Olivovníky

Vladimír Merta a Dobrá úroda

Nikdo v zemi nikoho

Merta Decibela

Několik poznámek na okraj debutového alba Dobré úrody Nikdo v zemi nikoho

Naživo jsem ten hlas prvně slyšel někdy ve třiasedmdesátém a dotknul se mě stejně jako kdysi Brodského Hajaja, pak Fišerův Vinnetou a ještě později Dylan. Bylo v něm všecko uvěřitelné, opravdové, jakýsi vnitřní étos, který se nedá natrénovat, předstírat: Vladimír Merta.

Jeho hlas v průběhu let drsněl, stejně jako ta doba: byl jsem radostí bez sebe na všech prvních Čundergroundech, čundgruntech, čudácích v Čáslavské ulici na Vinohradech, kde Vladimír poskytoval azyl k zapomnění odsouzeným bigbíťákům. Odvděčili se mu účastí na jeho prvním albu P. S., což byl ovšem ryze studiový projekt. Tehdy jsem zrovna jehlou prodíral dvojalbum Boba Dylana Before The Flood, na němž se Mistr spojil s kongeniálně naladěnou kapelou The Band: Ach, kdyby tak měl Merta něco podobného, napadlo mě…

Zhruba o deset let později jsem se dočkal. Bylo to v Lipnici, 12. září 1987: bratři Veselí, Jiří Chlumecký a "Hrubec", takto houslista Jan Hrubý, s  ústředním Vladimírem coby Dobrá úroda rozpumpovali publikum jinak, než bylo obvyklé v ČDG. Madonna Decibela, Velkej Mimoň, hardrockové nášlapné miny, dylanovka Mr. Jing a Mr. Jang či uhrančivé Ticho - to nebyly žádné ornamenty tolik obvyklé pro tehdejší folk či blues rock. Byly to písně z  "jednoho kusu", včetně vzrušujících okamžiků, kdy sami hudebnici nejspíš nevěděli, kam se chce Merta profrázovat (tak jako to při žádném koncertu nevědí letití spoluhráči Boba Dvlana). Byl jsem okouzlen i obdarován (ten den mi bylo třicet). O čtvrt století později se po paměti belhám uličkami Střešovic, pak zakroucenými schody, kostel, park: taková úpravnější Stínadla, v nichž se ztrácím. Tady někde bydlí Vladimír Merta: terén nepřehledný jak jeho písně ze zbrusu nového alba Nikdo v zemi nikoho (Dobrá úroda málem v  původním složení), se starými písněmi v novém vyvedení. Mám ho v tašce (nakonec ho tam zapomenu…): jak se ptát na něco, co se nedá popsat slovy?

V moc povedeném bookletu Ondřeje Pfeifera s fotografiemi Petra Šolara (pochváleném od samotného Karla Halouna) je krom jiného také dost vypovídající poznámka Václava Veselého: "Vzpomínám si, jak jsme vyjeli na festival do Roskilde a Vláďa tam viděl Cohena s hudebním doprovodem. Po cestě zpět prohlásil: Tak - a stavíme kapelu. V té době jsme měli projekt s pracovním názvem Národní třída, který sdružoval bratry Veselé, Jana Hrubého a Jiřího Chlumeckého; zpracovávali jsme moravská témata v rockové podobě souběžně s  Dobrohoštěm. (nejspíš netušili, že v undergroundovém dorostu existuje už čtyři roky kapela téhož jména vedená Jáchymem Topolem a manažovaná Alexandrem Vondrou - ano, tím! - pozn. aut.) Kapelu jsme převedli pod název Dobrá úroda. Výsledek nebyl sice moc moravský, ale rozhodně originální: tábor Mertových fanoušků rozdělil na příznivce a odpůrce. Ti těžce snášeli, že jejich idol koketuje s hardrockem. Tehdy i teď si myslím, že to byl krok dobrý, vždyť Vláďa se jen těžko vešel do kategorie folkaře, v mnoha ohledech dané meze jaksi ´přetékal´. Dobrá úroda hrála něco přes rok a zastavila nás paradoxně revoluce, ne komunisti."

O čtvrt století později konečně nalézám správný zvonek. Merta v přežehleném úhledném saku vypadá proletářsky i noblesně, celkový výzor je však v obličeji léty a dobou zvrásněn. První, co mne napadá: kde byla nějaká hranice, rozdíl mezi Čundrgruntem, v němž se Vladimír spojoval s rockery, folkaři a jazzmeny o  desetiletí dřív, a Dobrou úrodou.

"Čundrgrunt, to byla taková hudební klauniáda, později jsem do téhle bandy sice začal zařazovat i vážnější písničky, ale i když se občas kluci něco naučili, tak to byla ryzí improvizace. Kdežto Dobrá úroda, to byl seriózní bigbít, kde si bratři Veselí chtěli zahrát keltský rock. Zkoušeli jsme asi dva roky u Honzy Hrubého na Mlejně (legendárni plac kdesi u Příbrami pro mejdany; hraní a kamarádění - pozn. aut.), ale nic moc z toho nebylo - odehráli jsme asi sedm koncertů, ale Vašek Veselý si ty aranže schoval."

A dobře udělal, vždyť ani složení kapely se moc nezměnilo, jen bubeníka Chlumeckého vystřídal Jiří Zelenka a Jan Hrubý je veden jen jako host. "Taky na té nové nahrávce ubylo mého hraní na kytaru," říká Merta.

Tos jen zpíval?

"Zpíval, ale taky jsem pod všecky písničky nahrál takové ´příprcy´, dohrávky, které někde přežily, někde to kluci vyhodili, protože z hlediska kapely už je ta nahrávka moc předusaná, přeexponovaná."

Tak to se mi tedy nezdá. Nebude to spíš tím, že v Dobré úrodě 1987, kde Vladimír svým dosti anarchistickým hraním na elektrickou kytaru přiváděl kapelu k zoufalství a mne ke slastným představám, v nichž jsem duševním zrakem viděl Neila Younga, jak nepředvídatelně mučí své Crazy Horse, a taky Dylana, jehož všichni spoluhráči sledují s napjatým výrazem a snaží se přizpůsobit rytmus jeho kytaře, klávesám a především frázování? Žádná sranda, ale krása!

Nezbytná jistota

Václav Veselý v bookletu tvrdí, že "dnes vydávaná nahrávka vznikla po 24 letech. Řídili jsme se původním zvukem a vizí, bez výrazných inovací." A  poněkud eufemisticky dodává: "Vše probíhalo vesměs v dobré náladě, i když nad námi visel Damoklův meč Vláďova ´Desatera´, podle kterého jsme museli provádět jeho libovolné aranžérské pokusy."

Merta returnuje: "Tihle muzikanti mají dobrou vlastnost: když si nejsou jisti tím tvarem, tak nehrajou a jdou domů - spousta těch aranží tak vzniká po paměti…"

Po obsáhlém rozhovoru s vydavatelem Houdkem nabyl jsem opačného názoru, ale ta privatissima si, s dovolením, nechám pro sebe. Dál má Veselý pravdu: "Ale těšil nás sílící zvuk nahrávky, která neztrácela původní tlak. A tak zde zní Dobrá úroda vesele a úderně jako před lety, na hony vzdálená satanistům a  sabbathistům…"

Tedy úplně "veselé" se mi to nikdy nezdálo. Pravda, Vladimírovy texty ze sedmdesátých i osmdesátých let jiskří humorem, černějším však než "tma na konci tunelu", abych citoval Třešňáka, Mertova souputníka a kamaráda. Dobré i  smutné je to, že slova, která měla zastarat, platí pořád. Na Sjezdu upírů (tedy ve skladbě z roku 1984), "kterej skončil halabala… chtěj´ abych ještě více sál a makal… a ještě po mně chtěj´, abych celej ten mejdan za všechny nahoře zase zatáh´…" Ufff! "Sjezdů i stran přibylo, krev teče jako voda, kde jsou bezstarostné starosti totality? Voli je vypili, vole…" komentuje Merta syrové blues & boogie a marnivé si pěkně po černošsku pohrává s hlasem, jak se mu zachce. Velkej Mimoň (1982), také v podstatě humorná písnička (škola coby "mozkový dostihy" je přirovnání líbezné), nebýt ovšem faktu, že okamžiků, kdy lidi se mění v dav přibývá, naneštěstí nejenom na fotbale. I zde fungují dobové reálie ("Jando, Jando, Katapult je lepší!"), "zažluklé pivní vzývání", tvrdí Merta a míní, že právě kvůli téhle písničce ho chtěli bří Veselí do kapely. A do třetice další téměř hardrock Nekrytý šek / I´m Czech (1987) o svazáckých machrech a čachrážích, "kteří za nás viděj svět!", což sice už chválabohu tolik neplatí, zato se ale dnes stačí třeba v tramvaji zaposlouchat do hovoru dvou kravaťáčků - slyšte ten rozdíl, "vy jste Češi / I´m Czech." "Možná si ta skladba teprve teď sedla," míní Vladimír, "a jsme schopni se v ní rozpoznat i my, co jsme se proti ´nim´ vydělovali."

"Vždycky jsem měl pocit, ze se potřebuješ nějak vymezit vůči Chartě 77, kterou jsi nepodepsal, ale v jejím okruhu ses chtě-nechtě pohyboval. Je snad o tomhle skladba Ticho? " Kdybych se byl lépe podíval na datum vzniku skladby (1976), nebyl bych se takto blbě tázal. Vladimír odpoví myšlenkovým obloukem. "Kdo sám cítí vinu, obviňuje druhé. Šíří mimoděk bazální nedůvěru. Obviňuje nakonec celý svět. Nenacházel jsem kolem sebe nikoho, kdo by mi stál za zbytky svobody. Přitom čtvrt hodiny od nás za kopcem pár lidí zakládalo v dusnu bezvětří paralelní svět, budoucí Chartágo. Odvykli jsme si vyhledávat se. Bylo zlověstné, sebeničivé ticho."

Velehory bez vrcholů

Album Dobré úrody nemá v podstatě vrcholy, je souměrné a soudržné - nikdo by nehádal, že některé písně jsou od sebe víc než deset let vzdáleny, nikdo by nepoznal, za jak komplikovaných okolností nahrávky vznikaly. A především je dokladem Mertova téměř renesančního záběru. Vedle jakéhosi humorného country blues Joe Dvojtečka skví se na desce melodicky velmi bohatá litanie odkazující k středověkým liturgiím Děvče hovoří s jediným převzatým textem (Jean Moréas v překladu Karla Čapka), v němž poznáváme Nezvalův poetismus anebo Trh ve Scarborough. Vše spojuje Mertův neokoralý (i když poněkud "skřípavější") témbr a abych se obloukem vrátil na začátek, všecko uvěřitelné, opravdové, jakýsi vnitřní étos, který se nedá natrénovat, předstírat.

P.S. K pětadevadesátému výročí VŘSR stojíme s Mertou, členu Dobré úrody a  vydavatelem Houdkem na pódiu Malostranské besedy a křtíme tohle album. "Už jsme z Vatikánu dostali povolení ke křtu?" táže se zpěvák přeplněného sálu. Nikdo neví a Vladimír háže do publika tvarohové a makové koláče velikosti CD. Mezi dva z nich vloží stříbřitý disk, takový český hamburger a přemýšlí: hodit mezi lidi, či rozdupat? Udělá oboje…

---