňákem a proplacení benzínu, " takové bylo mé první osobní setkání s Mertou před devíti lety na tasovském festivalu. Přijel k nám i s mezzosopranistkou Janou Lewitovou a intimitu jejich vystoupení a klid, který celý set provázal, teď zuby nehty hledám na jeho čtvrté řadové desce. Autor ji natočil po neuvěřitelných třiatřiceti letech, po sériích převážně archivních nahrávek z koncertů. "Ponorná řeka" navazuje na album "P.S." z konce sedmdesátých let a spoluprací s Mišíkovou kapelou jakoby se Merta vrátil do 80. let, kdy vystupoval s rockovou sestavou Dobrá úroda a z níž i některé songy na desce pocházejí. Do doby, kdy národu odevzdal svou nejsilnější hudební a filozofickou tresť.

V kontextu starší tvorby vnímám Mertovo aktuální album přes unikátnost jeho propojení s bigbítovou kapelou jen jako jinou formu dnes tolik moderního retra - ovšem alespoň retra s intelektuálním přesahem a poselstvím. Nejvíce si užívám Mertova poetičtější témata: shakespearovskou "Píseň šaška" nebo "Intuici ženy", v níž zpívá v duetu s dcerou a základní melodií připomíná "Muchomůrky bílé" od Mejly Hlavsy. Méně už jeho antikomunistické protestsongy, i když třeba z dvaadvacet let starých "Vzdálených výstřelů" o masakru na pekingském náměstí Nebeského klidu každého minimálně zamrazí.

Vždycky jsem tíhnul spíše k podivným umělcům, kteří se neberou příliš vážně - namátkou Koubek nebo Schmitzer - a už od dvanácti věrně miluju také "Bratříčka" od Karla Kryla. Síla jeho výpovědi se mnou tehdy pohnula až k  úplné mánii, přestože mnoha významům jsem v tom osmaosmdesátém ještě nerozuměl. Mertova předrevoluční tvorba a zejména atmosféra jeho pokojového alba "Svátky trpělivosti" na mě dodnes působí podobně. "Ponorná řeka" je v  tomto kontextu možná povedenou symbiózou stárnoucího písničkáře a hudebníků, kteří ke své vzájemné tvorbě přistupují s pokorou, ale navázat na stejnou sílu emocí se mi s ní už nepodařilo.

Co říci závěrem? Že "ďábel i zadarmo tvou duši odkoupí", jak Merta zpívá v  titulní skladbě? Osobně navrhuju nezapomínat, ale o něco méně se ohlížet a  soustředit se pozitivnějším směrem. Kalašnikov i střely dum-dum sice pořád "táhnou", ale třeba přístup profesora Philipa Zimbarda se mi líbí víc. Právě on před čtyřiceti lety na Stanfordově univerzitě uspořádal slavný vězeňský experiment a prokázal, jak snadno se v extrémních podmínkách stávají ze slušných lidí tyrani. A dnes? Poukazuje na to, že se málo věnujeme pozitivním příkladům a začal popularizovat hrdinství. Kolik hrdinů sami znáte?

---