Olivovníky

Jan Burian

Přízrak v nákupním středisku

a další příběhy z této jiné doby (2006-2008)

Z dob Šafránu / Poslední slovo

Dostala jsem před časem pozvánku na autorské čtení Jana Buriana – tedy na něco, na co cedule podél schodů pražského metra nezvou. I když cedulemi v metru neopovrhuji: sice mě většinou lákají na podniky, které bych dobrovolně za nic na světě nenavštívila, nicméně jsem se z nich před lety dozvěděla, že vyšla kniha o Katyni, na kterou bych jinak asi nenarazila a která mi velmi pomohla.

Rozhodla jsem se, že na to čtení půjdu, a cestou jsem si sumírovala: jakpak dlouho já toho Buriana vlastně znám? Vyšlo mi, že hodně. Za ohavných dávných časů normalizace mě v roce 1974 kamarádi vytáhli na koncert na Baráčnickou rychtu, kde tenkrát napůl pokoutně hráli písničkáři ze sdružení Šafrán. Bylo to v beznadějné době festivalů mírové písně (Byly vlastně už v roce 1974? Nějak se mi to začíná slévat.) jak zjevení, pramínek živé vody v pustině. Obdivně jsem na písničkáře zírala jako na trubadúry budoucích časů, kdy se vrátí normální lidské vztahy a projevy a pomine bezbřehé a všudypřítomné předstírání. Ani na těch koncertech se přirozeně nemluvilo úplně otevřeně, ale publikum svým zpěvákům až moc dobře rozumělo.

Jan Burian tam tehdy zpíval mimo jiné písničku Až bude rok dva tisíce – kdepak bych si tenkrát představovala, jak to bude vypadat, až bude rok dva tisíce! To byla nedohledná budoucnost, nejspíš ostatně i pro zpěváka samotného. Pointa zněla „…zpívaj si celý Bohnice“. Víc si z písničky nepamatuji, jen intenzivní pocit souznění se zpěvákem i s publikem. Musím mu to připomenout, říkala jsem si, a taky jsem to ještě před začátkem čtení udělala, čímž jsem ho přivedla trochu do rozpaků: já jsem ho sice znala už od té doby, ale on mne pochopitelně ne. Burian četl ze své nové knihy Přízrak v nákupním středisku – ta taky nedostane cenu Magnesia Litera, protože jsou to texty, které už byly někde uveřejněné, fejetony, které vycházely v letech 2006–2008 v novinách. Bavila jsem se báječně a hlavně mě rozveselilo, když vyprávěl, že si v metru čte vlastní knížku, ale že ji kvůli tomu zabalil do nějakého časopisu, aby si nikdo, kdo by ho poznal, nevšiml, že se baví vlastními fejetony. Vřele ho chápu – taky bych si pokaždé, když mi vyjde překlad, nejradši pročítala čerstvou knížku znovu a znovu, ač v ní znám každé slovo.

Po cestě domů jsem v metru strhla z Přízraku v nákupním středisku plastikový (nebo jaký) obal a pustila se do čtení: když může autor, proč bych nemohla já, čtenářka? Aani se za to nemusím neurčitě stydět! Bavila jsem se při čtení fejetonů skoro stejně dobře jako při jejich poslechu a říkala si, že stará láska nerezaví. Nepíše se tam zdaleka jen o minulosti, kterou, zdá se mi, zdaleka nemám společnou se všemi, ale jen s některými. A při větě „Ta tam je okurková sezona, během níž nešťastní novináři v touze ulovit sólokapra nořili své udice i do těch nejmělčích vod a málem nás ze zoufalství začínali informovat i o tom, co se děje v zahraničí…“ jsem znovu pocítila příjemné tiché souznění, které mi prozařovalo doby normalizace.

---