Olivovníky

Jaroslav Hutka, významná osobnost českého folku, směl ve své vlasti natočit a  vydat pouze lidové písně. Několik nahrávek pro malé desky z konce 60. let bylo nedostupných, po ruské invazi v roce 1968 se ustrašení úředníci v době začínající normalizace tak báli vlastních Hutkových písní, že neplánovaně způsobili nové malé národní obrození. Svými zákazy totiž pomohli jak Hutkovi, tak vlastně celé generaci jeho posluchačů objevit skutečnou lidovou píseň ze sbírek Františka Sušila a Františka Bartoše. Hutkovo publikum jeho provedení několikasetletých písní okamžitě přijalo a vytvořilo mu navíc úctyhodný sbor. Nové vydání Hutkova druhého alba Vandrovali hudci, kde zpěváka doprovázejí rockoví hudebníci Radim Hladík a Fedor Frešo, obsahuje kromě původního LP navíc šest nově objevených písní. Posluchači tak poprvé mohou slyšet kompletní záznam slavného koncertu z Brna 1976, necelý rok před Chartou 77 a následným odchodem Hutky do holandského exilu.

Pátý svazek Spisů Jaroslava Hutky přináší českým čtenářům zatím největší překvapení: shrnuje všechny prózy, které Jaroslav Hutka napsal v holandském exilu v letech 1978–1989 a které byly – s výjimkou novely Noční vlak – dodnes zcela neznámé a vycházejí zde poprvé. V úvodní Cestě do království zaznamenává Hutka s mimořádnou pečlivostí poslední týdny svého života v Praze v roce 1978 a vytváří tak jedinečné nadčasové svědectví o povaze a fungování normalizačního režimu v Československu. Ve čtyřech povídkách z roku 1984 se Hutka ve vzpomínkách vrací do svého mládí v 60. letech a reflektuje i neutěšenou přítomnost svého života v exilu. O následné rozsáhlé próza Dvouseta, psané na sklonku roku 1984, je bez nadsázky možno říci, že jde o vůbec nejotevřenější a nejintimnější vylíčení manželské krize, které kdy v české literatuře vzniklo. Hutka prózu psal pro svou tehdejší manželku a vylíčil v ní tolik ze vzájemného soužití muže a ženy, kolik jen papír dokáže unést. Vrcholem svazku jsou rozsáhlé Dopisy Ivanovi z roku 1985, fiktivní dopisy spisovateli Ivanu Klímovi do Prahy, v nichž Hutka líčí svůj život v exilu zejména ze stránky společenské, politické a existenciální. I zde otevřenost, upřímnost a detailnost líčení, s níž zpěvák ve své vlasti zakázaný kritizuje soudobou západní konzumní společnost a její fungování, nemá v české literatuře obdoby. Svazek uzavírají tři pohádky, které Hutka napsal pro své dcery po návratu do vlasti na počátku 90. let.

V únoru 1985 se ve studiích "štvavé imperialistické vysílačky" Svobodná Evropa sešly dvě významné osobnosti českého městského písničkářství - Jaroslav Hutka a Karel Kryl, druhý v roli hostitele, aby spolu natočili jediné profesionální studiové nahrávky z Hutkova exilu. Z téměř třiceti nahraných písní vybral jejich autor po čtvrtstoletí reprezentativní výběr, který obsahuje jak písně ze 70. let, tak i písně napsané v holandském exilu.

Čtvrtý svazek Spisů Jaroslava Hutky, Prózy I, obsahuje všechny autorovy v úplnosti dochované a dokončené prozaické texty, které vznikly před jeho odchodem do exilu, tedy v letech 1965–1978. Obsáhlý soubor přináší kromě dvou již dříve samizdatově publikovaných novel Dvorky a  Plechovka řadu povídek, novel, úvah a zlomků mapujících Hutkovo hippies období i léta prvního střetu s komunistickou mocí. Řada publikovaných próz vychází knižně poprvé. Druhý svazek Próz (2011) přinese texty psané v  exilu a po návratu do vlasti.

Jako jedna z prvních LP desek v exilovém vydavatelství Šafrán 78 ve švédské Uppsale vyšlo album Jaroslava Hutky Pravděpodobné vzdálenosti, live nahrávka z  Baráčnické rychty na pražské Malé Straně (26. dubna 1977), kterou s autorem připravil k vydání zvukař Jindřich Kučera. Po dvou albech lidovek šlo vlastně o premiérové vydání autorských písní Jaroslava Hutky, včetně klubových "hitů" Havlíčku, Havle, Litvínov nebo Sociální balada.

Obsáhlý soubor celoživotního Hutkova fejetonistického díla, jehož část byla dříve publikována samizdatově nebo ve dvou výborech Požár v bazaru a Podzim je tady. Souborné vydání zahrnuje všechny fejetony, z nichž více než třetina vychází knižně vůbec poprvé.

Obsáhlý soubor celoživotního básnického díla známého českého písničkáře představuje Hutkův básnický deník od roku 1965 do let devadesátých.

Hutka je ve svých básních otevřenější, tvrdší, ale i zranitelnější než ve svých písňových textech. Od veršů mladé beatnické revolty druhé poloviny 60. let s Hutkou procházíme ponurou dobou let sedmdesátých, abychom došli k vrcholným básním cyklů Koryta krve a Galície pocházejících z let Hutkova nizozemského exilu.

V 90. letech, již opět ve své vlasti, píše Hutka sbírku Hořký déšť a závěrečnou Cestu k prameni. Kniha je doplněna unikátními fotografiemi a zevrubnou ediční poznámkou.

---

SLAVNOSTNÍ PŘEDSTAVENÍ
PRVNÍHO SVAZKU SPISŮ
JAROSLAVA HUTKY

22. září 2008, Faustův dům, Karlovo náměstí, Praha

Vážení přátelé,

sešli jsme se zde dnes, abychom na světě přivítali knižní vydání souboru básnického díla Jaroslava Hutky. A nejen to: vítáme na světě v této knize i první svazek jeho Spisů. Přiznám se, že pro mne osobně je to chvíle velice vzácná. Jaroslav Hutka patří k těm nemnoha osobnostem české kultury, jimž nejen já, ale většina mých vrstevníků, kterou znám, vděčí za tolik, že to lze jen ztěží vyjádřit a poděkovat za to. Jeho písně jsme postupně poznávali na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, v době, kdy již nemohl žít ve své vlasti. Znali jsme jeho hlas a jeho písňové texty jen z magnetofonových pásků s nahrávkami tak nekvalitními, že je to pro ty, kdož ty doby nepamatují, dnes již jen těžko představitelné. A přesto tyto nahrávky měly cenu, o které se většině dnešní populární hudby může jen zdát: učily nás přemýšlet o světě, cítit a vnímat, byly nenahraditelnou výzbrojí, s níž jsme se pokoušeli jít dát svým životem, aniž bychom znali jejich autora, člověka, jehož jediný koncert jsme nikdy neviděli, a aniž bychom si ani v té nejbujnější fantazii dokázali představit, že by se mohl někdy vrátit mezi nás a žít a zpívat opět v Čechách. A ještě v jedné věci byl přínos Jaroslava Hutky naší generaci zásadní: byl to on, kdo vrátil desetitisícům mladých lidí českou a zejména moravskou národní píseň v její existenciální hloubce, dal pocítit a promyslet nefalšovaně a opravdově lidské zrození, zradu, vinu, trest a smrt, ale i poznat humor v této nevyčarpatelné studnici uložený.

Znali jsme ovšem Jaroslava Hutku-zpěváka a textaře, občas k nám pronikl nějaký jeho fejeton, k několika málo šťastným z nás se dostala i jeho próza - a to bylo všechno. O tom, že je Jaroslav Hutka básníkem, jsme netušili. A nebyli jsme sami - básně, které Jaroslav Hutka psal již od roku 1965, neznal kromě něj v té době prakticky nikdo. Byly skrytou, punkevní řekou, která v Hutkově myšlení tekla po léta souběžně s psaním jeho písňových textů, aniž by vystoupila na povrch. Když v devadesátých letech vyšel soubor jeho poezie z let exilu s názvem Koryta krve, vyvolal zvláštní reakci: čtenáři knížku prakticky hned zcela vykoupili, zatímco kritici byli povětšině roztrpčeni: hledali Hutku, kterého znali z jeho písňových textů, člověka životní moudrosti, síly a nadhledu - a v jeho verších našli zranitelného, pochybujícího i chybujícího člověka z masa a kostí, nikoli mramorový pomník klasika, který si z jejich autora v duchu po léta budovali. V něčem se nemýlili: Hutkovy básně ve vší své drásavosti, naléhavosti a otevřenosti, která se nebojí vyslovit i vlastní selhání či životní trapnost, nejsou příjemnou a uspávající četbou před spaním. Jdou do hloubky a řazají do masa, až to člověka bolí. Vždyť kdo u nás v poezii popsal s takovou razancí a tvrdostí rozpad dlouholetého vztahu dvou lidí tak jako Hutka ve své exilové Lavičce bláznů? Těžko se taková poezie čte s lehkostí, protože je bolestná a zraňující.

Máme-li dnes vůbec poprvé možnost číst Hutkovu poezii v jejím mohutném celku, tedy od básní vzniklých v letech 1965-66 až po Cestu k prameni z let devadesátých, zřetelně vidíme, že se člení do čtyř částí. Období první lze vymezit léty 1965 až 1974. V této době je poezie pro Hutku nekonečně volným prostorem, do nějž vstupuje jako píšící barbar: k čertu posílá veškeré konvence, básnickou tradici i přítomnost, píše jen pro sebe a za sebe, s opravdovostí, otevřeností a upřímností u nás nevídanou. Nechce vytvářet esteticky krásné artefakty, ale chce se vypsat ze svých pocitů osobních i generačních, píše občanskou poezii pamfletickou i meditativní texty s filosofickým rozměrem, básně-dopisy blízkým i básnické náčrty k písňovým textům, a zejména texty osobního hledání, váhání, rozhodování, nacházení i chybování. Jeho poezie je čirým privatissimem i generační zpovědí, úvahou i popisem. Je třeba říci, že impuls k podobnému zacházení s básní, s veršem, s poezií vůbec otevřela jemu i autorům svou tvorbou jemu výrazově blízkým (zejména jeho první ženě Zorce Růžové a básníku Milanu Kochovi, vnímanému v kontextu českého undergroundu) zcela jednoznačně poezie amerických beatniků v překladech Jana Zábrany. Bylo by ale chybou hovořit o nápodobě či následování vzoru, o to v tomto případě vůbec nešlo. Zde šlo o otevření stavidel možností pro básnickou řeč, pro to, jak volně je vůbec možno psát, o zjištění, že pro poezii v danou chvíli neexistují žádná výrazová a námětová omezení daná dobovým kontextem.

V roce 1974 se Hutka rozhodl k něčemu novému: z osobních a tvůrčích důvodů se nikoli již vedle písňového textu, ale vědomě místo něj pokusil vytvořit skutečně propracovanou básnickou knihu, psanou cíleně jinak, než jak byla psána jeho předchozí poezie: básně v celku nazvaném Klíč pluhu jsou pečlivě komponované, slovně ozvláštněné, mají veškeré atributy vážného, soustředěného díla. Doporučuji Vám četbu Hutkovy poezie začít právě v tomto oddílu - myslím, že nejvíce splňuje očekávání, která čtenáři vůči poezii mají, jde o verše, z nichž mnohé - jak jsem přesvědčen, patří k tomu nejlepšímu, co Hutka ve svých básních napsal. O třetí části svazku Hutkovy poezie jsem již hovořil - jeho básnická tvorba exilová navazuje svou otevřeností na verše básníkovy mladosti, je ale psána již autorem vyzrálým, zkušeným, s neomylným citem pro slovo, melodii i rytmus básně.

Čtvrtou část knihy tvoří verše psané již znovu v Čechách, v letech devadesátých. Jmenují se Hořký déšť a je to poezie velmi drásavá. Doporučuji Vám srovnat tyto básně s pozdními texty Karla Kryla či Vladimíra Merty - jde ve všech případech o vyslovení téměř identického životního pocitu z let devadesátých. Myslím si, že bychom se měli pokusit číst tyto verše velmi pozorně a přemýšlet: dostaneme se tak až k úvahám o naší dnešní společné situaci, aniž bychom museli se vším v jednotlivostech souhlasit - o to přece ani nejde. Hutka je zde ve své poezii stejný, jaký byl v době, kdy ji psát začal - otevřený, drásavý, bolestný, hledající i chybující, ale hlavně upřímný - tedy přesně takový, jakého si jej nepřejí mít kritici, kteří si svou představu o něm vytvořili jen z jeho písňových textů.

Knihu uzavírá skladba Cesta k prameni, která svým přírodním rámcem již předznamenává to, čím žije Jaroslav Hutka ve svém psaní v poslední době: jeho písňové akvarely, texty krajinomalebné.

Závěrem mi dovolte, abych poděkoval dvěma lidem, kteří se zásadním způsobem zasloužili o to, abychom se tu dnes u příležitosti vydání této knihy mohli sejít. Je to Milena Vojtková, ta nejpečlivější redaktorka, kterou znám, která strávila desítky hodin s Hutkovými básněmi při kontrole jejich přepisu, jazykovém redigování, posuzování jejich variant a navrhování řazení. Jí patří velký dík za textologickou přípravu knihy. Lubomír Houdek, ředitel nakladatelství Galén, pak svým nadšením, nasazením i ředitelským umem umožnil tuto objemnou knihu vydat ve svém nakladatelství Galén, a nejen to: umožnil i další práci na přípravě Spisů Jaroslava Hutky, z nichž jako příští svazek vyjdou po Novém roce Fejetony. Dovolte mi též poděkovat dvěma mužům, kteří přijali pozvání na dnešní večer: je to vynikající recitátor poezie Mirek Kovářík, s nímž Jaroslav Hutka již na počátku sedmdesátých let vystupoval s Tyjátrem písničkářů v pražském divadle Ateliér, a básník a literární kritik Jan Štolba, velký znalec současné české poezie, který zde dnes ovšem vystoupí v jiné roli - se svým triem jako jazzový muzikant, který svou hudbou naše dnešní setkání doprovodí.

PhDr. Jan Šulc