Olivovníky

Nakladatelství
GALÉN

 

 

Zaujal vás některý z titulů? Kliknutím na tlačítko OBJEDNAT se dostanete do internetového knihkupectví Lékařský kompas!

Knihkupectví Lékařský kompas

 

Nový populár
Kritik bez konzervatoře

Jaroslav Riedel

Kritik bez konzervatoře

Rozhovor s Jiřím Černým

Ohlasy

Dvojí rekapitulace
Pavel Klusák, Jiří Černý a pop-music

Dvojice recenzovaných knih má několik společných rysů - jejími autory jsou hudební publicisté a ve svých dílech se především ohlížejí do minulosti a  bilancují. Pavel Klusák ve své knize 101 největších alb pop-music (od Elvise k  Radiohead) zkoumá půlstoletí vydávání dlouhohrajících desek populární hudby, Jaroslav Riedel v obsáhlém rozhovoru s Jiřím Černým Kritik bez konzervatoře odkrývá životní a především profesní osudy nejproslulejšího domácího hudebního publicisty.

"Boj za rock pro mě především byla etická záležitost, s hudbou to nemělo nic společného. Kdyby pronásledovali dechovku, dělal bych totéž," říká v knize Kritik bez konzervatoře Jiří Černý. Více než třísetstránkový životopisný a  "rekapitulační" rozhovor je úctyhodným dílem Jaroslava Riedela (1963), hudebního publicisty a pečlivého editora nových vydání hudebních archiválií. K  rozhovoru s Černým, rozdělenému na tematické kapitoly (Mladý svět, Houpačka, Antidiskotéky, Melodie a další časopisy, Od Charty k Občanskému fóru...), přistoupil s podobnou pečlivostí: přesně vládne daty a fakty, zpovídaného neustále konfrontuje (takže otázky jsou mnohdy delší než odpovědi) s citáty nejrůznějších, mnohdy nelichotivých materiálů, často polemizuje o faktech. Nejvíce asi, když dojde na detaily zpracovávání a vydání archivních nahrávek Karla Kryla. Dva editoři se zde pouštějí do debaty, která může unavovat - nebo připomínat roztomilost neutuchajícího dialogu dvou "hobbistů" na stejné vlně. Proč ne, ale najdou se zde i svižnější pasáže, třeba ta vcelku zábavná sportovní.

Jiří Černý si poslední půlstoletí tuzemské populární, ale i vážné, folkové a  folklorní hudby skutečně odžil. Začínal jako sportovní redaktor, později se proslavil především referováním o rocku, ať již formou časopisových článků, rozhlasových pořadů (hitparáda Dvanáct na houpačce) nebo poslechových pořadů. Pověst propagátora kvalitní a v ČSSR většinou obtížně slyšitelné hudby z něj udělala publicistickou legendu s neprůstřelným morálním štítem, Černého život ovšem není tak jednobarevný. Jako novinář na volné noze či zaměstnanec redakcí se snažil udržet si možnost oficiálně publikovat (i když na několik let skončil jako korektor v tiskárně), což s sebou muselo nést alespoň nějaké kompromisy. Z  české hudby pak referoval především o mainstreamu, přestože zdaleka nejen o něm - na svých Antidiskotékách například pouštěl zakázané folkové zpěváky. Od semaforské hvězdné exploze k osmdesátým letům vedla ovšem cesta trnitá, jak Černý dokládá, když mluví o Karlu Gottovi, s nímž se zná po celou dobu jeho kariéry a může s občasnou hořkostí nahlížet jeho hudební i lidské vzlety a  pády. Problém oddělení profesních a mezilidských vztahů se táhne celou knihou - v úzkém kruhu hudebníků, pořadatelů a novinářů se během pěti dekád musela objevit spousta třecích ploch. Černý se snaží být zdrženlivý a objektivní, někdy je ovšem patrná nejistota a měření dvojím metrem, například co se týče členství v komunistické straně: k přátelům je shovívavý, na ostatní tento detail "vytahuje" dle potřeby. Přitom několikrát zdůrazňuje, že umělecké dílo posuzuje bez ohledu na osobní vlastnosti autora, což je v tuzemské hudební publicistice věčný problém - opačný, podle něho až přehnaný postoj zastává Jan Rejžek, kterého Černý nařkne z mstivosti.

V současnosti je Jiří Černý vnímán především jako "zasloužilý umělec", vyjadřující se do médií o odvětvích populární hudby, jimiž se žádný z jeho kolegů nezabývá: pamatuji si na televizní srovnávání aktuálních alb Lucie Bílé a Heleny Vondráčkové, z něhož jsem měl pocit zcela zbytečné práce. Přestože se pop music za posledních čtyřicet let změnila, Černý je jí jako jediný stále věrný. Stejně tak opeře, keltské hudbě, rocku a hudbě z Horňácka, o spoustu žánrů se, jak sám říká, nezajímá již z důvodu nedostatku času, který je každému bez pardonu vyměřen. Jistý konzervativismus ho ovšem provázel vždy. Nikdy nebyl ctitelem rockové alternativy a experimentálních hudebních forem - Švehlík a  Extempore na Pražských jazzových dnech mu už před třiceti lety připadali jako "příliš velký nářez". Soudní posudek na hudbu Plastic People však napsal v  jejich prospěch. Nevím, jestli v těchto ušlechtilých gestech není popření touhy po apolitickém vnímání umění (k tomu viz citát na začátku kapitolky) a nevím toho ještě mnohem víc. Asi to nebylo Černého ani Riedlovým cílem; po přečtení výborně zpracovaného rozhovoru mám pocit, že hvězda české hudební kritiky je problematičtější osobností, než se navenek jeví. Možná je to lepší, než kdyby se kniha od začátku do konce četla jako oslavný paján.

Autor je zástupce šéfredaktora časopisu HIS Voice.

Petr Ferenc , A2 13/2007, 30.06.2007


ZPĚT