Olivovníky

Jaroslav Riedel

Kritik bez konzervatoře

Rozhovor s Jiřím Černým

Jiří Černý nevidí černobíle

Nebývá obvyklé, aby vycházely rozhovory novinářů s novináři. Povídání s Jiřím Černým (1936), které vedl jeho více než o generaci mladší kolega Jaroslav Riedel (1963), však rozhodně smysl má.

Kromě hudebně publicistické práce pro noviny, rozhlas i televizi píše také obecné komentáře, během sametové revoluce byl jedním z nejviditelnějších představitelů Občanského fóra a moderátorem manifestací, byl editorem a  producentem řady domácích i zahraničních alb a tak či onak se účastnil skoro všeho, co se na české hudební scéně událo už od první poloviny šedesátých let.

Riedlova podrobná příprava

Jsou dvě možnosti, jak ke knižnímu rozhovoru přistoupit. Držet se striktně faktografie a chronologie, snažit se neodbočovat a hovořit jen na témata, která se zpovídaného týkají v jeho aktivitách.

Anebo představit objekt rozhovoru jako komplexní osobnost, která kromě nejviditelnější tváře má i svou druhou, soukromou (čímž nejsou míněny indiskrece z osobního života, spíše názory, které se jeho hlavní činnosti až tak netýkají).

Jaroslav Riedel, známý ve své branži jako spolehlivý až úzkostlivý faktograf, zvolil převážně první metodu. To v sobě skrývá mnohé klady, ale i zápory. Klady jistě převažují.

Z jeho otázek je znát dokonalá archivní příprava, ke každému tématu si do otázek (stejně jako Černý posléze do odpovědí) dohledal přesná data, často i  obsáhlé citace. Pro čtenáře s hlubokým zájmem o dějiny populární hudby a její publicistické reflexe v posledním půlstoletí tak oba protagonisté odvedli velké dílo. Přesto faktografické pasáže, plné dat a jmen, občas i jeho mohou unavit, ba dokonce se v nich může chvílemi ztratit.

V záplavě informací se autorovi místy nepodařilo dostatečně objasnit některá jména (ne každý například už dnes ví, kdo byl Emanuel Uggé – str. 86), někdy byl nakousnut, ale nedořečen slibný detail (opět jeden příklad za všechny: jak a proč vyhrožoval František Janeček Josefu Chuchmovi? – str. 102).

Někdy také – zřejmě ve snaze nenarušit časovou linii – Riedel nepoloží doplňující otázku, která přímo visí ve vzduchu. Jako když třeba s Černým diskutuje o folklorní polemice v časopise Melodie v roce 1976 a nezeptá se na jeho názor na dnešní Čechomor a jeho mnohé méně úspěšné deriváty.

Určitým paradoxem, který vyplývá ze zaměření knihy na Černého aktivity kolem hudby, je, že ačkoliv sám zpovídaný tvrdí "propagoval jsem, že se zpěváky se mluví nejen o hudbě, ale i o literatuře a podobně," na jeho mimohudební zájmy s  výjimkou politiky a celoživotní lásky ke sportu takřka nedojde.

Přitom by jistě bylo zajímavé dozvědět se, co například Jiří Černý rád čte, na co chodí do divadla, jaké má rád výtvarné umění. A nakonec také co nejraději poslouchá jaksi "mimopracovně".

Všechny tyto výhrady jsou ale spíše drobnostmi. Celkový dojem z knihy je výrazně kladný, právě už pro zmíněnou informační hodnotu, kterou zejména pro specializovaného čtenáře kniha má. Ale i pro formu, jakou Černý mluví a jak se ji Riedlovi podařilo převést na papír.

Obzvláště zajímavé jsou trefné miniportréty nejrůznějších osobností, zejména umělců a publicistů. Černý je v názorech na lidi poměrně nesmlouvavý, vždy ale zůstává gentlemanem, nevidí černobíle. I když o někom použije silnějšího výrazu, obvykle jej vyváží alespoň jednou dobrou vlastností.

Když například o skladateli Karlu Svobodovi na str. 36 prohlásí, že "byl, je a  vždycky bude sebestředný primitiv", vtipně dodá: "On má v mozku jediný závit, naštěstí na melodie." Nekompromisnost, konzistentnost a nevyřizování si účtů neetickými prostředky jsou ostatně rysy nejen Černého odpovědí Riedlovi, ale také jeho práce hudebního kritika. Přestože je "bez konzervatoře".

---