Olivovníky

Jaroslav Riedel

Kritik bez konzervatoře

Rozhovor s Jiřím Černým

Zasvěceně o Mladém světě a Josefu Hollerovi

Konečně je na světě knížka, v níž je alespoň okrajově na několika místech vzpomínán Mladý svět a jeho první šéfredaktor Josef Holler, o němž přinesly Pozitivní noviny článek 4. června. Napsal ji Jaroslav Riedel (*1963), hudební publicista, a to formou otázek a odpovědí a místy rozhovoru s Jiřím Černým (*1936), který začínal v Mladé frontě a Mladém světě, stal se z něho zakrátko hudební specialista známý z rozhlasové Houpačky, z časopisů Melodie, Gramorevue, založil a řídil časopis Rock&Pop, edičně připravoval nahrávky Karla Kryla, pořádal antidiskotéky - prakticky byl u všeho, co hýbalo naší hudební scénou. Kniha Kritik bez konzervatoře obsahuje 382 stran, z toho 50 stran fotografií, vydalo ji nakladatelství Galén.

Takže pár parafrázovaných úryvků z té knihy dokreslí atmosféru doby, v níž Mladý svět vycházel a s čím se potýkal nejen jeho šéfredaktor, ale i redaktoři, mezi něž Jiří Černý od počátku patřil.

Pepík byl nápaditý a velice ambiciózní novinář, ale rychle narazil na tehdejší svazácké politbyro, které vedl ostravský horník Miroslav Zavadil - zeť tajemníka ÚV KSČ Drahomíra Koldera. A náš Pepík mu jednoho dne říkal, že chce zajímavým časopisem získat mladé. Zavadil však nemohl pochopit, proč by v tom časopisu nemohly být i rozhovory třeba zrovna s ním samotným. Kulturu si svazáčtí funkcionáři představovali jako články o soutěži tvořivosti mládeže (STM), zatímco Holler chtěl i články o Semaforu, jehož popularita byla mezi mladými lidmi vskutku obrovská.

Když musel v roce 1965 Jiří Černý z redakce Mladého světa odešel pro své neměnné názory jako nestraník (to už měl za sebou množství afér kolem popularizace rock´ n´ rollu, Zlatého slavíka, našich zpěváků, textařů a  hudebníků), přišel za ním Pepík Holler, že dostal příkaz ho vyhodit. Jiří Černý k tomu říká: "Já jsem přesvědčený, že ho to mrzelo, ale nic proti tomu nemohl dělat. Svazácký tlak proti redakci se stupňoval, nakonec to semlelo i jeho. Přestože se Holler svazákům snažil vyhovět, bylo jim to málo, oni ho tam nechtěli, chtěli předělat redakci k obrazu svému..."

Pepík Holler (*27. října 1927) byl zbaven funkce šéfredaktora Mladého světa v  roce 1966, skončil v propagačním oddělení jakési turistické či cestovní agentury. Zemřel 6. října 1985, na pohřbu se s ním naposledy loučil jeho bývalý kolega Jan Dobiáš (jeho smuteční projev jsem poprvé uveřejnil až v knize Generace 45 (Jaromír Hořec a Miroslav Sígl, vydal Riopress 1997). V době jeho úmrtí byla požádána Olga Čermáková, šéfredaktorka Mladého světa, "aby o něm vyšel řádek, že první šéfredaktor Mladého světa zemřel. Ale nevyšel..." A o pár odstavců dál: "Členové dřívější redakce jako by neexistovali, ať už je vyhodili nebo odešli sami. Moje jméno se na stránkách Mladého světa nikdy neobjevilo, i  když Mladý svět hodně psal o Portě, o folku a podobně... a když mě Honza Dobiáš na jedné Portě požádal, abych zase psal, přišla za ním Čermáková s výhružným dotazem: "Ty ses snad zbláznil, že ho necháš psát?"

Na dotaz "Takže to byla její osobní zášť?" odpovídá Jiří Černý: "To snad ani ne. Spíš stranická. A taky předposranost. Co si kvůli Černému a Hollerově partě dělat zle..."

Tolik jen několik úryvků z knihy, kterou je ovšem dobré číst celou, protože výpovědi Jiřího Černého jsou upřímné, otevřené, jeho kolega a autor rozhovoru cituje také skoro vše negativní, co o Jiřím Černém kdy bylo publikováno. On se žádnému tématu nebránil, při autorizaci nic důležitého nevyškrtnul a byl rád, že k takovému rozhovoru došlo, že kniha vznikla, protože - jak říká sám, nikdy by se k napsání svých pamětí nedonutil...

---