Olivovníky

Nakladatelství
GALÉN

 

 

Zaujal vás některý z titulů? Kliknutím na tlačítko OBJEDNAT se dostanete do internetového knihkupectví Lékařský kompas!

Knihkupectví Lékařský kompas

 

Nový populár
Nežádoucí návraty E. F. Buriana

Jan Burian

Nežádoucí návraty E. F. Buriana

Ohlasy

Jan Burian: Žiju tak, jako by bůh existoval

Marně byste hledali oblast kultury, do které by Jan Burian (60) alespoň trochu nezasáhl. Kromě skládání písní a psaní textů má za sebou několik knih, mnoho fejetonů do novin a v neposlední řadě originálně moderoval i televizní pořady. Mezi jeho aktuální počiny patří kniha o otci nazvaná Nežádoucí návraty E. F. Buriana a album Jak zestárnout. Vzhledem k tomu, že Burianovi bylo 26. března šedesát let, je jedno z témat rozhovoru prakticky předem dané.

Považujete oslavu svých šedesátin za osobní mezník?

Myslím, že ne. Člověk si spíš vždycky řekne, že má zas o deset let víc. Mně se z toho ale podařilo vždycky prokousat nějakou prací. Teď třeba koncertem v  narvané pražské Arše, kde jsme hráli s kapelou.

Na tom koncertě jste vy, ateista, děkoval bohu. Co vás k tomu vedlo?

Já jsem děkoval hlavně svému faráři Miloši Rejchrtovi, protože to je inspirativní člověk. Zkrátka cítím, že se spoustou věřících mám společné názory. Že jsou i jiné hodnoty než peníze. Jen ten bůh mi nějak schází. Tak říkám, že se snažím žít, jako by bůh existoval, a pak se případně uvidí.

Kniha o vašem otci E. F. Burianovi může být chápána také jako určitý dárek k šedesátinám?

Ne, je to spíš náhoda, že vyšla zrovna letos. Nejvíce mě těší, že jsem ji vůbec dopsal. Musel jsem se prohrabat spoustou materiálů a dát tomu smysluplný tvar. Hodně mi pomohla zkušenost s prací na dokumentárních filmech. Tady to bylo podobné, jeden dopis, jedno svědectví, stříhal jsem vlastně dokument.

Přemýšlel jste někdy o tom, jak by se otci líbila vaše tvorba?

To jsou spekulace. Myslím ale, že bych byl vzdělanější. Studoval bych určitě víc hudbu. Ale nakonec jsem stejně jako on dítě ulice.

Když už mluvíme o hudbě, jak dlouho vznikala vaše nová deska Jak zestárnout?

Ty skladby pocházejí zhruba z období posledních dvou let. Písničky měl můj syn Jiří v pianových verzích a vymýšlel pro ně hudební kabát. Má cit pro to, co konkrétní věc potřebuje. Dá se tedy říci, že je to nejaktuálnější tvorba.

Byl byste schopen své poselství vyjadřovat i jinou řečí?

To nevím. Čeština je můj rodný jazyk a já jsem na ní jako autor závislý. Co mě teď nejvíc otravuje, je ta hybridní "euro-english", kterou autoři písní po celé Evropě píší, protože se naučili pár výrazů v jazykové škole. Angličtina je důležitá v komunikaci mezi národy, ale pokud člověk literárně tvoří, potřebuje více odstínů jazyka, synonyma, hrát si třeba s ironií. To dovedou rodilí Angličani, ale ostatní jsou jazykově omezení. Pak vznikají nesnesitelná a povrchní klišé.

Leckdy se ale nesnesitelná a povrchní klišé objevují i v rodném jazyce, že?

Je to dané obrovskou neúctou lidí k jazyku. Jak třeba mluví v televizi komenatátoři, politici, byznysmeni. U fotbalistů mi to vadí nejméně. Ty obraty typu – tak určitě, nebo jsem za to rád se objevují čím dál víc a lidi je už považují za naprosto správné. A tak nám degenerují výrazové prostředky a s nimi i naše duše.

Je někdo hodně talentovaný textař na naší hudební scéně?

Třeba brněnský objev Martin Kyšperský, případně Jana Trchová či Jana Šteflíčková a další. Ze skupin WWW, kapela, která má silné textové obrazy, ale talentů je víc. Jen hudební průmysl propaguje povrchní a populistické věci, protože mu nejde o žádnou uměleckou tvorbu, ale o prodej desek, a k talentům se chová naprosto cynicky. Novináři také často celí nadšení píší o tom, že někdo v písni kritizuje politiky či třeba prezidenta. Jak známo, Čechům připadá snadnější zazpívat si než vyměnit politiky. Když si Maďaři stavěli parlament, Češi stavěli Národní divadlo. A tak je tu díra na trhu, protože naštvaní na politiky jsou skoro všichni a ta díra se zaplní populistickým zpěvákem, který zpívá o tom, co dávno všichni vědí. Umění ovšem spočívá v tom zpívat, co lidi nevědí! Nebo o tom, kam se neodváží podívat.

Jako jeden z mála hudebníků starší generace jste vždy obhajoval stahování a vypalování. Stále to platí?

Ano, připadá mi totiž nedůstojné pro umělce, když se handrkuje o halíře. Musíme se rozhodnout, jestli nám jde jen o poplatky, nebo o to, abychom svoje umění šířili mezi lidi, aby žilo, aby se hrálo a zpívalo. Já jsem zkrátka zastáncem rozmnožování a šíření. Může to být i zadarmo, ale to není tak podstatné. Lidi třeba přijdou na koncert a koupí si vstupenku. A když je zaujmete, nebude jim stačit, že vás mají v iPodu. Nebo taky ne, tak to jednoduše chodí. Ale nemůžete chtít peníze za všechno, co uděláte, a za každou cenu. To pak nezabíjíte jen umění, ale i sebe sama.

Jan Šída, Právo, 26. dubna 2012, s. 4, 02.05.2012


ZPĚT