Olivovníky

Přemysl Houda

Šafrán

Kniha o sdružení písničkářů

Knihysterie

Naivně si říkám, kéž by byl aspoň ten letošní advent konečně brán vážně a  ctěn, jenomže když vás z náměstí a obchodů ženou řvavé koledy a všude jede „volume doprava“ Tichá noc, svatá noc, letmo přemýšlím, jestli zlořečený Usáma neměl snad nakonec pravdu s těmi symboly pažravé západní civilizace, jejíž hluboká ekonomická krize se u nás projevila zatím pouze v tom, že paní Vonáskové od nás z baráku včera v předvánoční rvačce seniorů v supermarketu o  zlevněné ponožky nalomili kotník. Aspoň že za každého režimu pružný spartakiádní cvičenec Michal David prožívá nekonečný comeback.

Chudák Spasitel (adresa: jezisek@nebe.com) má v těchto předvánočních dnech pěknou honičku. Ledva jakž takž zmáknul kongres ODS, nějak mu narostla pošta. Všichni ho teď otravují a zavalují žádostmi. Já bych měl úplně jinou. Zakažte vydávání knih!!! Říkám to s vědomím knihomola, jehož jednou z největších rozkoší pozemského života jest onen požitek, kdy si přinese domů nový, ještě z  tiskárny voňavý svazek, jak nemluvňátko z porodnice, zapálí cigáro, nalije si něco dobrého, sedne do křesla, otevře první stránku a za mumlání: „To jsem na tebe zvědav!“ čte jak posedlý až do kuropění.

Nerad odhaluji pozadí jinak počestné ankety o Knihu roku Lidových novin, leč hlasování mělo tentokrát uzávěrku již na Mikuláše, což vedlo k tomu, že jsem si musel uložit ústavní léčení a zdolat za čtyři dny pětadvacet knih, o  kterých si myslím, že by mohly bodovat.

Teď mám na pár dnů propustku a můžu vám prozradit, že letos v záplavě skvělého čtiva ční a doporučení hodné jsou lapidární verše Inky Machulkové Jako Šimi odpouštíme, třetí díl encyklopedického projektu Miloše Fikejze Český film – Herci a herečky, do třetice Korespondence V+W, drásavý Rok kohouta Terezy Boučkové, výběr kritik Andreje Stankoviče Co dělat, když Kolja vítězí, záslužná kniha Přemysla Houdy o folkovém sdružení Šafrán nebo palachovské Slunce v úplňku Lenky Procházkové.

Ošetřující doktor mi radí, abych v rámci knižního rauše z angloamerické literatury jmenoval aspoň Cestu Cormaca McCarthyho, Rodová znamení Nancy Hustonové, Stopy paměti Richarda Powerse, Sabbathovo divadlo a Duch odchází Philipa Rotha, Co se ztratilo Catherine O’Flynnové, povídky Michela Fabera Fahrenheitova dvojčata, Klauna Šalimara Salmana Rushdieho, případně prózy, jež zpracovaly atmosféru po 11. září, jako je Padající muž Dona DeLilla a  Terorista Johna Updikea.

To ale nestačí. Řvu z klecového lůžka jak Jack Nicholson v Přeletu nad kukaččím hnízdem: „A co Igor Štiks a Eliášovo křeslo? Povídky Slovinky Mojci Kumerdej Víc než žena, Dědictví ztráty Kiran Desaiové, Maďaři Ádám Bodor s  Okrskem Sinistra a László Krasznahorkai a jeho Od severu hora Od jihu jezero Od západu cesty Od východu řeka, Slováci Peter Pišťanek, Márius Kopcsay, Rudolf Sloboda, Pavol Vilikovský!?!“

Personál mě pacifikuje a při vizitě lékař potvrzuje zákeřný typ choroby jménem Knihysteria. Dostávám klystýr a radu dvakrát po osmi hodinách číst nalačno Halinu Pawlowskou. Bude líp.

***

Musel jsem si uložit ústavní léčení a zdolat za čtyři dny pětadvacet knih, o kterých si myslím, že by mohly bodovat.

---