Olivovníky

Jaroslav Hutka

Básně

Spisy Jaroslava Hutky nezačínají nejšťastněji

Nakladatelství Galén zahájilo vydávání osmidílných Spisů Jaroslava Hutky. Loni šedesátiletého autora, který svými protestsongy získal renomé ještě koncem 60. let a za listopadové revoluce v roce ’89 plnil stadiony. Jenže pak zmizel. Sice dál skládá, píše, koncertuje, ale pro média přestal existovat.

A když se mu dostane pozornosti, tak jen v souvislosti s nepodařenou písní o úspěšnějším kolegovi, "udavači z Těšína". Spisy by tento trudný obraz mohly změnit. Mají obsáhnout jak Hutkovy písňové texty, tak jeho publicistiku, beletrii, rozhovory, dokonce svazek Zpěvák, který na něj vedla StB. Jako první vyšel bezmála sedmisetstránkový soubor poezie z let 1965-96 (svazek má pořadové číslo dvě). Jenže nebyla to nejšťastnější volba.

Když básníka v šestašedesátém roce posedla touha "vyjádřit se přímo a útočně", měl k tomu všechny prostředky: drzé mládí, skvělé Zábranovy překlady beatniků a kulturní a společenské bouře nad obzorem. A tak není divu, že první polovinu knihy zabírají rozevláté litanie, ve kterých rezonuje četba Ginsberga a Corsa a revoltuje se proti režimu a jeho autoritám.

Jeho silácké a juvenilně naivní gesto, před nímž se musí do kouta skrčit i sám Bůh ("Bůh gigolo/Ne, není Boha"), však hasne příliš lacině: Hutka se do své mladické vzpoury zamiloval. Zkraje 70. let sice v jeho řeči přibývá hořkosti a do básní vstupují deziluze, marnost a zoufalství, ale čtenář musí předlouho v jeho rozvleklých a kolovrátkově monotematických textech hledat odpověď na otázku: A co pak? A co bude, až se všechny modly skácejí k vašim nohám? Pokud se tak kdy stane…

Odpověď přichází až v textech z poloviny 80. let, kdy měl Hutka za sebou podpis Charty 77 a následné vystěhování do Holandska. A tou odpovědí je trojčlenka úžas, pohyb, láska. Básníkovy pozdní, zralejší verše sice nadále plynou ve volném rytmu prózy, ale platí pro ně úměra: méně hlučných slov, více smyslu. Aforistická stručnost Hutkovi sluší a podobně čtenář kvituje proměnu člověka revoltujícího v poutníka exilem a citlivého glosátora vlastního života.

Básnický svazek otvírá Hutkův vlastnoruční autoportrét. Možná má tohle plátno funkci předznamenání. V knize se sice přemítá o věcech základních, jako je svoboda, láska a víra, ale mělce, rozvláčně a omšelými slovy. Snad mají Básně Jaroslava Hutky aspoň hodnotu dokumentární: jako autoportrét, který může připomenout člověka a jeho dobu.

Hodnocení MF DNES: 30 %

---