Olivovníky

Přemysl Houda

Šafrán

Kniha o sdružení písničkářů

Šafránu nebylo málo!

Pražské nakladatelství Galén se za patnáct let existence pozoruhodně vyhranilo. Začalo odbornou lékařskou literaturou, pak rozšířilo záběr na populárně-vědecká díla a nyní je vedle toho rovněž unikátní a zaručenou firmou, které jde o zevrubný pohled na historii našeho folku a rocku, její osobnosti a vývoj, nazřený s určitým odstupem, ba se snahou bilancovat dnes již uzavřené etapy.

V edici P. S. vydalo sbírky veršů Ženy, muži a jiné básně Jana Buriana, Boží mlýny Jaroslava Jeronýma Neduhy, Země Bójů Zuzany Michnové a Haiku haiečku Jiřího Dědečka. V řadě Olivovníky sloupky, črty a fejetony téhož písničkáře s názvem Bát se krást, příběh Karla Kryla z pera Vojtěcha Klimta Akorát že mi zabili tátu, rozhovor Jaroslava Riedla s Jiřím Černým Kritik bez konzervatoře, rozmlouvání Ondřeje Bezra s Vlastimilem Třešňákem To je hezký, ne? a nedávno zásadní knihu o sdružení písničkářů ŠAFRÁN, jejímž autorem je sedmadvacetiletý Přemysl Houda, absolvent oboru historie a politologie na FF UK v Praze a doktorand v Ústavu politologie FF UK: k vydání ji pečlivě připravili Jan Šulc a Lubomír Houdek a opatřili vyčerpávající diskografií a bibliografií všech členů, jmenným rejstříkem a bohatou dokumentací fotografií, plakátů, obalů desek, pozvánek a článků.

Houda v archivech

Pokud jde o ono výše zmíněné bilancování, písničkářské sdružení Šafrán je k tomu velice příhodným objektem, neboť existovalo pouze pět let v období 1972 - 1977, přičemž o rázné utnutí jeho čilého a nepoddajného bytí se jednoznačně postarala komunistická tajná policie. Historik Houda pracoval s nejvyšší poctivostí a využil spousty archivních materiálů tehdejšího ministerstva kultury, předsednictva a fondu ÚV KSČ a Pražského kulturního střediska, vlády ČR, ale též knihovnu Libri prohibiti a dobový tisk, kdy zvláště měsíčník Melodie, prakticky jako jediné periodikum za normalizace, jak mohl, důležitě zpravoval o dění v Šafránu. Čerpal také ve Státním ústředním archivu, samozřejmě v Archivu ministerstva vnitra a prostudoval svazky jednotlivých členů, které na ně vedla Státní bezpečnost. Je škoda, že se zalekl a nebyl si jistý, zda je správné, aby byly zcela přístupné veřejnosti. Obsahují totiž velmi citlivé osobní údaje, jak píše ve svém úvodu. Nechtěně tím přispěl k přetrvávajícímu mlžení kolem některých nejasných míst v minulosti takového Pepy Nose a kromě toho pošetile zamlčel jména práskačů, převlečených za kamarády, kteří psali na písničkáře udání. Udání věru velmi necitlivá.

Normalizační ozdůbky

Jisté rozpaky ve mně vyvolala závěrečná část jeho díla, v níž - jak přiznává - záměrně pokládal zainteresovaným písničkářům (plus manažeru Jiřímu Pallasovi a textařům Zorce Růžové a Jiřímu Zychovi) podobné a monotónní otázky Jak jste se dozvěděl o Šafránu? Kdo rozhodoval o vašem přijetí? Jakým způsobem se přijímal nový člen? Jak proběhl váš první koncert v Šafránu? Považoval jste Šafrán za protirežimní sdružení? atd., čímž se zbytečně zbavil možnosti pružně reagovat na některé jejich občas diskutabilní názory, pronesené v těchto „dotazníkově“ suchopárných rozhovorech. Zklamán může být čtenář, který očekával muzikologický či hudebně-publicistický rozbor díla našich folkových veteránů. Houdovi však jde o něco jiného a podstatnějšího. V době, kdy se bagatelizují, natož aby se trestaly, komunistické zločiny, kdy se předlistopadoví bolševičtí aparátčíci vracejí na krajská hejtmanství, nezničitelné normalizační estrádní kreatury se na nás zubí z obrazovek, i Mirka Spáčilová zešílela a v pomýlené ódě na bezcenný Drhův film Anglické jahody napíše do MF Dnes, že spíše jako milá ozdůbka výhradně pro české publikum účinkuje návrat majora Zemana alias Vladimíra Brabce v roli estébáka. Děkuju pěkně za takové milé zdobení. Houdovo seriózní dílo o Šafránu proto přichází v pravý čas a neobyčejně plasticky přibližuje a varovně upamatovává (na) svinské a leckterými sklerotiky idealizované časy husákovského a štrougalovského bezčasí se všemi jeho mocenskými likvidačními mechanismy. Třebaže se mohlo zdát, že tehdy šlo „jen“ o umlčení pár svobodomyslných lidí s kytarami, podstatou byl zásadní existenciální souboj nepodrobeného občana s totalitní hydrou o možnost žít důstojným a hrdým životem, aťsi v despotickém režimu. A kdo nakonec vyhrál? Pak že láska a pravda nevítězí. Aspoň že občas a na chvíli.

Rekvalifikace a jiné smlouvy s ďáblem

Na příkladech narůstajících obstrukcí a utahování estébáckého šroubu kolem Šafránu Přemysl Houda brilantně demonstruje, jak doopravdy vypadala ta slavná vytrubovaná kulturní politika socialistického státu, režírovaná StB. Osoba, narozená až po roce 1989, si bude zřejmě při četbě knihy na některých místech nevěřícně mnout oči a považovat popisované praktiky a děje za výplod přespříliš fantazírujícího ducha. Ale opravdu to tak bylo, milé děti. Poslouchejte. Hudebník, který chtěl vystupovat veřejně za honorář, musel být tzv. zprostředkován uměleckými agenturami. Nejvyhlášenější slavíky a klokotalky ze středního proudu držel ve voliéře Pragokoncert, v případě písničkářů agenturou mohlo být Pražské kulturní středisko, které si rozhodovalo podle svého, komu vydá osvědčení ke koncertování a jaký honorář mu přisoudí (nejnižší kvalifikační stupeň měl rozpětí od 80 do 200 Kč za vystoupení). Vedle agentur existovala instituce tzv. zřizovatele, nad nímž bděl příslušný okresní národní výbor, který prostřednictvím odboru kultury vydával povolení a sledoval ideovou úroveň. Dalším článkem řetězu byli pořadatelé kulturních akcí, jak zaznamenává Houda, a základním imperativem se stalo, že uspořádat vystoupení je možno jen těm osobám, které jsou v evidenci některé z existujících agentur. Účinkující museli před každým koncertem ke všemu odevzdávat seznam zamýšlených skladeb. Mimo tento systém stály rozhlas, televize a gramofonová vydavatelství, jež měla jiné instrukce a jen kvůli tomu, že se někdy soudruzi nestačili domluvit, se mohl v rádiu nebo výjimečně na desce objevit „nevhodný“ interpret. V televizi ani omylem, soudružka Balášová si dovedla vlasatce nebo zpěvačky bez podprsenky ohlídat. Aby touhle umnou železnou sítí neproklouzla vskutku ani jedna čilá rybka, režim pro velký úspěch zopakoval stranické prověrky a čistky formou tzv. rekvalifikačních zkoušek mezi muzikanty, u nichž bedlivě vybrané komise od roku 1974 prověřovaly znalost hudební teorie, politické znalosti a uvědomělost (čili otázky typu Kdo je generálním tajemníkem ÚV v Mongolsku?), a teprve v posledním bodu směl kádrovaný ubožák předvést, jak zpívá nebo hraje. Cíle se podařilo splnit skvěle. V roce 1975 byly dle Houdovy knihy z téměř tří a půl tisíce evidovaných umělců vyřazeny dvě třetiny! Mantinely byly jasně stanoveny. A přece se je Šafránu podařilo krátce nahlodat.

Hra dinosaura s myší

Po krátkodechém pokusu o Tyjátr písničkářů se volné umělecké sdružení Šafrán ustavilo koncem května 1972 a jeho členy se postupně stávali Jaroslav Hutka, Štěpán Rak, Dáša Voňková, Petr Lutka, Zuzana Michnová, Vladimír Merta, Vlastimil Třešňák, Vladimír Veit, Zuzana Homolová, Jan Burian s Jiřím Dědečkem, Bohdan Mikolášek a Slávek Janoušek. Častý spoluúčastník koncertů Pepa Nos jím kupodivu nikdy oficiálně nebyl. K prvnímu společnému vystoupení došlo v bývalém divadle Ateliér (dnešní Studio Ypsilon) ve Spálené ulici. V Praze jste mohli Šafrán slyšet i v Malostranské besedě, v Baráčnické rychtě, od roku 1973 se o organizaci staral Jiří Pallas a Šafrán se rozjel po celé federální republice. V počátcích měli všichni platné kvalifikace, Melodie pomáhala k legitimizaci pravidelnými informacemi, vyšly první singly a Hutkovi dokonce supraphonské LP Stůj, břízo zelená (1974). Zdání idyly rychle vyšumělo. Udeřily rekvalifikace a probrala se StB. Šafrán se přesunul do klubu Tesla v Čáslavské ulici, přibylo hraní v Divadle v Nerudovce. Oddálení konce mu paradoxně zajistil výnos ministerstva kultury, který umožňoval odměňovat čelné osobnosti našeho veřejného, kulturního, blebleble života v rámci kulturně výchovných pořadů, aniž by stanovil, kdo tou čelnou osobností je či smí být. Písničkáři vágní vyhlášky okamžitě využili, prohlásili se za osobnosti a díky ní jim byl legálně placen honorář. Hutkovi ještě Supraphon vydal druhé LP Vandrovali hudci (1976), leč přituhovalo. Ve studiu s diváky byla sice natočena společná deska Šafrán (1977), ale téměř celý její náklad byl zničen.

Konec kočkování, chlapci!

Před koncerty estébáci vyvíjeli tlak na pořadatele, aby je zrušili, takže byl zakázán třeba čtvrtý ročník česko-krumlovského festivalu v září 1976, na němž měl Šafrán hrát. Na řidnoucích vystoupeních začalo přibývat tajných pilných donašečů. StB zavádí na jeho členy svazky prověřovaných osob a Přemysl Houda správně podotýká, že Šafrán byl stále prudčeji vytlačován z oficiální scény a sunut k hudebnímu a politickému disentu. Mezi prvními signatáři Charty 77 ostatně najdeme jména Jiřího Pallase, Vlastimila Třešňáka a Jaroslava Hutky. Naposledy si písničkáři pod hlavičkou Šafrán zahráli na festivalu v Pezinku v červenci 1977. Tři měsíce poté odchází Pallas do Švédska (a posléze zde vede gramospolečnost Šafrán 78, která vydává nahrávky, hádejte komu), v říjnu 1978 se Hutka vystěhoval do Nizozemí, Třešňák, který se mezitím zapojil do bytového divadla v Macbethovi u Vlasty Chramostové, po mučení u výslechů estébákem Josefem Kafkou je v rámci projektu Asanace v dubnu 1982 vyštván do Švédska. A teprve v emigraci byl posléze do otevřeného sdružení Šafrán přijat Karel Kryl... Nechci propadat kýčovitému plačtivému dojímání, ale troufnu si tvrdit, že causa Šafrán byla příkladem nejen pro velkou část mladého spřízněného publika, ale že našla následovníky ve všech smělých lidech kolem Jazzové sekce a Sekce mladé hudby, že její étos a osobní hrdinství převzaly později punkové a novovlnné kapely, proti nimž opět režim zaútočil s nepoučitelnou brutální tupostí, jemu odjakživa vlastní, čímž si vychoval novou generaci nepřátel, která mu to v listopadu 1989 spočítala. Nerozumím tedy Houdově obsesi, s níž si vyfabuloval údajnou jistou míru napětí mezi Šafránem a rockovým undergroundem, zosobněným zvláště skupinou Plastic People of the Universe, a obvinění z jakési, byť minimální, ,kolaborace’ Šafránu s režimem (!), dokonce prý vytváření umělého a vylhaného ráje naprosto odlišného od reality (!). Otravuje s tím i v závěrečných rozhovorech, přičemž sám sobě tahle nedoložená tvrzení (nejspíš přejatá z druhé ruky od zapomnětlivého Hutky) vyvrací. Nepřítel byl přece jasný a společný a každý volil jiný způsob, jak proti němu působit. Jak řekl poeta hydrolog Jiří Dědeček: Byly to takové dva potůčky, které se různým způsobem klikatí, ale tečou stejným směrem. Určitě bych našel tisíce horších případů kolaborace než byla ta fiktivní Šafránu. A vůbec nejradši mám neohrožené vyčůránky, co po roce 1969 nalezli do partaje, aby ji pochopitelně rozložili zevnitř. Naopak si cením toho, že se Přemysl Houda zdržel líčení smutného a hodně trapného pokusu o staromilské obnovení Šafránu v roce 1990, které Vladimír Merta ohodnotil tvrdě a přesně: Šafrán byla dobrá obchodní značka, za níž se nic lidsky přitažlivého, natož umělecky znělého, už dávno neskrývalo. Však je až bolestné nyní sledovat některé zasloužilé, leč vyhaslé písničkáře, jak před poloprázdným sálem dokola omílají starý repertoár a odmítají si připustit, že žádná bříza se nebude zelenat věčně...

P.S.

Coby účastník a pamětník této neslavné a přitom povznášející éry mohu posloužit osobní vzpomínkou. Když jsem se jakž takž zavedl jako externí spolupracovník Melodie, své nadšené dojmy z koncertů Šafránu v Čáslavské jsem mnohokrát líčil redaktorům Čestmíru Klosovi a Františku Horáčkovi. Třebaže nebo právě proto, že se nad sdružením zvolna počalo smrákat, napadlo nás, že po řadě drobných zpráv by to už chtělo napsat o fenoménu Šafrán nějaký velký souhrnnější rozbor. Šéfredaktor ing. Stanislav Titzl kupodivu souhlasil a já se dal někdy v roce 1976 do díla. Postupně jsem se sešel a skamarádil se všemi těmi výtečníky a výtečnicemi, poseděl dokonce na jedné „členské“ schůzi Šafránu v kavárně Slavia (dodnes vidím, jak tam z Národní třídy přišel Merta s deštníkem, na který se mu ke všeobecnému veselí přilepila tááákováhle žvejkačka a ne a ne se pustit). Článek jsem napsal... a samozřejmě nikdy nevyšel. Kdyby o tom rukopisu Přemysl Houda věděl, rád bych mu ho pro zajímavost do knihy poskytl, eště ho mám schovanej.

---