Olivovníky

Jaroslav Riedel

Kritik bez konzervatoře

Rozhovor s Jiřím Černým

Riedelova pouť do Černého

Než jsem se začetl do vzpomínek Jiřího Černého Kritik bez konzervatoře (vydal Galen), zarazilo mě, že je to interview. Knižní rozhovory jsou v této zemi nechvalně známé jako nejsnazší cesta, jak dosíci tvaru knihy a vydělat rychlé peníze.

Většinou jsou to jen přifouklá časopisecká plkání, v nichž otázky lineárně pohánějí řiďounký příběh. Nějak mně to k Černému nešlo. Soudě podle jeho psávání, i on sdílel tento názor.

Ale pak mi došlo, že kniha nemohla být jiná - kdyby totiž Jiří svou často polemickou historii vyprávěl sám, celé pasáže by vypadaly jako sebeobhajoba. Jestliže se nakonec rozhodl svůj život vyprávět "v této tónině", musel mít neskonalou víru v partnera, jenž mu měl klást otázky. Jistě nestál o žádnou stafáž, avšak to, co si na něj uchystal Jaroslav Riedel, zřejmě nečekal. Neskutečná pečlivost zkušeného publicisty jako puzzle zapadla do Černého výborné paměti, jakož i do precizní grafiky a servisního aparátu. Takže ač rozhovor místy vypadá jako dialog atomových mozků, chrlících na sebe dlouhé citace z dobového tisku (což někdy působí až nepřirozeně), rozhodně mu nelze vytknout žurnalistickou machu a nedostatečný smysl pro detail. Držíme v ruce zevrubnou zpověď důležitého aktéra a citlivého pozorovatele českého (nejen) hudebního života posledního půlstoletí.

Je to velice osobní kniha, kterou jistě mnoho čtenářů začne číst od jmenného rejstříku. Černý má pro každého, koho v životě minul, krátký (často kritický) komentář. "Dějinně" výmluvné jsou peripetie Černého přátelství s dlouholetými kamarády a spolupracovníky (Gott, Rejžek, Kryl), naopak některým epizodickým pasážím by slušelo krácení. Jako by autor "ve střižně" necítil spodní hranici, za kterou poklesne míra pozornosti čtenáře, který v tom tak říkajíc "nejel". Ten by asi oželel přemítání, jak se po svatbě jmenuje Markéta Kučerová, jak se kdo choval na poradách Rock & Popu nebo jestli redaktorům časopisu Folk&Country (toho času) chybí vnitřní opozice.

Memoáry jsou rozčleněny do dvaceti pěti kapitol, které si ústrojně udržují chronologický sled a zároveň sledují tematické celky, systematicky mapující kritikova zastavení (sport, Mladý svět, Houpačka, Kryl, Antidiskotéky, soud s  bývalou ženou apod.). Ač to zní banálně, čtou se dobře zejména pro hlavní figuru, kolem níž je neustálý neklid, stále se od ní cosi odráží, mnozí mají neodolatelnou potřebu se vůči ní vymezit. Je zjevné, že Černý něčím dráždí. Čím? Řekl bych soudržností, která je náhle v sumáři jeho života velice čitelná. Pro Černého to musel být nepříjemný dialog. Riedel mnohdy namítá, nepřechází faktické chyby v Černého starších článcích, ve velkých sporech (o Karla Kryla, s Vlastimilech Ježkem či Mirkou Filipovou) vytahuje plejádu i protivných svědectví. Černý na svou obranu znovu rovná fakta, znovu si pomáhá dokumenty, přemýšlí nahlas i pochybuje. Někdy je to dost smutné čtení a člověk si s  odstupem říká, kolik zlé krve bylo prolito v žabomyších válkách na malém dvorku české hudební scény. Na druhou stranu, právě tam, kde to vře, je nejvíc "života".

Kritik bez konzervatoře není bilanční meditování, ale malé denní příběhy, z  nichž se mnohdy vyklube plastický obraz doby a - jakkoli to zní nadneseně - někdy i drama. A drama je dobré, když má hrdinu ochotného revidovat sebe samého. Novinář, jehož profesní život je založen na elementární slušnosti, si to může dovolit.

---