Olivovníky

Bohdan Mikolášek

Úklid v suterénu

Písně, básně, rozhovory

Studio Česko o Bohdanu Mikoláškovi, skladateli, básníkovi a písničkáři

Martina Mašková, moderátorka: Dobré odpoledne přeje Martina Mašková. Připomínáme si opět výročí smrti Jana Palacha. Jeho čin kdysi změnil mnoha veřejně činným osobnostem v Československu konce 60. let a dal v době normalizace život. A k nim patřil a patří i skladatel, písničkář a básník Bohdan Mikolášek. Po koncertě věnovaném Palachově činu dostal zákaz veřejně vystupovat a později odešel do exilu. Mikoláškově portrétu věnujeme dnešní pořad i proto, že právě vyšla kniha věnovaná celé jeho básnické i písňové tvorbě. Dobrý poslech.

Bohdan Mikolášek, skladatel, písničkář: Já jsem nikdy to písničkářství neplánoval, u mě to písničkářství vzniklo asi synchronně s tím, co se dělo ve světě, samozřejmě nějakej Pete Seeger a John Wess ke mně prolnula, ale bylo to ještě v době, kdy byli Beatles a první písničky, který jsem skládal, byly pro rodinnou rockovou kapelo nebo bigbeatovou, jak se tehdy říkalo, místo baskytary jsme vzali violoncello a místo nějakých varhan nebo syntetizátorů, tak jsme občas tam pískli i na zobcovou flétnu, takže najednou z toho rockového soundu bylo něco téměř barokního kontinua, v roce 67 ještě jsem držel elektrickou kytaru a byly tady Hledáme nové talenty a už v roce 67 jsem byl v celostátním kole téhletej soutěži, která ještě nebyla taková Big Brother jako dneska a dostal jsem zajímavé druhé místo za to, že jsem tam byl jedinej, kterej tam přines svoji vlastní písničku.

MM: Řekl mi Bohdan Mikolášek v roce 2009. Tehdy jsme si připomínali 40. výročí smrti Jana Palacha. Při našem rozhovoru jsem se dozvěděla, že Mikoláškovu slibnou hudební dráhu v roce 69 přerušil koncert na počest Jana Palacha, na Evangelické fakultě tehdy zahrála píseň Ticho.

/Ukázka/

MM: Paradoxem Mikoláškova osudu je to, že psal lyriku, písně o přírodě, o lásce, nikoliv protest songy. Svou zkušenost z Pražského jara a  interpretační ticho po Palachovském koncertě popsal slovy.

BM: Já jsem ten srpen 68 zažil naopak, ve vší svobodě a  slávě českého národa. Že jsem byl jako právě někdo z toho hrdinného Československa, z toho Pražského jara pozvanej k mládeži do bavorských Alp a  tam jsem srpen 68 poslouchal mezi zvonícími kravami z tranzistoráku a bylo to něco jako sobotní rozhlasová hra a idealismus toho jara, ten vlastně ve mně zůstal jakoby setrvačně dál, teď si vzpomenu na ty písničky, které vznikaly dál, Podzimní listí padá o tom, o těch barvách, které zůstaly, o tom najednou jenom prostý písničky o bíle napadlém sněhu, který mně jednou už nedovolil natočit, protože ta bělost sněhu redakci připadala moc jakoby o naději, jakože by se eventuelně ten 68. moh vrátit.

MM: Říká Bohdan Mikolášek, vrstevník Karla Kryla, Vladimíra Merty a dalších dnes známých osobnostní z hudební scény. Kolegy tehdy v  podstatě neznal. Dala je, jak říká, dohromady až normalizační cenzura.

BM: Já jsem Palečka, Janíka viděl poprvé na těch studentskejch stávkách na vysokejch školách, Fajta nebo Kalandru, a takováhle jména a jenom mě to jako oslovilo a potvrdilo, aha, ono s tou kytarou něco říct má smysl, ale de facto bych musel přiznat, že to, co mě s těmahle klukama dalo dohromady, to byl, možná bych to nazval jako ústřední svaz socialistického svazu mládeže. První folkové festivaly organizoval nějaký Jaroslav Maxmilián Navrátil, což byl kulturní inspektor města Prahy, který byl ten, kterej musel zákaz na mě províct, když to dostal z STB. A potom se rozjely ty festivaly, porty a takový a tam jsme vlastně s těma písničkářema najednou byli vlastně touhle tou kulturní folkovou politikou, která se snažila to jakoby ohlídat, tak to vlastně oni náramně podpořili, protože tak, jak se folk a i country rozmohlo ve velice až komerční záležitost ještě v 80. letech, který jsem tady nezažil, tak to bylo jenom díky tomu prostředí tady toho centrálního výboru, kterej povoloval, zakazoval a všechno, ale všechno to hrnul vlastně do toho kanálu, kde tomu dával velikou důležitost.

/Ukázka/

MM: Ve Švýcarsku, kam jste odešel do exilu, jste se s  písničkáři proměnil na odborníka, který se věnuje vážné hudbě, věnuje se elektronické hudbě, ale také dirigování a varhanní hře. Tyto obory jste i  vystudoval, nemýlím-li se. Jaké to je, když písničkář se vlastně takto transformuje do hudebního odborníka trochu v jiném oboru?

BM: Já myslím, že to je asi trošičku takový klišé, že si člověk představuje toho písničkáře, jsou ještě písničkáři takoví ty bluesmani, ale jsou ještě jiný lidi, který, když vezmu třeba Vladimír Merta, tak ten umí taky hrát na kytaru, ale protože umí ještě různý jiný věci, tak je samozřejmě dělá, protože to písničkářství není ten instrument, není ten, není ten, vlastně ten samotnej předmět, text, melodie, kytara, ale je to především reflexe toho, co člověk okolo sebe autorsky vnímá a na to potom zbývá jenom dát tý kreativitě nějakou podobu a ta může bejt jak s tou kytarou, která je velice komunikativní instrument, ale když jsem s tou kytarou samozřejmě se ocitnul ve Švýcarsku, kde naše existence byla v tom sboru, mně nezbejvalo nic lepšího, než umožnit manželce, aby dělala naplno, takže jsem vlastně já moh zůstat doma, tím, že jsme měli už jedno zaměstnání, ale zároveň jsem moh zůstat, což je i na západě vzácná věc, zůstat jako muzikant na volné noze, jako elektrikář samozřejmě jsem si postavil studio, takže jsem tam dál moh jakoby tohle to dělat, ale ten první akcent byl samozřejmě v tom rodinném podniku, kdy mně zrovna tak nebylo cizí i vod mej tradiční lásky ke spirituálům a všem těmhle těm věcem, který jsou na pokraji církevní hudby, tak že jsem se zapojil už počínajíc, já nevím, s mládeží, že jsme nacvičovali písničky a neváhal jsem, i když jsem tu němčinu moc neuměl, i skládat nový písničky v němčině a když bylo potřeba, tak jsem převzal i pěvecký sbor.

MM: Zatímco tedy v normalizační Praze 70. a 80. let Bohdan Mikolášek psal písně a básně, jak se říká, do šuplíku, ve Švýcarsku mohl využít vzdělání z lidové konzervatoře, kde studoval skladbu, aranžování a  dirigování. Ve Švýcarsku byl od roku 1982. Knižní redaktor a editor Jan Šulc sepsal Mikoláškovy písně, básně a vůbec jeho tvorbu do knihy s názvem Úklid v  suterénu, která teď čerstvě vyšla. Zeptala jsem se Jana Šulce, co se stane, když autor básní a písňových textů přijde o rodnou zemi. Promítlo se to z  Šulcova pohledu do Mikoláškovy tvorby?

Jan ŠULC, knižní redaktor, editor: Já si myslím, že se to promítlo do toho, že on v podstatě od toho roku 1982, kdy žije ve Švýcarsku dodnes, nadlouho, na mnoho let přestal psát písničky. Vlastně veškerý jeho repertoár, který tady zpíval po roce 89, který vyšel na 2 moc hezkých CDčkách, které tady vyšly, Údolí a Ulice, to byl všechno starý repertoár. To znamená písničky napsané v Čechách, napsané do roku 1982. On se tam věnoval varhanní tvorbě, různým experimentům s jinými muzikanty, kde dělal čistě instrumentální muziku bez textů, skládal církevní hudbu, taková oratoria, skládal hudbu pro smíšený sbor, třeba toho sboru v Curychu, kde jeho žena působí. Složil tam mnoho vážné hudby. Ale před několika lety tady byla taková akce Českobratrské církve evangelické, takové setkání lidí z nejrůznějších zemí a nejrůznějších církví a u příležitosti toho on najednou začal zase znova skládat písničky a  složil moc hezkou desku, album, které se jmenuje Cesta cíl, byl to takový komponovaný pořad, s kterým vystupoval mnoho v Čechách různých klubech i  jednotlivých sborech Českobratrské církve evangelické, tam s ním zpívali lidi, byl to takový pořad slova, recitace, písniček, společného zpěvu, ale i tam promítal takové třeba věty nebo takové jako básně v próze, promítal na zeď. A  ten pořad Cesta cíl potom on vypálil si na takovou CD-rom, dá se to normálně koupit od něj samotného nebo objednat, není to vydané oficiálně a ten Cesta cíl, to je moc pěkné. To jsou skutečně písničky nové, které, a od té doby skládá nové písničky, třeba teď měl koncert, uváděl tu novou knihu, která se jmenuje Úklid v suterénu, v žižkovském atriu a tam hrál úplně novou písničku. Úplně novou. Čili on se zase rozskládal, ale k tomu ten podnět dala až to setkání a ta deska Cesta cíl. Ale mezi tím, řekněme zhruba 20 let v podstatě, písničky neskládal. Čili to se promítlo do té jeho tvorby právě tím spíš příklonem k té vážné hudbě nebo k té hudbě jako jiného typu, než jsou písničky.

MM: A čím je z vašeho pohledu Mikoláškova písňová tvorba svébytná? Je z něj víc slyšet rodinné muzikantství, protože jak víme, hrají i  jeho sourozenci, jeho evangelické kořeny nebo to, že poznal nejenom život v  rodné zemi, ale i ve Švýcarsku?

JŠ: Jeho muzika je úžasně melodická. On je skutečně skladatel, melodik, na rozdíl od jiných osobností českého folku, on byl hodně ovlivněn takovou tou, tím mersei sandem britským nebo tou hudbou takovou tou jemnější podobou bigbeatu anglického, písničkami Beatles daleko víc než třeba naši písničkáři jiní, kteří byli ovlivněni hodně českou divadelní tradicí jako Karel Kryl nebo jazzem nebo potom americkým folkem, Bobem Dylanem, blues, jako třeba Vladimír Merta, Jaroslav Hutka, Vlasta Třešňák, byli spíš americký folk. Bohdan Mikolášek hodně stavěl na tom melodickém, myslím si, že třeba některé písničky Olympicu v té době byly podobně hezky melodické vlastně z konce 60. let a on skutečně se moh stát takovou hvězdou a on vystupoval i v pořadech Šimka a Grossmanna v Semaforu a kdyby nedošlo k tomu zákazu a doba nebyla přerušena, tak následně v tom roce 69, tak si myslím, že by se moh stát hodně populární hvězdou na pomezí folku a populární hudby, jo. V tom bylo, myslím, jeho jedinečnost v tom folku je, že on se nejvíc blížil tomu, co je jako ta folková populární hudba. To, co dneska třeba si myslím, že vlastně je takovým základním rysem. Ten folk v tom slova smyslu, jak ho představuje třeba Vladimír Merta, ustoupil trochu do pozadí, ale myslím, že takový osobnosti, jako je třeba, jako byla Zuzana Navarová nebo jako je Radúza, to může zasáhnout daleko širší posluchačstvo, tak to si myslím, že je, že bylo takový specifikum Mikoláškovo. Jinak ty kořeny evangelický se kupodivu u něj projevily až mnohem později právě v tom Cesta cíli, protože v té první fázi jeho tvorby do roku 82 vůbec nejsou žádný náboženský motivy. Tam není jediné, jediná písnička, kterou by možno označit za křesťanskou. To přišlo až mnohem později, kdy se jakoby vrátil k těm kořenům toudle tou deskou Cesta cíl. Jinak to muzikantství rodinný je úžasný. Oni jsou teda úžasný muzikanti, oni měli kapelu vlastně na začátku těch 70. let, vystupovali jako Skupina bratří Mikolášků a byli kouzelní teda. Musím říct, že teď vystoupili právě v tom atriu znovu se 3 bratry a sestrou, čili dohromady jich je 5, on tam má i  kapitolu bylo nás 5, všichni jsou to muzikanti, 2 z nich hrajou na kytary, ty bratři, jeden na bicí, ten hraje přímo s Michalem Hromkem tu keltskou hudbu, sestra krásně zpívá s nima a mají všichni úžasný cit hudební. Takže jako skutečně, že se v té rodině sešlo 5 muzikantů se vším všudy, přičemž myslím, že asi vedle Bohdana je takový nejmuzikálnější asi ten nejmladší bratr, který hraje právě na perkuse a na bicí, protože na něm je to přímo vidět, ta, to nadšení nebo ta muzikálnost. Takže je strašná škoda, že vlastně ta Skupina bratří Mikolášků nebo sourozenců Mikolášků vlastně nevyšla zatím na žádným CDčku. Existujou nějaké archivní nahrávky, možná, že se to podaří vydat. Bohdan sám si vypálil na CD-romu nějaké starší 2 takové sestřihy z koncertů té Skupiny bratří Mikolášků z těch 70. let, protože to byla bezvadná muzika právě společná, kdy oni se krásně doplňovali i v aranžích a dokázali z toho dělat pěknou muziku.

MM: Knižní redaktor a editor Jan Šulc. Jak jsme řekli, písničkářskou generaci 60. let Bohdan Mikolášek prakticky neznal a s kolegy se seznámil až kvůli svým cenzorům. To během tání komunistického režimu koncem 80. let byl o písničkáře a folkovou hudbu větší zájem. Stali se masovým hnutím a scénou, na které zaznívaly písně, které by dřív nebyly myslitelné. Bohdan Mikolášek mi ale řekl, že po návratu do vlasti v roce 89 byl překvapen tím, že jeho žánr plní stadiony. Zažil pocit vykořenění.

BM: Ty plné stadiony, ty ve mně vzbuzovaly otázku, jako vlastně proti čemu se tady protestuje, když takovéhle věci tady maj tak náramné zázemí, náramné podhoubí. Ta instituce všech těchhle těch festivalů, všech těchhle těch osobností, tak tam najednou přijít byl samozřejmě ten trošičku šok, že člověk tomu patří, ale už zkrátka v jiném světě. Kdyby ty všichni mrtví skutečně byli tady znova, jako emigranti v roce 89, tak najednou si všichni, hodně lidí bude dělat starosti, no, co s nima? Jako první, když mě Michal Konečný pozval už v prosinci na koncert v Lucerně Spirituál kvintetu, k  tomu listopadu, k tomu prosinci a …

MM: 89?

BM: 89, hnedka jsem, ještě jsem riskoval, že se nebudu smět vrátit do Švýcarska, protože jsem přijel s azylovým pasem a ty Švýcaři na to hráli úplně, jak kdyby spadli z nebe, protože když někdo má azyl a vrátí se do země, odkud myslel, že tam nemůže žít, tak ať se tam vrátí nazpátek. No, a  teďka jsem zjistil, no jo, ono vlastně to je, ono to je vlastně těžký jako, jako někde zdrhnout, jako nechat se umřít, teďka nechat sourozence kopírovat moji pozůstalost, Karel Plíhal se naučil několik mých písniček, ani neříkal, že to nesložil on, a teďka člověk se do toho vrátí a teďka je to náročná věc. Většinou zas zůstane při tom, že když se udělá pár kroků a naváže se znova lidská komunikace, tak se ty věci všechny zaoblej a zůstane normální provoz.

MM: Vzpomíná Bohdan Mikolášek. A Jana Šulce, editora jeho tvorby, jsem se zeptala, jak si vysvětluje tento pocit odcizení. Bylo to podobné jako třeba u Karla Kryla, jiného skladatele a básníka, který žil léta v exilu a pak ho trápilo mnohé doma?

JŠ: To jsou věci nepřenosné a hodně osobní. Každý vlastně v  sobě nějaké odloučení od vlastni nebo návrat nese úplně jinak, prožívá ho úplně jinak. Při tom koncertu v atriu, tam četl jeden herec moc hezky takový text o návratu, o návratu do Čech vlastně v roce 89, který je taky otištěn v  té knížce Úklid v suterénu, který je velice takový jímavý, citlivý a smutný v  tom, že skutečně tam se něco přetrhlo v tom Bohdanově vnitřním životě, ačkoli žil v tom Švýcarsku mnohem kratší dobu, než žili jiní třeba v exilu. On tam žil vlastně 7 let, od roku 82 do roku 89. Ale protože to je člověk nesmírně takový křehký a citlivý, tak si myslím, že vlastně to odloučení pro něj bylo asi mnohem těžší než pro některé jiné lidi. Já jsem se setkal třeba s lidmi, kteří odešli do ciziny v roce 38, 39 a žili celý život třeba v Anglii, básníci, čeští spisovatelé, kteří odešli v roce 48 a vrátili se, jako kdyby tady odešli před tejdnem a byli úplně jak ryba ve vodě. Bych, jenom vzpomenu třeba Jiřího Kovtuna, který je vynikající historik a básník, překladatel z ruštiny a  to je člověk, který, mám pocit, jako kdyby tady nikdy nepřestal být. Byl knihovníkem ve Spojených státech, ale jaksi mentálně vlastně tady zůstal, zatímco jiní, třeba Jaroslav Hutka, který byl vlastně od roku 78 v Holandsku do roku 89, tak si myslím, že tu ránu z toho exilu, z toho prožitku toho exilu a z toho, že už se nikdy nevrátí domů, v sobě bude mít už navždycky, i kdyby tady žil a žije tady vlastně, ale to je něco tak jemného, vnitřního, a myslím, že to je právě případ i té citlivosti Mikoláškovy, že to jsou věci, které nikdo z vnějšku nemůže nahlídnout a který, si myslím, ty lidi si pak nesou až celý život v sobě.

MM: Dnes už svět není rozdělen železnou oponou. Může písničkář Mikoláškova typu ještě dnes do českého prostřední vnášet celospolečenská poselství?

JŠ: Já si myslím, že Mikoláškovo tvorba nebo ta muzika jeho, písničky, texty vlastně nikdy nebyly politický. Nikdy. Na rozdíl od jinejch písničkářů. Jediná písnička politická jeho bylo Ticho, ta písnička, ke které se vrací vlastně všichni, protože to je zvláštní, to téma smrti nebo činu Jana Palacha zpracovalo obrovské množství písničkářů, básníků, to je úplná stopa, kterou to zanechalo v české literatuře, to by se našlo v mnoha knihách, románech, ozvuky v tvorbě písničkářů, Karel Kryl, Vladimír Merta, všichni. Ale myslím si, že ta písnička skutečně je tak citlivá, tak jemně napsaná, že patrně je asi nejvýraznějším uměleckým dílem, které vzniklo pod vlivem toho dojmu toho zážitku ze smrti Jana Palacha. To patrně je vůbec asi nejpůsobivější, nejjímavější dílo z hlediska i jiných uměleckých žánrů, jo, který tady vzniklo. Ta písnička provází toho Bohdana Mikoláška vlastně od té doby stále, ačkoliv je v podstatě jeho jedinou politickou nebo společensky angažovanou písní. Protože Bohdan Mikolášek přináší výbornou muziku, výborný texty k přemýšlení, ale jako poselství celospolečenské si myslím, že ani nikdy nebylo moc jeho cílem.

MM: Editor díla Bohdana Mikoláška Jan Šulc. A podobnou otázku, jestli ještě dnes může písničkář přinášet celospolečenské poselství, svým způsobem komentovat českou situaci, jsem položila i Bohdanu Mikoláškovi samotnému.

BM: Já myslím, že v každým případě může. Že by to i spoustu lidí, zpěváků, nejenom z toho folkového písničkářství, rádo udělalo. Jenomže ta jistota přesně v tom, co by bylo potřeba udělat, tu dneska jakoby nikdo neměl. To, že je dneska všechno otevřený, všechno možný, že z toho černobílýho západ-východ, nebo když si člověk představí, je válka, je potřeba, aby skončila, tak je naprosto jasný, že je potřeba zpívat o tom, aby skončila válka. Ten rozdíl, co pociťuju proti těm 60. letem, je to, že jsme to s tou výpovědí, s tím se postavit na nějakou barikádu, měli o hodně jednodušší, než to mají dneska mladý lidi.

MM: Nabízí nebo nenabízí současná doba dostatek látky tématické pro písničkáře ve srovnání s rokem 68, 69?

BM: Nabízí hodně témat, ale potíž je v tom nabídnout to řešení.

/Písnička/

MM: Pořad Studio Česko jsme tentokrát věnovali osobnosti Bohdana Mikoláška, skladatele a také básníka a písničkáře, muže, jehož osud zásadním způsobem ovlivnila smrt Jana Palacha, kterou jsme si tento týden připomněli. Za pozornost všem posluchačům děkuje a od mikrofonu se loučí Martina Mašková.

---