Olivovníky

Jaroslav Hutka

Básně

Jaroslav Hutka je lepší básník než písničkář.
Nahlédněte do shrnující knihy Básně (1965-95)

Je to jistě pobuřující prohlášení, ale důvody pro ně naleznete ve svazku Básně, kterým zahájilo nakladatelství Galén vydávání Spisů Jaroslava Hutky.

Pro publikum, které zná Jaroslava Hutku pouze jako písničkáře, může být jeho básnická tvorba velkým překvapením. Zatímco Hutkovy písňové texty většinou charakterizuje, při vší úctě, lidovkářská jednoduchost a převládající "korektnost", verše působí mnohem vrstevnatěji a také drsněji.

Obsáhlý svazek Básně zpřístupňuje Hutkovo básnické dílo z let 1965 až 1995. Kromě samizdatových i oficiálních sbírek obsahuje množství textů, které nespatřily světlo světa ani jako "samoizdavátělstvo".

Ačkoliv v záhlaví nese pořadové číslo 2, jde o první vydanou knihu z osmi plánovaných svazků Spisů Jaroslava Hutky. Předběhnutá "jednička" shrne texty písní, v dalších dílech dojde na fejetony, rozhovory či deníky.

Beatnikovy hormony i vlasy

Téměř třetinu svazku zabírají rané básně, které Hutka napsal v krátkém úseku let 1965 a 1966. Není divu - řečeno s nadsázkou spolu se Škvoreckým, nejplodnější éru mívají básníci v hormony rozjitřeném období předcházejícím skutečné dospělosti.

Patří k logice věci, že první básnické výpovědi se občas neubrání neohrabanosti, bolestínství a naivitě, zároveň však jsou emočně nejsilnější a  nejpřesvědčivější. Citlivý mladý intelektuál se v dlouhých řetězcích asociací vyrovnává s pocity deziluze a marnosti. Nebojí se šlápnout ani do (účelně) vulgárního až fekálního slovníku. Vyžívá se ve vypjatém erotismu.

Sám Hutka o počátcích své básnické tvorby napsal: "Dostal jsem se mezi skupinku lidí, kteří se scházeli u muzea, byli inspirováni beatnictvím... Já měl v plánu věnovat se výhradně malování, ale neměl jsem kde bydlet a posedla mě touha vyjádřit se přímo a útočně." (K pojmu generace, Rotterdam, 1982.)

V raných básních se často opakují dva motivy: vlasy a sebevražda. Stesky "mániček", pronásledovaných jen kvůli dlouhým vlasům, mohou dnešnímu čtenáři připadat malicherné, dokud si nepřipomene, co vlasy symbolizovaly. Nebojovalo se tu o pouhou módu a "image", ale o svobodu, sebevyjádření a sebeúctu. Hříšně provokativní úvahy o sebevraždě pak s mrazivou autentičností vypovídají o  povaze represivní, pokrytecké komunistické společnosti, ve které se přemýšlivému, svobodomyslnému jedinci hnusí žít.

Volný díky verši

Hutkovo básnické dílo je pochopitelně tematicky mnohem širší, nezahrnuje pouhou kritiku společnosti. Působivé jsou intimní náboženské úvahy, syrové filozofování o věcech obecně lidských, poetické momentky z cest. Ale jakkoliv se chceme vyhnout patetickým frázím o "básnících, kteří jsou svědomím doby", či o "obžalobě totality i chyb nezralé demokracie", právě tyto fráze vystihují, co Hutka umí nejlépe.

Mezi působivými básnickými obrazy pochopitelně najdeme i fragmenty nedotažené až plytké, které by při pořádání sbírky asi neprošly sítem autocenzury. Jenže v případě Spisů nemá jít o vybroušenou sbírku nebo výbor nejzdařilejšího, ale o co nejúplnější souhrn textů, který má kromě hodnoty literární také význam dokumentární.

Nelze příliš srovnávat písně, které musí být sdělné i na první poslech, a  básně. Nicméně kniha provokuje k možná trochu pobuřujícímu prohlášení, že Hutka je díky volnému verši, nesvázán nutností rýmu a pravidelného metra, lepší básník než písničkář.

---