Olivovníky

Jaroslav Riedel

Kritik bez konzervatoře

Rozhovor s Jiřím Černým

Převzato z nacerno.cz

Uši a lidský faktor

Memoárový knižní rozhovor s Jiřím Černým je důležitým příspěvkem k historii českého moderního popu.

„Víc bych se věnoval sportu, politice, historii,“ odpovídá Jiří Černý na dotaz, jak by vypadala jeho bilanční kniha vzpomínek Kritik bez konzervatoře, kdyby její tvar neurčoval hudební novinář a editor Jaroslav Riedel. Na knižní rozhovor se docela čekalo, původně měl vyjít už loni v únoru k Černého sedmdesátinám. Po několika proměnách ho nedávno vydalo nakladatelství Galén ve velmi solidní podobě: s více než stovkou fotografií a jmenným rejstříkem. Budou se v rejstříku aktéři české hudební scény hledat s obavou? Někteří by mohli. Černý v knize o krůček přestupuje mírný tón, kterým mluví ve velkých médiích. Je - jako celá ta léta - přímý, jasný, ale leccos dopovídá osobněji a  kritičtěji.

Kritizujme rozhodnutí, ne povahu

Jiří Černý (1936) nevstoupil do žurnalistiky jako fanatik hudby, a už vůbec ne popu. Psal o sportovcích, později o opeře. První hudební článek, který přinesl do Mladého světa, byl o recitálu barytonisty Dietricha Fischera-Dieskaua: "My jsme ale časopis pro mladé," řekli mu a poslali ho na reportáž do Semaforu. První český nepomlouvačný text o rock'n'rollu (Mladý svět 1964) psal Černý především jako reakci na "nespravedlnost, jak ty kluky pořád honějí a něco jim zakazují".

Tyhle dva momenty v čemsi vystihují kontext, v jakém zábavná hudba v Česku po léta přebývá: stále v napojení na nerelativizované umění hodnot, a potom jako rukojmí mocenských zvratů. Ať už Černý zakládal rozhlasovou hitparádu Houpačka, sestavoval Krylova Bratříčka, pouštěl po republice desky na antidiskotékách, psal prohlášení Charty o hudbě, byl porotcem na Portě nebo sledoval na britském Womadu úspěch Hradišťanu, pokaždé jako by skrze hudbu hledal, kudy uvolnit cestu čemusi lepšímu z ucha doby. Nevnucuje přitom muzice, co jí není vlastní. Na to zná ji a její aktéry dost zblízka.

To, že se v malé zemi v hudbě pomalu všichni znají, je pro publicistu a kritika premisa, s níž je nutno se smířit. Těžko říci, zda Černý vždycky tak zřetelně rozlišoval jako v novém knižním rozhovoru, každopádně nyní je působivý a v líčení dost plastický. Kriticky u druhých nahlíží jednotlivé výroky, situace a  rozhodnutí? téměř nikdy však povahy lidí. Dílčí slabiny pojmenovává bez velkých odsudků a komentářů. Nemá problém se sebekritikou: jen málo Riedelových kolegiálních výtek - týkají se třeba Černého editorské práce z posledních let - nechává bez přijatelné odpovědi. Tam, kde uhýbá, Riedelova kniha potvrzuje, co Černého publikum po léta ví: v jádru cenná citlivost k lidskému faktoru u něj někdy umí přerůst v sentiment.

Slabiny knihy? Nejvíc asi rozsáhlá rekapitulace soudů o autorská práva s  exmanželkou a spolupracovnicí Miroslavou a následného vyhazovu z  veřejnoprávního rozhlasu ředitelem Vlastimilem Ježkem. Ty pasáže mají pachuť opakované obhajoby - asi jako motivy, které jsou v příběhu věcně správně, ale bez jiskry dobrého a potřebného vyprávění. Navíc jednostranná výpověď, byť třeba věrohodná, nebývá nejšťastnějším rozkrytím kauzy. Riedel se zdržuje u  témat, která jsou mu vlastní, ale Černému moc ne: polodisent uvnitř Jazzové sekce a Sekce mladé hudby, ediční práce na albech. Nevýraznému a morálně vratkému Michalu Huvarovi asi už nikdo nevěnuje tolik pozornosti jako právě tato kniha.

Nashromážděná zkušenost

Jako hudební komentátor Černý nezastírá, že nemá hlubší kontakt s hudební současností - vyjma osobností a proudů, jež sleduje po léta. Otevřeně říká, že už s televizním komentářem koncertu U2 (tedy skupiny s tvůrčím vrcholem v  letech 1986-1991) mu pomáhala dcera. Je ale zajímavé, že mezi řádky knihy vystihuje několik klíčových témat dnešní scény. Jedním je mediální manipulace: dotýká se jí v reakci na zástupce šéfredaktora MF Dnes Viliama Bucherta, který loni obsáhle kritizoval Černého nezájem o Madonnu, jíž se deník chytil jako silného populistického tématu. "Tuším," píše Černý, "že (...) 'rádoby intelektuálské žvýkání' a jiné zdánlivé urážky v Buchertově článku byly jen oslavným mladofrontovním zvoněním za výborným kšeftem."

Kniha jasně připomíná, v čem Jiří Černý je a bude zdejší kultuře cenný. Prožil a vnímá český pop a bigbít od prvních rock'n'rollů dodnes, či přinejmenším do pádu komunismu, po kterém už přestal pěstovat intenzivnější sepětí s novým děním. Během padesáti aktivních let s hudbou zažil zblízka silné talenty, které záhy vyhasly, důstojná zrání i hudebnické dráhy s těžce sestupnou tendencí. U  lidí kolem hudby se setkal patrně se všemi kombinacemi talentu a morální konzistence. Mezi blízkými profesními kolegy měl zároveň swingaře, moderní jazzmany, pilíře rockové generace, obhájce avantgardního popu: to, co zní v  naší postmoderní éře najednou, si prožil detailně a v rozpětí let.

Podobně jako třeba Vladimír Merta vnímal domácí, hlavně moravskou hudbu jako dobrodružství s nesmírným potenciálem. Zároveň namísto stipendia žádal v  zahraničí o předplatné časopisů, aby znal vývoj pop-music ve světě. Zkrátka, jeho publicistické názory (pokládá se za publicistu, nikoli za kritika) formovala nashromážděná zkušenost, ne teoretické úvahy.

Moderní český pop do roku 1989 už jednu velmi slušnou historii má: dvaačtyřicetidílný televizní seriál Bigbít, koláž stovek dobových materiálů a  výpovědí. Teď k němu přibyla druhá kvalitní historie - o mnoho osobnější vyprávění a tedy "nespolehlivý" pramen. Je to ale to nejcennější a nejtrvalejší, v co mohl knižní rozhovor s Jiřím Černým vyústit.

Pavel Klusák
Autor je spolupracovníkem Respektu

---

Víc než zpověď kritika

Bývá zvykem, že významný tvůrce, někdy i význačný kritik, vydá sumarizující počet ze své práce a života, a na sklonku profesionální kariéry napíše paměti. Jiří Černý je takovým významným kritikem v oboru pop hudby už málem půlstoletí, vzpomínky ale nenapsal, říkaje, že sice vzpomíná rád, ale jenom nezávazně. Zato vyslyšel přání o dvě generace mladšího hudebního publicisty Jaroslava Riedla a  výsledkem jejich spolupráce je obsáhlý knižní rozhovor s příznačným názvem Kritik bez konzervatoře vtipně parafrázujícím titul Černého první "hudební" knížky Zpěváci bez konzervatoře z r. 1966. Takové rozhodnutí má jistě svá pro, ale i proti. Úsilí neodbytného tazatele zpovídané osobě brání, aby pominula to nepříjemné a událostmi manipulovala výlučně ve svůj prospěch. Tady viz třeba soudní spor o spoluautorství Hvězd světových hitparád, který Černý popisuje věcně a s jistým porozuměním pro "nenávistnou" protistranu, byť kauza pro něj skončila finanční, a u části jednostranně zaujaté veřejnosti i morální, pohromou. Na druhou stranu otěže drží v rukou jen a jen autor rozhovoru a "ten druhý" se sotva může vzepřít jeho plánu výstavby knihy či stylu - i když své odpovědi Černý evidentně redigoval a uzpůsoboval svému osobitému publicistickému projevu.

Riedel sleduje Černého cestu dobou v podstatě chronologicky a do příslušných let dosazuje jeho jednotlivé pracovní aktivity. Od sportovních novinářských začátků, Mladého světa (pro později narozené bude možná překvapením, že to zdaleka nebyly tak liberální časy, jak se ze vzpomínek řady "osmašedesátníků" jeví), legendární rozhlasovou Houpačku (která navždy zformovala hudební vkus mnohých, včetně autora těchto řádků) a Krylova "Bratříčka", přes Antidiskotéky, normalizační (ale neznormalizovanou) Melodii, Občanské fórum, Rock a pop, až k  polistopadové, kulturně-společenské publicistice "načerno". Kapitolky osobní (např. Rodina a přátelé) a konfesijní (o kritice a publicistice samé) jsou, tak trochu jako apendix, přidány na samý závěr knížky. Kompozice takřka tří set stránkového interview věru není nejvynalézavější a neodolatelné nutkání autora zabývat se všemi možnými "hudebními" detaily u nahrávek, interpretů, skupin, ba i sleevenotů - které jsou důležité asi jen pro nadšence totálně posedlé pop hudbou - způsobuje, že text místy ztrácí (dramatický) tah. V této zpovědi "kritika bez konzervatoře" jsou, myslím, nejcennější ostrými tahy kreslené portréty i portrétky jeho druhů "na cestě". Třeba učitele František Gela, legendy předválečných Lidových novin, kolegů hudebních kritiků a publicistů Lubomíra Dorůžky, Leo Jehneho, Stanislava Tizla, i mladších, Čestmíra Klose a  Františka Horáčka, nebo kritizovaných "objektů", např. Karla Gotta a Ladislava Štaidla, s nimiž měl Černý (a snad i dosud má) přátelské vztahy, a přesto jim v  novinách i v telefonním rozhovoru neváhal tvrdě vytýkat umělecká i lidská selhávání. Řeč je samozřejmě také o lidech - oficiálních hudebních činitelích - kteří Černého někdy podvedli a podtrhli, či v dané situaci jednali opatrnicky nebo víc zbaběle, než bylo nutné: kupodivu, Černý je hodnotí spíš laskavě a s určitým pochopením. To je pro čtenáře, který Jiřího Černého zná pouze jako "sukovitou" osobnost a pisatele nekompromisních kritik, nečekané překvapení.

Vůbec nedovedu pochopit, proč se sportovní novinář (který má tak rád sport a i ve své sedmdesátce se o něj vášnivě zajímá a rekreačně ho provozuje) zčistajasna vrhl na psaní o hudbě (volné místo v kulturní rubrice Mladého světa jako hlavní důvod přestupu do jiného oboru mi připadá neúplný). Nicméně, díky psaní o sportu Jiří Černý důvěrně poznal Otu Pavla. Černého vzpomínka na Otu Pavla je v tomto interview marginálií, a přece jedinečného spisovatele charakterizuje možná výstižněji než slova leckterého literárního kritika: "Zdálo se mi, že když se pouští do poetických příměrů, není to moc dobré. Jeho síla byla v konkrétnosti, v příbězích, v tom, jak se dovede podívat na člověka, který nevítězí."

Jan Kolář, Divadelní noviny

---

Kritik u zpovědi

Pokud se někdo tak intenzivně a dlouho angažuje v kulturním a společenském dění jako JIŘÍ ČERNÝ, pak má skutečně na co vzpomínat a co sdělit. Dokladem toho je kniha KRITIK BEZ KONZERVATOŘE, která po několikerém odkladu konečně vyšla v  předvánočním čase, a je koncipována jako rozhovor Jirky a jeho kolegy, o  generaci mladšího hudebního publicisty JAROSLAVA RIEDLA.

Necelých 290 stran textu je rozděleno do 25 kapitol, které rozčleňují rozhovor do určitých tématických celků, jejichž hranice ale nejsou samozřejmě nijak rigorózní, protože některé jevy, události či osoby vzpomínkami nutně prostupují bez ohledu na jakékoli pokusy o systematiku. Autoři se pochopitelně snaží alespoň v základním schématu udržet chronologii Jirkových životních osudů, takže úvodní kapitola je věnována školním a studentským létům, prvním novinářským pokusům a působení v deníku Československý sport. Pak přichází Mladý svět a nucený odchod z něj v roce 1965, hovoří se samozřejmě o rozhlasové Houpačce i o knihách, které Jiřímu vyšly v druhé polovině 60. let, o působení v  časopise Melodie i o přátelství s Karlem Krylem a přípravě jeho prvního alba. Zákaz Houpačky vlastně výrazně ovlivnil Jirkův život a ovlivňuje ho dosud, protože nemožnost pouštět muziku do rozhlasu ho přiměla ke komentovanému hraní reprodukované hudby publiku v sále, což dělá stále - a pořád ho to baví. Tato práce, stejně jako psaní do různých periodik, prochází několika kapitolami, podobně jako vzpomínání na kolegy hudební novináře a další osoby. Nebylo možné nepřipomenout politické události u nás, od těch v roce 1968 přes období normalizace a Charty 77 až k přelomovým událostem v listopadu roku 1989. Tento rok nepřinesl Jiřímu jen neopakovatelné zážitky z práce v Občanském fóru, tedy přímo v centru tehdejšího dění, ale byl také počátkem jeho pozdějších potíží. V  létě 1989 totiž v Pantonu vyšla knížka Hvězdy tehdejších hitparád, což se stalo předmětem sedm let se táhnoucího soudního sporu s Jiřího bývalou ženou, která se domáhala spoluautorství a nakonec dosáhla toho, že Panton musel v tisku a  televizi uveřejnit omluvy v ceně statisíců, na čemž se musel finančně polovinou podílet i Jirka. Že ho vydělání oněch peněz stálo hodně energie a může být příčinou i jeho zdravotních obtíží, o tom myslím není pochyb. Z polistopadového období je důležité Jirkovo vedení časopisu Rock & Pop, opětovné působení v  rozhlase i televizi a psaní do různých periodik. Samozřejmě, že přišla řeč i na rodinu, Jirkovy sportovní aktivity a otázky vztahu mezi umělcem a kritikem.

Jedinou výhradu, která z mých úst ke knížce zazní, vyjadřuje slovo přerejžkováno. Jiří se stále nemůže smířit s tím, že člověk, kterému v jeho novinářských začátcích tak výrazně pomohl, a kterého pokládal za svého výborného přítele, se mu tak špatně odvděčil. Byl to on, kdo se připojil k  některým pisálkům, a v tisku, rozhlase a televizi nakydal na svého někdejšího kamaráda vrchovatě špíny. Jirka by si měl občas vzpomenout na sloupky, které Jan Rejžek psal do deníku Metro, nebo si přečíst Poslední slovo Lidových novin ze září 2005 a znovu si uvědomit, že talent nemusí jít ruku v ruce s  charakterem. Pak se může konečně přestat tímto trapným případem soužit.

V knize je vedle textové části i velké množství fotografií, od dětských až po ty současné, což je výtečný doplněk k vykreslení zmiňovaných osob i událostí. Je potěšitelné, že hodně snímků pochází také z akcí Jonáš-klubu, o němž se v  textu mluví hlavně v souvislosti s Jirkovými padesátinami a šedesátinami. Navíc k dobré orientaci slouží čtenáři rejstřík, který obsahuje zhruba 1.500 jmen v  textu zmíněných.

Jarda Riedel není ovšem jen způsobný dotazovatel, ale odborník se svými znalostmi a názory, takže občas byl Jirkovi nejen partnerem, ale i oponentem v  diskuzi. Vždy byl pečlivě připraven, dokázal citovat z Jirkových komentářů, ale i z námitek jeho kritiků, a trval na zpřesnění některých údajů, takže byl významným ovlivňovatelem definitivní podoby této knihy, která by bez jeho houževnatosti možná vůbec nespatřila světlo světa. Ono to s ní vůbec bylo nahnuté, protože dvě nakladatelství se její realizace vzdala, až teprve když se jí chopily ruce dvou nadšenců z nakladatelství Galén a byla zařazena do edice Olivovníky, měla vyhráno. Příznačná byla i její první prezentace na veřejnosti. Na Jirkovo předvánoční Ro(c)kování do Vltavské se dostavili právě oni nadšenci, dva nejvyšší muži Galénu, Dr. Lubomír Houdek a Pavel Slavík, a přinesli několik čerstvých výtisků pro autora i pro publikum. Řada lidí měla rázem tip na skvělý vánoční dárek, jehož aktuálnost však zůstává trvalá, nezávislá na svátcích, ročních dobách a složení vlády. Je to knížka, v níž ať začnete číst na kterémkoli místě, dozvíte se nebo si připomenete vždy něco zajímavého.

Ivan Kott, Bulletin Jonáš

---

Jaroslav Riedel zpovídal Jiřího Černého

Na sklonku roku vydaná kniha Kritik bez konzervatoře s podtitulem Rozhovor s  Jiřím Černým je zajímavá hned z několika důvodů. Hudební kritik Jiří Černý je člověk, který nejenže umí vyprávět, ale taky má o čem. Již čtyři desetiletí je přítomen u žhavých kulturních, ale také politických událostí naší společnosti. O množství osobnosti, které ještě jako neznámé objevy uváděl k českým posluchačům, svědčí rozsáhlý jmenný rejstřík, který kniha obsahuje.

Partnerem k třísetstránkovému, přehledně chronologicky řazenému rozhovoru byl Jaroslav Riedel, jeden z nejfundovanějších hudebních publicistů současnosti, shodou okolností rodák a částečně stále obyvatel našeho města. Jeho knihu stojí za to si nejen přečíst, ale i zakoupit - lze se k ní vracet jako k encyklopedii svého druhu.

Obelisk

---

Černý kůň, který neprohrál

"Černý kůň vždy nevítězí" zněl název článku o George Harrisonovi, který Jiří Černý (1936) napsal v roce 1982 pro prosincové číslo časopisu Melodie. Na ten titulek jsem myslel při pročítání knižního rozhovoru, který s nejznámějším z  českých hudebních publicistů vedl jeho mladší kolega Jaroslav Riedel (1963).

Už v průběhu přípravy publikace mluvil Černý o tom, že v ní nevystupuje jako hrdina. Riedel totiž nenapsal žádnou oslavnou ódu, jak se to v případech rozhovorů s populárními lidmi dělává. Zkušený autor a editor pocházející ze Vsetína odvedl poctivou práci, když si nejprve vyhledal množství citací z  Černého textů a rovněž z názorů jiných na něj. Takto vybaven vedl se zpovídaným rovnocenný dialog, v němž se ptal i na věci, v nichž Černý vždy nevítězil. Jenže právě tím, že Jiří Černý na takovou otevřenou hru přistoupil, v konečném důsledku vyhrál a Jaroslav Riedel s ním. Oba zvolili těžší cestu a oba uspěli. Riedel se výborně připravil, dobře volil otázky, přičemž nevadilo, že v nich často předem vyslovil svůj názor, a nakonec vše na tři sta osmdesáti stranách (včetně rejstříku a bohaté fotografické přílohy) zpracoval. Černý hru přijal, tam, kde to bylo nutné, opřel své odpovědi o dobové dokumenty, jinde mluvil tak, jak ho znají návštěvníci jeho antidiskoték, posluchači jeho rozhlasových pořadů či čtenáři jeho knih, časopiseckých a novinových článků.

Z odpovědí je především znát, jak moc ho psaní, povídání, pouštění desek a  vůbec všechno, co s tím souvisí, pořád hrozně baví. Stále dokáže mít radost z  každého podařeného článku, krátkého textu na obal desky, z poslechového či rozhlasového pořadu, z několika málo vět pronesených mimo obraz v úvodu televizního záznamu folkového koncertu, nemluvě o práci v novinách či časopise, nebo dokonce vydání nové knížky. Ve zkratce zavzpomíná na spoustu svých kamarádů a kamarádek, pro nás většinou velkých jmen z oblasti populární i vážné hudby, novinařiny, sportu i politiky.

Má-li mluvit o lidech, kteří mu ublížili, je maximálně věcný, jednoznačných a  ostrých odsudků najdeme v knize málo. Na několika místech se zmiňuje o Janu Rejžkovi, vzpomíná na doby, kdy byli blízkými přáteli, popisuje jejich pozdější odcizení a dodává: "Asi třikrát se mi o Honzovi zdál ten samý sen, že jsme se smířili. Já jsem rozhodnutý, kdyby Honza někdy chtěl, naše vztahy obnovit." Miloše Skalku, jednoho z "pilířů socialistické kýčovité pop music" komentuje s  nadhledem: "Jenomže on je podle mého soudu esteticky a eticky nedoslýchavý, takže ani netušil, co činí." Horší je to s bývalým ředitelem rozhlasu Vlastimilem Ježkem, ale ani jeho nevidí Černý přes vlčí mlhu a přidá veselý moment, kdy se s Ježkem sice cestou ze studia hádali v labyrintu Kavčích hor, ale když společně zabloudili, "postupně vychladli". Riedel nezamlčel ani to nejbolavější, totiž soudní spor o spoluautorství knížky Hvězdy tehdejších hitparád. V knize je jí věnována jedna z pětadvaceti kapitol a Černý v ní kromě jiného konstatuje, že ho nutnost zaplatit soudně nařízené omluvy alespoň přinutila pracovat "na doraz", čímž se dostal k "báječným muzikantům, posluchačům a čtenářům".

Těm věnuje mnohem víc místa a jmenuje jich několikanásobně víc. Někdy je to jen informace, že obhájkyně Alena Štumpfová si od něj nevzala ve výše zmíněném sporu ani korunu, jindy v odpovědi vytvoří malý medailon. Před čtenářem defilují celé generace zpěváků, muzikantů či hudebních publicistů počínaje těmi, od nichž se Jiří Černý učil, až po ty, které naopak učil on ("přišli už jen tři studenti. Jednoho hocha si nepamatuju, další dva byli Robert Tamchyna a  Markéta - jak se teď jmenuje? Kučerová... Turková..."). Věci vážné jdou ruku v  ruce s těmi veselými, např. kouzelným líčením cyklistické jízdy Praha - Hodonín, již podnikl s kamarádem Tomášem Hromkem. Od té doby mu také manželka s dcerou říkají Kočvaro.

Proč, to neprozradím. Nepřidám už jediné jméno a jedinou situaci. Potěšte se jimi sami, až si nečernobílý rozhovor se spoustou dobře vybraných černobílých fotografií budete číst. Sami si udělejte obrázek, zda Černý zvítězil, byť se opakovaně přiznal k věcem, které se mu nepovedly. Já už se rozhodl a potvrdil si to, když jsem v průběhu psaní tohoto textu poslouchal rozhlasový pořad Klub osamělých srdcí seržanta Pepře. Jiří Černý v něm s gustem vyprávěl, jak kdysi napsal do Československého sportu, že k nám přijede lední revue Holiday LONICE (správně ON ICE), a jak ho pak kamarádi zdravili "nazdar, Lonice!".

Milan Zeibert, Bulletin Jonáš

P.S. Pochopitelně se v knize mluví o Jonáš klubu, ale o tom jistě napíše Ivan Kott. Jen jednu věc určitě vynechá. Berte ji jako hádanku: "Když jsem mu byl svědčit na svatbě, ptali se nás, jestli nejsme bráchové. Podle velikých nosů. Mám dojem, že žádný můj kamarád mě tak často nekritizuje... A skoro vždycky má pravdu. Nebo mě aspoň upozorní na něco, co by v mé práci mohlo přerůst do rutiny. Po mých pražských pořadech ve Vltavské si často zajede pár stanic tramvají, abychom si ještě něco řekli. A neomylně odhadne okamžiky, kdy mi bodne, že se mnou jde až před dům. Ten večer, kdy za mnou někdy v polovině sedmdesátých let poprvé přišel do Malostranské besedy, mě musel mít Pánbůh hodně rád."

---

Překvapení

Když jsem si od kolegy Lipčíka půjčovala knihu rozhovoru s Jiřím Černým, těšila jsem se na ni. Bez zbytečných okolků jsem se uvelebila, četla, místy se pozastavovala, místy byla potěšena nad nějakou pregnantě formulovanou větou. Nadto byl kolega Riedl, který s Černým rozhovor vedl, na dnešní poměry, kdy rozhovor často vedou lidi bez aspoň průměrné znalosti věci, skvostně připravený.

Nepříjemné překvapení nastalo, když začal Jiří Černý mluvit o mně. Když se vidíme, je na mě jak milius, případně jak hodný, starší strýc. Já mám zas respekt ze zkušenějšího kolegy, který toho zažil i napsal mnohem víc a nadto na mě byl hodný, když jsem začínala. Čekala jsem nejspíš letmou zmínku o tom, že moji muziku neposlouchá, a přesun k jinému tématu, ale pan Černý začal vést zvláštní řeči. Že jsem měla díky Rock & Popu, kde jsem začínala (a on tehdy šéfoval), "rozjezd, o jaký bych jinak musela dlouho a těžce usilovat," říká snad až hořce. Včil mudruj. Mám se omlouvat, že jsem nejprve nedělala pět let v  regionálním tisku? Byla jsem na pozvolný rozjezd připravena, ale když se objevila možnost psát rovnou do výborného časopisu, samozřejmě jsem jí využila a dělala, co jsem nejlepšího mohla. Nikoho jsem nepodrazila a nikomu jsem práci nebrala, prostě jsem jen ráda přijímala možnost psát články, recenze atakdál. Stejně jako ji rádi přijímali Honza Dědek a D. A. Rodriguez, kteří začínali ve stejné době. Nevím, proč je to u nich OK a u mě ne (pravda, o D. A. R. se tam nic nepraví, možná je ještě "horší"). Že bych podle svého tehdejšího šéfa neuměla psát? Možná: "Zdá se mi těch osobních dojmů a familiérního výraziva moc, " říká, co mi nikdy neřekl, a že šancí byla a je spousta. "Když jsem připravoval celovečerní pořad o Nicku Caveovi a četl množství materiálu, co napsala Jana, věděl jsem, že z toho nic nemůžu použít," vece skoro žalobnicky. Aha. Tak tady je asi zakopaný kus psiska. Na jedné straně se nad psiskem sklání klasické, v Čechách staršími novináři i čtenáři ctěné psaní nabité fakty, zřejmě i diskografiemi a čísly. Na straně druhé "mladší" styl (v cizině existující už od 70. let), kdy se hodně píše o prožitcích, čtenáři se nepředkládá soupis fakt plus citace, ale zážitek, emoce a pocity; k čemuž patří i familiérní výrazivo. Podle mě je to legitimní druh novinařiny, který má své místo, stejně jako má své místo styl, kde se operuje hlavně fakty. V dnešní době snadné dostupnosti dat a přehledů na internetu nadto může právě žurnalistika plná osobního zaujetí nádherně bujet. Já prostě nepovažuji za měřítko kvality článku to, zda se z něj dají využít nějaké části pro ten či onen pořad. Článek je článek a ne encyklopedické heslo. Chápu, že starší a/nebo konzervativnější novináře i čtenáře takový styl vytáčí, i když to není jeho záměr, jak je mu někdy mylně podsouváno. Časy se mění pořád a mění se i styl psaní. Dovoluji si ale tvrdit, že lepší, koneckonců i přínosnější a zábavnější je, když se mi něčí články nelíbí, říct mu to rovnou.

Jana Kománková, šéfredaktorka, Report

---