Olivovníky

Přemysl Houda

Šafrán

Kniha o sdružení písničkářů

Myška a kočka
Jak písničkáři ze Šafránu unikali před komunistickým drápem

V první (a pěkně tlusté) knize věnované sdružení písničkářů Šafrán se její autor Přemysl Houda nezabývá tím, jaká byla poetika Hutky, Merty či Třešňáka, co z jejich písní přežilo dobu zrodu a čím to je. Místo toho zkoumá jinou věc, která stojí za to: povahu sedmdesátých let, z níž se zrodily šafránovské paradoxy. Autorští písničkáři se přece téměř vždycky cítí jako jedineční a nesouměřitelní. Proč tedy najednou založili něco mezi odbory, koncertní agenturou a klubem spřízněných duší?

V první (a pěkně tlusté) knize věnované sdružení písničkářů Šafrán se její autor Přemysl Houda nezabývá tím, jaká byla poetika Hutky, Merty či Třešňáka, co z jejich písní přežilo dobu zrodu a čím to je. Místo toho zkoumá jinou věc, která stojí za to: povahu sedmdesátých let, z níž se zrodily šafránovské paradoxy. Autorští písničkáři se přece téměř vždycky cítí jako jedineční a nesouměřitelní. Proč tedy najednou založili něco mezi odbory, koncertní agenturou a klubem spřízněných duší?

Klíč k dalšímu paradoxu lze hledat ve výborném oddílu dobových materiálů – často bezděčně zábavných, ať už jde o výstřižky z Melodie nebo spisy StB. Ta druhá otázka zní: jakou povahu měly režimní represe, že se Šafránu přece jen podařilo leccos vydat, zveřejnit, ukoncertovat? Tedy až do doby, než spadla klec.

Potvora zarudlá

„Takové tři Svatoplukovy pruty,“ odtuší Vlasta Třešňák v interview, když má charakterizovat Šafrán. Soubor rozhovorů ukazuje, jak tytéž věci vidí někdy až fatálně rozdílně Jan Burian, Oskar Petr, Dagmar Andrtová-Voňková či Zuzana Michnová. Ale přes různou perspektivu a nespolehlivost paměti se na čemsi shodnou: Jiří Pallas se ujal neoficiálního „manažerství“ Šafránu pod společným logem hlavně proto, aby se snáz pořádaly koncerty a aby pro režim nebylo tak snadné je likvidovat. „Sebeobranný pud“ (Hutka) měl akční zázemí v Pallasovi, jehož organizační schopnost celou věc držela - a po emigraci do Švédska se soustředila na vydavatelství gramofonových desek, díky němuž vyšlo alespoň pár nahrávek Kryla, Třešňáka, ale třeba i - tehdy nevydané - paměti Jaroslava Seiferta čtené Vlastou Chramostovou.

„Myšce se většinou podařilo včas uniknout před drápem kočky,“ praví Petr Lutka o dobové situaci. Ale v roce 1975 StB rozjela akci k likvidaci Šafránu: statečnost a vztyčená hlava mnoha místních organizátorů i zásadová čest redaktorů oficiální Melodie (Františka Horáčka, Čestmíra Klose a dalších) náhle byla málo platná. Společné album Šafránu bylo nahráno a dokonce už vylisováno a na skladě. Ale nejdřív musela být přímo ve státním studiu Supraphonu smazána Hutkova Kamna (paranoičtí činovníci pokládali za nebezpečný text „potvora zarudlá, všechny nás zničí“), a pak se kdesi rozhodlo o likvidaci celého nákladu. Kdyby se Pallas nevydával za Třešňáka a načerno od skladníků nekoupil pár výlisků, nezachoval by se ani kotouč.

Kdyby Magor tušil

Houdova kniha moc dobře zpřítomňuje tehdejší způsob psaní a myšlení – včetně polemik a obhajob, nad nimiž bychom dnes mávli rukou. V Melodii tehdy Leo Jehne (expert především na popový zpěv) napadl vytěžování lidové hudby popem a folkem: splynuli mu při tom režimní Bukanýři s neskonale nezávislejším a duchovněji zaměřeným Hutkou. Houda nenechává bez povšimnutí ani (z dnešního pohledu překvapivou) nevraživost části českého undergroundu, která se dívala skrz prsty na kolegy v opozici, kteří vystupovali o stupeň oficiálněji. Merta, i v tomto rozhovoru pichlavý vůči mnohým, vzpomíná na pokoncertní hlášku dívky „od androšů“: „Kdyby se Magor dověděl, že jsme byli na folku, domrdá nás do čtverečku.“

Z knížky je zřejmé, že některé písně přežily dobu, z níž se zrodily, ale idea Šafránu ne - provizorní útočiště spojovalo ty, kdo už dál o spojení nestáli. „Bojovat za demokracii v totalitě je věc bezesporu hrdinská. Ale představy o ní se mohou od sebe pořádně lišit“, vystihuje různoběžný spolek Lutka. Někteří muzikanti (Zuzana Michnová, Bohdan Mikolášek) vzpomínají dost hořce a s výčitkou - byť v rozhovoru zápasí, jak ji vyjádřit co nejnoblesněji.

A i když jemný, vírou hluboce zasažený Petr Lutka říká stran spolupráce s StB „všichni jsme byli čistí,“ patrně do toho shrnutí nepočítá Pepu Nose, u nějž existuje dost dokumentů ukazujících ke spolupráci. A nic na tom nemění, že šílenecký Nos tu v rozhovoru mluví stejně sympaticky a nápaditě jako druzí a navrch zapáleně líčí, že Šafrán pochopitelně „představoval od samého začátku platformu pro zničení režimu“.

---