Olivovníky

Přemysl Houda

Šafrán

Kniha o sdružení písničkářů

Zápisky

Staří čeští houslaři občas podepisovali vlastní mistrovské kousky slavnými italskými jmény. Vytvořili tradici: naše současná hudební scéna připomíná cokoliv z té světové. S výjimkou starého dobrého Šafránu.

Bylo nás tam v publiku pražského Divadla na prádle u příležitosti vydání studie Přemysla Houdy o písničkářském sdružení Šafrán tak trochu jako toho koření, které dnes nahradí umělá barviva. Rodinní příslušníci, milenky, novináři (vyberou si povinný výtisk a zmizí na další, lépe obufetovanou akci). Ze Šafránu zbyli skuteční pamětníci, naši spoluautoři-umělci v naslouchání.

Každý odzpíval tři písně. Kouzlem nechtěného, ochablostí smyslů jsme si po létech sami sobě od srdce zatleskali. Z dálkových soubojů s neviděnou policií, náměstky náměstků a inspektorů nekultury zbyly cudně nedokonalé rýmy, ledabylé melodie, pozapomenuté narážky. Málokdo se toho večera odvážil bez nostalgie vyzvat na život a na smrt současná témata. Jeden nedorazil, druhého raději nepozvali… Já skočil do řeky zapomnění, Dáša Andrtová vyvolala z minula pokorný doprovod bez elektrických kouzel, diváci konečně zahlédli Zorku Růžovou, autorku krásných Hutkových textů…

Spíš než staré mistry připomínáme dnes polotovární výrobek, manufakturu na vzpomínky. Akustická hudba, neopálená žádnou nálepkou world music, šukáním multimédií, designu, tance s vesmírným šumem, on-line improvizace či in-line bruslením, zůstává popelkou. Dřív se slušelo nikam nic o Šafránu nepsat. Čím míň o nás věděli, tím líp. Časy se mění. Dnes ta kniha potěší.

---