Olivovníky

Přemysl Houda

Šafrán

Kniha o sdružení písničkářů

Šafránu víc než šafránu

O písničkářském sdružení Šafrán se dlouho nemluvilo – nyní o něm vychází kniha a jeho členové se sešli na vzpomínkovém koncertě. Nastal čas účtování?

Soudě podle zaplněného sálu pražského Divadla Na Prádle, který 6. listopadu uvítal skoro všechny žijící členy společenství, má Šafrán stále co říct. Nadčasovost tvorby i postojů autorů potvrzuje i pečlivě zpracovaná kniha Šafrán Přemysla Houdy. O volném sdružení Šafrán, do něhož v 70. letech patřili naši nejlepší písničkáři, Vladimír Merta, Jaroslav Hutka, Vlastimil Třešňák, Dáša Andrtová-Voňková, Zuzana Homolová či Jan Burian s Jiřím Dědečkem, Petr Kalandra, Zuzana Michnová a Oskar Petr a další, bylo stále více ticho. Po listopadu se u nás objevila alba, která jim ve Švédsku vydával Jiří Pallas, vyšly i nové nahrávky, po počátečním zájmu posluchačů ale po Šafránu jako by se země slehla. Pokud už se o něm psalo, tak jen tehdy, když Hutka natočil písničku Udavač z Těšína o Nohavicovi, nebo když se bývalí "šafráni" mezi sebou soudili.

Na Prádle zazněly především starší, klasické písničky, jako třeba Hutkovy Pravděpodobné vzdálenosti s veršem „prý chodíme okolo, prý chodíme vpřed, prý jsme zaostali, prý prý“, Merta zahrál svou Magickou Prahu, Oskar Petr se Zuzanou Michnovou Zmrzlináře, svůj velký hit z dob Marsyasu, Zuzana Homolová krásné slovenské balady, Bohdan Mikolášek zazpíval Ticho napsané pár dní po oběti Jana Palacha. Ač mohla celá akce připomínat abiturientský večírek po třiceti letech, vše bylo prosto sentimentálního připomínání. Naštěstí.

Pořadatel večera, nakladatelství Galén, vydává kromě lékařské literatury i písničkáře, vedle Šafránu nabídl i knižní rozhovor s Vlastou Třešňákem To je hezký, ne?, výtečnou biografii Karla Kryla Akorát že mi zabili tátu, první svazek Hutkových sebraných spisů, verše Jana Buriana či Jiřího Dědečka, texty a vzpomínky Zuzany Michnové Země Bójů nebo připravované spisy Vladimíra Merty. Je tedy logické, že sáhl i po Houdově knize, jež původně vznikla jako diplomová práce. V rozšířené podobě, doplněná mnoha archivními materiály, fotografiemi, bibliografiemi a rozhovory, spolehlivě dokazuje, jak důležití v marazmu normalizačních 70. let písničkáři byli – odhlédneme-li od jejich uměleckých kvalit, ještě potřebnější byl osobní příklad boje s režimem, s nímž si žádný ze členů Šafránu nikdy nezadal. Příznačné je, že se mezi nimi nevylíhl jediný práskač – což se o generaci 80. let, k níž patřila jména jako Nohavica, Daněk a další, říct rozhodně nedá. Estébáci šli po Šafránu skutečně tvrdě. Někoho donutili k emigraci, v případě Vlasty Třešňáka došlo i na mučení, jiní, jako třeba Merta, hráli, ovšem s velkými obtížemi, dál. I v tom je osud Šafránu poučný. Ukazuje, že moci – ať je jakákoli, rudá nebo modrá, oranžová či zelená – se lze vždy postavit.

---