Olivovníky

Nakladatelství
GALÉN

 

 

Zaujal vás některý z titulů? Kliknutím na tlačítko OBJEDNAT se dostanete do internetového knihkupectví Lékařský kompas!

Knihkupectví Lékařský kompas

 

Nový populár
Alter ego

Vlastimil Třešňák a Temporary Quintet

Alter ego

Ohlasy

Vlastimil Třešňák: S povolením k pobytu

Dal se na jazz. Třeba jen pro tentokrát, kdy za něj píše, skládá, možná i  hraje a zpívá jeho alter ego. Alter ego - tak se jmenuje i jeho nové CD. Hodně povedené. Kupodivu se vejde i do "písničkářské" škatule.

"Milý pane Třešňáku," napíšu nejdřív mailem do Jinonic, kde tenhle muzikant poslední roky žije. Taky maluje, píše, fotí. A vyprávím mu přes počítač, jak "jsem vystoupila z auta a táhnu si s sebou domů, do třetího patra, váš chraplavý hlas. Jel se mnou dvě hodiny z chalupy. To vaše alter ego z novýho cédéčka. Klavír, saxofon, jazz. Žádné zpívání na mostě, profesionální muzikanti. Líbíte se mi dneska, vy šedesátníku, víc než tehdy - to jsem vás moc neznala, když jste hrál třeba Finský nůž. Můžu si s vámi o tom všem psát? O tom mostu, kam se dalo z Karlína dojít pěšky?" Klepla jsem "Odeslat" a druhý den, minutu po půl desáté dopoledne, přišla odpověď. "Moc intimní, vymyslím gag." Překonal se, Mistr. Obvykle odpovídá třemi slovy. Zkratka, jak už dlouho vím, je jeho dobrá vlastnost. Nemluví zbytečně, leda… když si přivodí radostnou náladu. Vymýšlím i já - jak využít jeho talentu psát, jak ho přimět?

Mezi barem Akropole a Ellou

Postavím se mezi bar, kde se dá kouřit, a sál, kde to nejde. Divný u jazzu! Až sem, k těm futrům od dveří, na mě narážejí vlny, co Vlastimil Třešňák vysílá do nekuřáckého éteru pražského klubu Akropole. Není nás tu milion. "Balkony jsou plné," zvedne oči přes klobouk do prázdného temna u stropu. Chybí i  kmotři Vladimír Mišík a Merta. "Vladimír Mišík - Na Františku! Vladimír Merta - bůhvíkde," štěká, jako by podával hlášení. "Tak se toho křtu zhostím sám a  zazpívám jejich sloky v Písni práce."

Ta přijde až za čas. První zakňučí táhlý saxofon Jana Štolby a přidává se Temporary Quintet. A Třešňák zaměřuje - nás milion nepřítomných.

Začíná jemně ultimativně písní Slečně Elle. Jeho alter ego. Jazzové, možná si odskočilo ze suterénního klubu v Greenwich Village. Šeptá hlasitě.

Nechávám uhasnout cigaretu, jak se to musela povinně naučit ze směrnic Evropy. O futro naproti se opře Josef Rauvolf, novinář, překladatel, hudební kritik. Mlčí v tom svém kabátu k patám. Pak zvedne palec, mrkne levým okem, víc nemusí. Naučila jsem se od něj odezírat, seděli jsme proti sobě deset let v  redakci.

K mikrofonu přivádí Vlastimil Třešňák Slečnu Ellu…

Interview č. 2/b a č. 1

Posunu na moment čas o čtrnáct hodin dopředu. Otvírám mail ráno po koncertu, Třešňák svítí "tučně". Už ví, jak na mě, už vymyslel ten gag, píše: "Zachovám se jako továrník René Skalský ve filmu Pytlákova schovanka: Věrný sluha Bolton říká svému pánovi, že novináři by s pánem rádi udělali rozhovor. A továrník René Skalský odpovídá:´Well, poskytněte jim, Boltone, zkrácené interview č. 2/a.´"

Vlastimil Třešňák k tomu přidává: "I já mám připravený rozhovor č. 2/b, je to zkrácené curriculum mých textů z alba Alter ego, chcete ho?"

Ťukám odpověď. No… tedy… přece… Nakonec napíšu třemi slovy: "Tak tedy dobře." Kliknu "Odeslat", teprve když vylovím ze své i počítačové paměti záznam osmihodinového rozhovoru s Vlastimilem Třešňákem, který jsme učinili před několika lety. Mám v archivu nezkrácené interview č. 1, Mistře… Nejdřív ovšem dnešní interview č. 2/b z Jinonic. Tvářím se proti holé zdi své pracovny uraženě, ale Třešňákův průvodce jeho písněmi Alter ega mě baví: "V recenzi na jednu moji knihu stojí, že ´… příběh vypráví autorovo alter ego´. To je milé, ovšem knihu jsem napsal já. Ale nápad dobrý - nechat své alter ego vyprávět svůj příběh, trochu ho korigovat, vylepšovat a vést mu ruku. A mé alter ego takto napsalo píseň Slečně Elle, slečna Ella promine. Já mu jenom radil, nahlížel přes rameno, doléval kalamář a vedl mu ruku. To aby on - mé alter ego - za mne vyzmizíkoval všechny staré dluhy, nedochvilnost a nesplněné sliby. ´Vyčistíme rejstřík restů!´ šeptám mu do ucha. ´Svědomí je kilo peří!´ K  vinylové edici Alter ega je přiložena fotografie mé nejmilejší slečny Elly. Slečna Ella promine…" Slyším Ellu živě. Před těmi čtrnácti hodinami, v klubu Akropol na Žižkově. Zpívá a hraje rodák z Karlína. Nevím, jestli na kytaru z  blešáku. Vím z interview č. 2/b, že "… nové písně jsem kolegům z Temporary Quintetu předvedl na kytaru z blešího trhu. Jan Štolba je zaranžoval a spolu s  Adamem Tvrdým, Vladimírem Strnadem, Antonínem Šturmou a Petrem Mikešem ozdobil."

Vídeňský hrách

Někdo mi k futru baru v Akropoli podává dvojku bílého. Neohlížím se a loknu si skladkokyselé žlutosti. Nepitelné. Radši se stát abstinentem, a k tomu nejíst maso! Vlastimila Třešňáka jednou potkalo něco podobného. Test vegetariánství mu kdysi dávno dopřál Pavel Landovský, když ho pozval na zkoušku nové hry do vídeňského Burgtheatru.

"Říká mi: ´Hele, přijď do teátru v půl dvanáctý. V divadelní kantýně dělají výborný holky výbornej vídeňskej řízek a guláš! A já mám v novém kusu konečně mluvenou roli!´ Sedím a poslouchám, jak Klaus Maria Brandauer hodinu a půl cosi deklamuje, a Landovský furt nikde. Pět minut před koncem kusu proběhl po jevišti zprava doleva ve vesnickým úboru ze 30. let a táhl na kolečkách kozu. Když byl uprostřed, zařval: ´Koza, koza!´ A byl konec, opona. ´Jak to máš s  němčinou, Pablo?´ ptám se ho. ´Gut to mám! I s rakouštinou!´ Šli jsme tedy do kantýny a mladičké kuchařinky už z dálky radostně mávaly: ´Páfel, na endliš! Páfel, haló, Liebling!´ Na jídelním lístku bylo německy napsáno, že mají vídeňskej řízek, vídeňskej guláš a hrachové purée. Pavel na krásky v kuchyni tou svojí německou rakouštinou zavolal, že chceme jednou řízek a jednou guláš. Přinesli nám dvakrát hrách…" Pauzíruju s vínem, když tu jazzovou vášeň další písně uvede zpěvák slovy: "Je to konečně jisté! Už nebudeme muset nosit po kapsách občanské průkazy, brzy budeme mít pod kůží čip - ha!" A dá se pohrdavým hlasem do frázování písně Státní zaměstnanec: "Klon nechráněného styku/ levobok, penze, pevný plat/ Pastorek trojky prognostiků/ spíme - nahlíží do šuplat…" Vtahuje do té hrůzy i mě a příští den se z mailu od VT dozvím, že "píseň Státní zaměstnanec nezpívám já, to huláká devótní Provolávač pod penzí. Často ho, uřvanýho, vídám - arogantní komplex, čísi pomocná stráž. Napsal jsem si ho, i když se děsím davů, špalírů lidí, kteří někomu provolávají Sláva. Ať už na Hradčanském náměstí, v Chánově, na Letné, či jinde. Text písně je milostné vyznání jednoho z provolávajících, vyznání po pěti volebních pivech nebo po pěti gólech. IQ má Provolávač stejné jako číslo dresu. První dvě sloky pak zpívá úředně vygenerovaný robot Big Brother. Slibuje nám zavést pod kůži mikročipy - místo občanského průkazu…" I kdybych chtěla, už si nesednu. Sál je naplněný. Provolávači rocku - tentokrát tedy jazzu - chodí pozdě.

Chytrá horákyně

No jo, expert na muziku nejsem, a tak se mi těžko hudebně zařazuje tahle právě uváděná stížnost v písničce Chytrá horákyně. V Akropoli slyším jazz, rock, Donovana… slyším Třešňáka. Ten ji tomu náhle plnému publiku uvádí: "Podíval jsem se na svou generaci střízlivým zrakem poté, co jsem v televizi viděl reklamu na jakýsi nejedlý hamburger, kterou provázela píseň My Generation od kapely The Who - od těch nespoutaných rockerů z Londýna. Zabalme se, Beethoveni…!" Pak spustí. Musí to mít v hlavě dlouho. V nezkráceném interview č. 1 zaznamenávám stopu budoucího pocitu, který zrovna vyzpívává: "Jo, v 80. letech měla kdysi slavná česká punková kapela Lemon turné po Německu. Poslední koncert dávali ve Frankfurtu nad Mohanem, kde jsem tehdy žil. Někteří z kapely spali u mě, ušetřili za hotel, metalisti. Přišli do mého kutlochu a:,Co, co jako vole, kožený, vole, bundy, cvočky, máš to tady dobrý, vole, klídek, pivo!‘ A udělali si pohodlí, metálisti. Svlíkli se z ocvokované kůže do domácího a měli na sobě - červený trenýrky s kapsou a bílý spartakiádní tílka! Rockeři! Posral jsem se smíchy…"

Dávám červený puntík

Akropoli najednou zahltí lehkost. Klimpr v rytmu kabaretního vesela, dusna.

Navzdory tomu má píseň název Krize. Autor ji v interview č. 2/b popisuje takto: "Krizí začíná veselejší část Alter ega, kabaret, chudá rocková opereta, chudý vaudeville. ´Chudoba mi leze do peněz!´ naříká kabaretiér. V klipu k  písni Krize bude hrát hlavní roli Charlie Soukup. Krátce ke scénáři: Chudý reemigrant přijíždí po letech zpět do vlasti, v kapse jedno sous a jeden cent, stejně chudý, jako když do emigrace odjížděl. Naštěstí mu ale kamarádi, jazz-rockeři, nabídnou půjčku do začátku. Před státní bankou chudý emigrant narazí hlavou do reklamního plakátu se sloganem, Půjčíme vám deset tisíc za tisíc!‘. Otřesený Charlie nabídku přijme a zapojí se do pracovního procesu placení daní…" Je to muzikálně lehké a textem vážné. Paradox, který Vlastimil Třešňák zná a používá v životě i v tvorbě. Z Československa ho vyhnali, usadil se ve Švédsku, žil v Německu, Francii, Rakousku, cestoval po Americe a vrátil se dlouho po "revoluci" domů.

Na svém "stavu emigranta" už nic neměnil. Zůstal poddaným švédského krále, o  vrácení českého občanství neprosil. Nesmí volit. A někdy je "nikým", když úřady popletou jeho rodné číslo. Emigrant v reemigraci. Disident v  postdisentu… jsou to nejspíš zbytečně velká slova, protože skutečnost je taková, že Třešňák je Třešňák, je Třešňák… Budoucí průšvih tušil už při návratu domů.

Konečně, byl včas varovaný - Pavlem Tigridem a Jiřím Pelikánem. Mám na to důkaz. V interview č. 1 vzpomíná:

"Měl jsem ve Frankfurtu výstavu obrazů, zrovna když tam byl na knižních trzích Jiří Pelikán a Pavel Tigrid. Přišli na výstavu a Pelikán, že se mu líbí obraz Franze Josefa Strausse, toho bavorskýho, nenáviděnýho, milovanýho. ´Kolik dáte, pane Pelikáne?´ A Pelikán: ´Dva tisíce marek, příští týden, až výstava skončí.´ Domluvili jsme se tedy, že dám na obraz červený puntík. Jdeme do hospody a já furiant: ´Pánové, dnes platím útratu já! Pan Jiří Pelikán si koupil můj obraz Franze Josefa!´ Tigrid do mě strčil loktem: ´Jdu na záchod! Jdeš taky?´ Jdu. A na záchodě mi Tigrid říká: ´Vole, neplať!´´Proč? Prodal jsem přece obraz!´, ´Máš snad peníze v kapse? Nevěř komunistům,´ zapnul se Pavel Tigrid, ´nevěř jim!´ Zapnul jsem se taky a tu večeři zaplatil, útrata jak kráva! A za týden volám siňoru Pelikánovi do Říma, že mám pro něj ten obraz zabalenej, číslo konta, že by teda… ´Hmmm, my jsme zrovna teď pokládali nový parkety, takže jaksi…´ A víte, co udělal Pavel Tigrid, když se to dozvěděl? Poslal mi peníze za tu mou furiantskou útratu….!" Dva z  účastníků téhle historky jsou mrtví. Pavel Tigrid a Jiří Pelikán. Vlastimil Třešňák si to pamatuje. A obrazy maluje dál. Naivně černě humorné.

Dneska, v té Akropoli, tuhle jednu z pětice svých tvůrčích disciplín neužil. Byl muzikantem, až se mi chce brečet.

V noci pak, když jazzmani v Akropoli zaklapli svá fidlátka, začalo sněžit. Milion lidí šlo hledat, kde si ustlat. Lehla jsem si do sněhu a vyplácala rukama banálního anděla… V rozhovoru č. 2/b mi VT doporučuje poděkovat za rozhovor jeho alter egu.

Tak jo: Děkuju.

A Vlastimil Třešňák předem odpověděl: "Není zač. Bůh ví, kdo vám na otázky odpovídal…"

Marcela Pecháčková, Pátek Lidových novin, 29. března 2013, s. 28, 30.03.2013


ZPĚT