Olivovníky

Obsah:

• CD 1 (nahrávka z května 1978)
• 1. Vůně salámu, solviny a melty (Dělník)
• 2. Pivo a zavináče
• 3. Karlín
• 4. Malá pornografiáda s markýzem de Sade a Budulínkem (Prvničko má)
• 5. Finský nůž
• 6. Zeměměřič
• 7. Poezie
• 8. Obraz Doriana Graye
• 9. Madam Praha
• 10. Blanický rytíř (Blaničtí rytíři)
• 11. Zrzavý malíř
• 12. Zákon zemské gravitace (Sci-fi 1976)
• 13. Stárnoucí tragéd
• 14. Nedokončená
• 15. Poslední večeře

• CD 2 (nahrávka z února 1978)
• 1. Finský nůž
• 2. On, ona a strom
• 3. Tovaryš pátera Koniáše
• 4. Madam Praha
• 5. Vůně salámu, solviny a melty (Dělník)
• 6. Poslední večeře
• 7. Obraz Doriana Graye
• 8. Balada o zadýchaných očích kulhavého posunovače
• 9. Extempore
• 10. Poezie
• 11. Zákon zemské gravitace (Sci-fi 1976)
• 12. Croupier
• 13. Karlín
• 14. Malá pornografiáda s markýzem de Sade a Budulínkem (Prvničko má)
• 15. Zrzavý malíř

---

To nejdůležitější o Zeměměřičovi

…melancholie z Třešňákovy osobnosti vyvírá jak láva sopky, a tuhne na úbočích.
Ivan Diviš

Malovat obrázky, fotografovat a psát povídky mohl Vlasta Třešňák sám, ale gramofonovou desku si sám udělat neuměl. Ostatně kdo by taky pár měsíců po Chartě 77 myslel na desku. Když se tehdy sešel v hospodě s Robinem Hájkem, dohodli se, že spolu natočí lepší kousky z tehdejšího Třešňákova repertoáru, prostě jen tak do archivu. Hájek byl zvukařský maniak, nahrával Plastic People Of Universe a jiné podzemní skupiny. Hlavně ale měl magnetofon Revox a v bytě na náměstí Jiřího z Lobkovic malou elektrotechnickou dílnu.

"Tam se jenom netočilo, " vzpomíná Třešňák. "Tam taky byl džbán piva a pauzy. Nahrávalo se dejme tomu čtyři hodiny najednou. Já si sedl a hrál, bez vracení. Je možný, že když se něco spletlo, byla malá pauza a jelo se dál. Hájek byl šikula. Mánička, ale čistotný. Neměl doma myši, žádný asociál. " Uvážíme-li tehdejší skromné technické vybavení a spěšné, v podstatě živé nahrávání, snímky znějí neskutečně dobře: dynamicky a přesvědčivě. Hájek se spokojil s monofonním nahráváním a aby mohl s tím, co měl, docílit částečného "nahalení" Třešňákova zvuku, raději obětoval stereo.

Kterou z disidentských cest se hotový pás potom dostal k manželům Pallasovým do švédské Uppsaly, už dnes nikdo neví; pokud to v rámci utajení vůbec někdo věděl. Předpokládané spojení přes Ivana Klímu dnes spisovatel s jistotou potvrdit nemůže. Každopádně mu visí na stěně jiný Zeměměřič, Třešňákův obraz na motiv z Franze Kafky. Co považoval ze svého tehdejšího repertoáru za hodné nahrání sám Třešňák a jak z nahraných písniček vybírala Jitka Pallasová, můžeme posoudit - s výhodou časového odstupu - i podle titulů, které se na Zeměměřiče nedostaly.

Nějak konspirativně Třešňák do Švédska i vzkázal ("Ono to možná bylo po telefonu") Pallasovi, že by byl rád, kdyby obal alba navrhnul jeho přítel, fotograf Bob Krčil z Prostějova. "Potkali jsme se, jak se máničky scházely, u Muzea. On pak v roce 1969 utek’, a protože nebyl plnoletej, padělal občanku. A po dvaceti letech korespondence a telefonátů jsme se viděli až v roce 1989 v New Yorku. Myslím, že študoval fotografii ve Stockholmu."

Nakonec ale obal dělal Juraj Horváth, který však nechtěl být na desce jmenovaný. "A Bob Krčil se na tom podílel pouze tím, že mu dělal model figuranta. S koštětem někde v Uppsale. Já jsem byl z toho obalu při prvním pohledu trochu rozpačitej, ale zvyknul jsem si na to. Ono je to vlastně takový dílo. A ještě je pikantní, že jsem chtěl hnědou barvu, takovou jak na starejch fotkách. Ale to jsem měl v hlavě, že tam bude Krčilova fotka. Nicméně to dodrželi. "

A tak se stalo, že jednoho krásného dne v roce 1979 mohl i v Praze člověk vidět propašovaného Zeměměřiče, první desku, jaká kdy vyšla Třešňákovi, méně známému písničkářskému kolegovi Hutky a Merty. Ale to už Třešňák ani nedělal uklízečku v antikvariátu v Dlážděné, kde zlomil smeták a odmítal luxovat regály, ani neshraboval z chodníků sníh. To už ani nezpíval. V Kolíně nad Rýnem mu vyšla první knížka povídek Jak to vidím já a v Praze v Bartolomějské mu estébácký nadstrážmistr Josef Kafka zhasínal zápalky o ruku. Tak se stalo to, že i Třešňák, karlínský kluk vychovávaný dědečkem a Romy, opustil v roce 1982 všechny pražské Kafky. Z nejlepších českých písničkářů, kteří se tak rozhodli, byl poslední.

V téže, ale přece jiné Praze vyšel Zeměměřič poprvé až v roce 1990 a týž Josef Kafka se stal přece jiným Kafkou, podnikatelem. Vlasta Třešňák se od té doby stále častěji vrací z exilu domů a dnes pobývá hlavně v Praze. O Zeměměřičovi a dalších písních jsme si s Vlastou Třešňákem povídali a výsledkem je následující komentovaný přehled.

Vůně salámu, solviny a melty (Dělník) - Psal jsem to v kantýně na brigádě v ČKD, ale před očima jsem měl souseda z karlínskýho činžáku. Takovej umaštěnej, ušlápnutej pán. S velmi početnou rodinou. Tajně chodil cucat pivo k  Rozvařilům a vyprávěl mi, jak má problémy se synem. Takovej mišmaš proletářů, který jsem vídal. To mohlo bejt tak 1973.

Pivo a zavináče - Soused, zhruba můj vrstevník, byl maniak do Greenhorns. Neustále si na zdi pouštěl Už z rodnýho ranče. Dvacetkrát denně. Takže protestsong. Proti sousedovi. Podle toho verše "Jáchyme, chmátni za něj do stroje" je to zřejmé píchnutí do toho filmu, asi z roku 1974.

Karlín - Pocta tomu městu, u kterýho leží Praha. Sedmdesátá léta, před Chartou. Noční návraty prázdným, smradlavým Karlínem, to pro mě bylo silný. Z  Libně jsem se vracíval Pobřežní; to byla nádherná temná ulice. Na jedný straně křoví, na druhý zhaslý baráky. Karlín až na pár oken chrněl, protože ráno vstávali. Bylo to jako Hitchcock, krásná imaginace.

Malá pornografiáda s markýzem de Sade a Budulínkem (Prvničko má) - Taková lechtivá hříčka. Podobných jich mám dost, ale nezpívám je. Kromě dvou je to bez melodie. Vím, že jsme se poprvé potkali s Havlem a jemu se to líbilo. Na Hrádečku. Bohdan Holomíček mě tam vzal.

Finský nůž - V té době jsem pracoval na modré knížce, tam se to mihne, takový protimilitantní; takže to je šedesátý osmý. Modrou jsem si klasicky vybojoval: blázinec. Podřezal jsem se. Ne že bych se chtěl zabít kvůli modrý knížce.

Zeměměřič - Konec šedesátejch let, když nás policajti vystrnadili z  Karlova mostu. Pro mě to bylo zaměstnání. Velmi dobře placený. Tak jsem šel s  jistým Lubošem Zichem, se kterým jsem taky asi půl roku hrál ve dvojici, na brigádu jako figurant do Geodézie. Opravdu jak zpívám: Ve vsi blízko Kladna. Honil mě tam jeden šéf. Byl to velmi příjemnej člověk, tak jsme si povídali a  o tom je ten text. A důležitý bylo, že jsem měl razítko v občance.

Poezie - Sedmdesátý léta, kdy jsme mudrovali celý noci, co je poezie. Byli jsme těžký beatnici: Ginsberg, Ferlinghetti, mejdany. Snobové, jak z blbýho filmu. A jednou se vracím ráno domů, na pavlači sundává sousedka z šňůry prádlo a říká: "Podívej, Vlastíku, jak mi to sluníčko to prádlo krásně vybělilo. To je poezie." Baba to věděla a my ne. Holt jsme byli osmnáctky, devatenáctky.

Obraz Doriana Graye - V hospodě Demínka - nemluvím o kavárně - sedával takovej ošuntělej stařík, na první pohled bylo vidět, že se nemá dobře. A že rád pivo. Občas jsme mu ho zaplatili a já se s ním víc seznámil. Pan Jaroušek. To byl zakládající člen komunistické strany. V jednadvacátým. Potom prohlídnul, za války utekl do Anglie a vrátil se s vyznamenáním od český perutě. V  padesátejch letech zavřenej, klasickej případ. Pak ho pustili a dostal minimální důchod. A přiživoval se jako topič nebo vynášel smetí. On mi doma ukazoval svoje fotky z dvacátejch let a dodneška se nezměnil. Byl pořád stejnej, ani mladej, ani starej. Nebo mně tak na těch fotkách připadal.

Madam Praha - Takovej opileckej text. Vychrlil jsem to v noci. Ráno jsem to našel u postele, tak jsem to trochu učesal. Melodii jsem nějak vymyslel; ona je na dva akordy. To jsou sedmdesátý léta, asi první polovina. Lidi to chtějí a mě už to nebaví. Je to dlouhý. Ale hrávám jim druhej díl z emigrace, to je čerstvější.

Blanický rytíř (Blaničtí rytíři) - Beznaděj, deprese. Takový vyjádření splínu. Z poloviny sedmdesátejch let a taky z Karlína.

Zrzavý malíř - Z Karlova mostu jsme chodívali hrát pod Hrad, do hospody U  krále brabantského. A Jan Zrzavý tam blízko bydlel. Pro nás byl taky jedním z  takovejch beatniků.

Zákon zemské gravitace (Sci-fi 1976) - V antikvariátě jsem dělal s  básníkem Zbyňkem Hejdou. A tohle je příběh Hejdova přítele, kterej se i po devětašedesátým nějak udržel u branže, ale po podpisu Charty ho vyhodili nadobro. Přitom to byl vědec tělem i duší.

Stárnoucí tragéd - To je skrumáž z Vlasty Chramostové, Ilji Racka a  dalších herců. Já se s nima znal už předtím, než jsme začali hrát doma u  Vlasty, na Hrádečku nebo u Pistoriuse pokojové divadlo. V Macbethovi jsem dělal několik rolí, největší byla Malcolm.

Nedokončená - Spravedlnost, baba se šátkem přes oči, s váhami v rukách. V  tomto světě na ni nevěřím. Asi i proto, že má ministerstvo…

Poslední večeře - Mně se nezdálo, že Ježíš Kristus den před zatčením zažil jen trápení na Hoře Olivetské a potom pod ní, tak jsem si vymyslel, že to měl trošku hezčí… Jako třináctiletí kluci jsme si rodokapsy, krvavé romány nebo cliftonky půjčovali tak trochu s nádechem podzemní činnosti, jelikož jsme nevěděli, co to je. A podobně i Bibli. Půjčil mi ji jistý Pilous. Taková sociálně slabá rodina, sedmdesát dětí. Ale Bibli měli. Myslím, že jsem mu ji nevrátil.

On, ona a strom (Láhev deště) - Moje reakce na upálení Jana Palacha, s  odstupem asi půl roku. Po kapsách jsem nacházel svoje poznámky. Kde jsem to zkompletoval, už nevím.

Tovaryš pátera Koniáše - Ono je to trošku jinak, než si lidé myslí. V roce 1975 udělal Hrabal takový nešťastný rozhovor, trošku si sypal popel na hlavu. A Magor Jirous pak s nějakými svými nohsledy pálili na Kampě Hrabalovy knihy. Takže to je reakce na tenhle čin, v mých očích velmi hloupý. To není na bolševika, to je na Magora. I když potažmo je v podstatě toho problému bolševik.

Balada o zadýchaných očích kulhavého posunovače - Pan Alois, nádražák posunovač, karlínská figurka, celý život u dráhy. Zmáčkly ho dva nákladní vagóny mezi nárazníky, ale pan Alois u dráhy zůstal i v invalidním důchodu. S  berlemi úřadoval v hospodě Na náměstí. Zkusil jsem ho portrétovat, jako Jiří Wolker topiče elektrárenského…

Extempore - Na nějaké chartistické sedánce příšerně fňukali, že se jejich hry můžou hrát jen pod cizími jmény. A mně ti to přišlo takový malicherný. Já v té době dělal v tiskárně v Holečkově ulici a tiskl jsem ty plakáty na jejich hry, které ale nebyly jejich hry. Vojta Gadžor, basista, taky dělal tehdy v  tiskárně. Měli tam šatnu, ty klasické úzké plechové skřínky, a Gadžor měl vedle ještě jednu svou velkou dřevěnou, a v té měl kontrabas. Vždycky v době svačiny a oběda, když chlapi z tiskárny šli do hospody, Vojta vytáhl basu a  trénoval.

Croupier - To je po podpisu Charty, už hrozily domovní prohlídky. A já si schoval řidičský průkaz, což byla žádaná trofej, do opékače topinek. Tam to opravdu nikdo nehledal. Až do doby, kdy na návštěvu přišel Václav vulgo Moritz z mých knih a dělal si topinku. A já mu říkám: "Zničil jsi mi řidičský průkaz." A on povídá: "Schovávat řidičský průkaz do opékače topinek je nápad asi jako psát básně na ruletě. Zničil jsi mi topinku." Psát básně na ruletě, tak začíná Croupier.

Jiří Černý