Olivovníky

Jaroslav Hutka

Básně

Nedůvěra ke slovu »básník«?

Jaroslav Hutka: Básně. Spisy Jaroslava Hutky, sv. 2
Zuzana Michnová: Země Bójů
Galén, Praha 2008

Jako první z ambiciózního projektu sebraných spisů Jaroslava Hutky, jež mají v budoucnu zahrnout i autorovy prózy, deníky či dokonce spis vedený na zpěváka Státní bezpečností, vyšel vloni svazek 2.: Básně. Představuje kompletní Hutkovo básnické dílo od roku 1965 do roku 1995, respektive 1996 (sbírku Hořký déšť z léta 1995 totiž autor později přepracoval; její nové znění uvádí editor svazku Jan Šulc dodatečně v ediční poznámce). Jedná se o texty z převážné části dosud nevydané. Poprvé tak dostáváme možnost sledovat vývoj autorovy osobnosti od buřičských juvenilií z 60. let k jistému zklidnění a meditativní sebereflexi po roce 1970 (básně napsané cca do poloviny 70. let tvoří stěžejní část knihy). Přes období emigrace, reprezentované především sbírkou Koryta krve, se dostáváme k finální, bilancující a v mnoha směrech deziluzivní tvorbě polistopadové.

Na zrození Hutky-básníka měli bezprostřední vliv američtí beatnici, především Ginsberg a Corso. S mladicky naivním, ale upřímným odhodláním, v dlouhých litanických pasážích a mnohdy až v extatickém rozpoložení autor vystupuje proti ustrašené konzervativnosti starší generace, institucím a ideologiím všeho druhu (zavřel by je do trezoru a dal mezi ně smradlavýho sejra) a proti lidské hlouposti obecně, aby se vzápětí nato uchýlil do vnitřního prostoru svého já. V niterných zpovědích se střídá obligátní znechucení světem, apokalyptické vize a existenciální úzkost na jedné straně s překvapivě bezelstnou, až wolkerovsky čistou vírou v člověka na straně druhé (Ach lidi / Strašně se to stydím říct a přiznat, ale mám je rád / a zní to tak pitomě…). Z pohledu soudobého čtenáře je zvláště ocenitelné to, že se Hutka ve svých básních povětšinou vyhýbá laciné kritice režimu; vyvrací tak zjednodušující, v povědomí národa však zakořeněnou představu o skladateli primárně politických protestsongů. I v básních z období normalizace vnímá společenskou situaci spíše periferně, jako statickou kulisu, s níž nijak výrazně nepolemizuje, a dává přednost zkoumání sebe sama, úvahám či milostné tematice. Díky tomu zní autorova intimní lyrika mnohem přesvědčivěji než přepjaté, kazatelské pokusy napravit svět.

Nedůvěra ke slovu „básník“ byla tou vodou / která mě splavila do údolí písniček, přemítá Hutka ve sbírce Klíč k pluhu z let 1973–1974. Prostřednictvím písní měl jistě příležitost oslovit mnohem četnější publikum než jako básník. Právě vydaný svazek autorových veršů ale ukazuje, jak ošidné může být zaměňování či ztotožňování písňového textu s básnickým. Poezie a píseň jsou dvě různé věci a jejich funkce se liší. Co v písni mnohdy vyzní násilně, neupřímně či (v Hutkově případě často) moralizátorsky, může v básni působit zcela jinak a totéž platí opačně. Básně Jaroslava Hutky jsou doširoka rozbíhavé, vzpírají se pravidelnému metru i rýmu (když se ojediněle o rým pokusí, výsledek je nezřídka rozpačitý až komický, proto uvážlivě od těchto pokusů upouští). Volný verš dává autorovi svobodu, kterou jako písničkář nepoznal, tato uvolněnost se ve vyjádření zřetelně projevuje a posouvá Hutkovy básně kvalitativně výš, než se ocitají jeho písně.

Odvrácenou stranou oné nabyté svobody je nebezpečí sklouznutí k upovídanosti a přílišné vykonstruovanosti (například kumulace mnohoslabičných slov, jež komplikuje výslovnost a tím i hlasitý přednes, či dlouhé řetězce asyndeticky připojovaných obrazů, jejichž působivost s přibývající kvantitou klesá, až se mění v karikaturu sebe sama). Mnohé příspěvky v knize by vskutku bylo lze postrádat – respektuji však, že sebrané spisy vycházejí s účelem představit autorovo dílo v co nejúplnější podobě (včetně okamžiků slabších), nikoli jen jako výbor toho nejlepšího.

V porovnání s obsáhlým, více než šestisetstránkovým svazkem Hutkových básní působí brožované vydání písňových textů Zuzany Michnové s názvem Země Bójů mnohem skromněji. Podobně jako u Hutky se jedná o tvorbu vznikající během tří desítek let (období se skupinou Marsyas, spolupráce s Michalem Pavlíčkem a dalšími hudebníky i interprety). Můžeme dále vzít v potaz společné »folkové zázemí« obou tvůrců, tím však veškerá podobnost, domnívám se, končí. Uvažuji, zda má vůbec smysl oba tituly srovnávat: soubor několika set básní, který je navíc jen pouhou výsečí monumentálního celku sebraných spisů, a shrnutí necelých šesti desítek písniček. Mužský a ženský pohled na svět. Doširoka rozlitá řeka slov v kontrastu se stručností, úsporností výrazu. Rozevlátý volný verš versus přesná rýmová struktura, vedená potřebami písně. Země Bójů je písničkářským počinem v ryzím smyslu, nezastírá muzikantské pozadí, nestaví slovo na piedestal »vysoké« poezie a obhajuje podstatu folkové písně jako součásti životaběhu. Tomu odpovídá i členění knihy. Vlastní texty jsou doplněny vzpomínkami na dobu a okolnosti svého vzniku, fotografiemi, články z tisku, komentáři z obalů gramofonových desek (sleeve-notes) a osobní diskografií autorky.

Formálně i obsahově jde tedy o tituly značně různorodé. Srovnání Hutkových básní a písňových textů Zuzany Michnové přesto smysl má: zřetelně dokumentuje to, co bylo výše řečeno o rozdílu mezi písňovým textem a básní. Michnové texty, jakkoli ve spojení s hudbou úderné a sdělné, v tištěné podobě fungují jen zčásti. Zatímco při četbě Hutkových básní mají, obrazně řečeno, všichni stejnou startovní pozici, recepce písňového textu je mnohem snazší pro čtenáře, který zná i onen »druhý rozměr«, tj. hudební složku celku. Prvky jako aranžmá, melodie, tempo a způsob interpretace nejen podtrhují význam textu, ale mohou ho také přetvářet a měnit. Zemi Bójů lze s trochou nadsázky označit za velký, pečlivě vypravený booklet, určený k četbě nejlépe v kombinaci s poslechem hudebních nosičů. Není to tak málo, jak by se mohlo zdát. Po knize mohou sáhnout věrní příznivci Marsyas, ale i noví zájemci, které četba textů k tvorbě tohoto osobitého folkrockového uskupení teprve přivede.

---