Olivovníky

Zdeněk Vřešťál

Ne, Nerez nerezne

Ne, Nerez nerezne a knížka o něm nenudí

Od 15. do 18. června se s ní budou v cirkusovém šapitó u stadionu žižkovské „Viktorky“ potkávat zajímaví hosté včetně bratří Ebenů, Marie Rottrové nebo Vlasty Redla. Společně si zahrají písničky starého dobrého Nerezu, z něhož současná formace vzešla, a oslaví nedožité padesátiny někdejší opory populárního tria, zpěvačky Zuzany Navarové.

Návštěvníci připravovaných koncertů si do té doby možná stihnou přečíst knížku Ne, Nerez nerezne, která právě vyšla u nakladatelství Galén a v níž kytarista, textař a skladatel Zdeněk Vřešťál poutavým způsobem zrekapituloval předčasně skončenou historii jedné z nejzajímavějších českých kapel osmdesátých let. Smutek ani nostalgii však v jeho vyprávění nehledejme: věčnému vtipálkovi a pábiteli sluší nadhled a veselé historky, jimiž chytře prošpikoval nutný faktografický základ.

„Zábava se pomalu rozjíždí, přehrávají se desky na gramofonu a konečně někdo vybaluje kytaru. Hned je venku druhá a hrají se Beatles. Vedle v kuchyni se předvádí Navarová s ukrajinskou lidovou. Zdeněk s Vítkem hrají první vlastní píseň a Zuzana zřejmě odpovídá stejnou zbraní. Začíná historie kapely, která ještě neví, že bude Nerez.“ Tak zní poznámka k 22. lednu roku 1980, kterou Vřešťál zahrnul do svého knižního deníku, když si předtím oživil paměť pomocí diáře svého spoluhráče Víta Sázavského.

Zvláštní seznámení

Luxusní vila, v níž se blíže nespecifikovaný večírek konal, měla výhled na zahradu s kopiemi soch z Karlova mostu. Tak zvláštně se tedy seznámilo trio, které si už brzo připíše na konto hity Tisíc dnů mezi námi a Na vařený nudli. Bizarních událostí od té doby zažilo ještě pěknou řádku, přičemž prim v tomto směru drží zájezd na Kubu s dívčí skupinou Panika, Peterem Nagym a Ivetou Bartošovou. Pro takové historky stojí za to přečíst Vřešťálovu knížku od A do Z, i když třeba nepatříte k té polovině folkového národa, které Nerez konvenoval.

„Každý druhý chlap třímal v ruce lahev rumu, všichni tancovali a zpívali do rytmu, a když se On a Ona tančící pod pódiem měli opravdu hodně rádi, tak se přímo pod námi měli opravdu hodně rádi…“ Zlatým hřebem úspěšné svazácké výpravy pak prý byl „koncert na místním baseballovém stadionu pro 30 000 černoušků nadšených z Ivety Bartošové jedoucí na koni a zpívající na plný playback některou ze svých zásadních písní“.

Třicet malých boroviček

Odpusťte, že se tato recenze nenese v příliš seriozním duchu, ale člověku se nějak nedaří přemítat nad hloubkou introspektivních textů Vřešťála a Navarové či kvalitou promyšlených aranží Víta Sázavského, když jsou mu jedna za druhou servírovány příhody, z nichž by se v mžiku dal sestavit seriál o odvrácené tváři české pop music. Z roku 1987 si autor publikace Ne, Nerez nerezne kupříkladu vybavuje prvomájové ráno, kdy v jedné hotelové restauraci na Moravě jeho spolustolovník Marián Kochanský z kapely Lojzo objednal „tridsať malých borovičiek“ pro výpravu desetiletých školáků. „Veď dnes je ten Medzinárodný deň dětí…“

Kontrast strohé faktografie a osobního „drbání“ se ukazuje jako ideální forma hudební biografie. Snad by tu nemuselo být tolik odkazů na internetové adresy - kdo ví, co když zítra spadne na Zemi meteor, technika zkolabuje a těm, co přežijí, zbude jen pár stránek z trosek veřejné knihovny? Nicméně deníková forma umožnila Zdeňku Vřešťálovi postupovat v oprašování dávno zasutých vzpomínek svižně a záživně. Škoda, že stejně rychle utekla léta vyměřená práci s jeho vzácně sehranými přáteli…

---