Olivovníky

Jan Burian

Přízrak v nákupním středisku

a další příběhy z této jiné doby (2006-2008)

Soubor fejetonů z let 2006-2008

Tenhle chodec se prochází Prahou 21. století, je však i průvodcem její minulostí. A nejen to, do svých textů vkládá v lehce ironické a humorné zkratce i dojmy, postřehy, nečekané souvislosti. Fejetony, jichž je víc než sto, jsou uspořádány do 12 tematických oddílů s názvy a podtitulky.

Básník a písničkář se taky rád občas vrací do míst i k zážitkům svého dětství, což je spojeno s osobou jeho věhlasného otce, jehož politické postoje jsou dodnes vykládány nejednoznačně a rozporně. To Jana Buriana zřejmě i po tolika letech od listopadu 1989 občas dostává do složitých situací, v nichž jako by předpokládal, že je povinen něco vysvětlovat a komentovat, nebo spíš že se to od něj očekává.

Jeho texty jsou občas kritické až rozhněvané vůči všemu hloupému, nízkému a  falešnému ve společnosti i politice, převažuje v nich však vlídná zamyšlenost, s níž se obrací na své čtenáře, a pokud se občas neubrání příkřejšímu tónu, v  závěru fejetonu se za to málem omlouvá, jako by chtěl říct, že to nemyslel zle, avšak stejně mu nezbývalo než to vyslovit, připomenout. Fejetony jsou i s odstupem času aktuální svou naléhavostí, nové události a situace jejich působivost nijak neoslabují. Pro čtenáře je užitečné obnovit si s autorem paměti, nechceme, aby obrazy v naší mysli smetl čas, mnohé z Burianových textu připomínají události, které se staly před lety, často desítkami let. A "náš" chodec se občas, možná i zdráhavě, s bolestí, ponoří do "rozvalin" své paměti (nejen na str. 25 v textu Proč ptáci zpívají) a jejích časových i  emocionálních vrstev.

Jestliže jsme dosud spojení slov věřící a ateista považovali za nesmyslné, Jan Burian nás o tuhle jistotu zřejmě připraví - nejprve se možná trochu podivíme a mnozí z nás mají radost, že takový věřící ateista může mít dokonce i svého faráře. Ve fejetonu Krásné ráno vystihl polohu, v  jaké se nepochybně nachází hodně lidí - ačkoli Boha jednoznačně neodmítají a  nepopírají, zároveň o něm nepřetržitě a dlouhodobě pochybují.

Ze současné Letné (Na stejném místě - "Něco se tu staví, ale knihovna to nebude") se autor dostává ke vzpomínce na listopad 1989, v níž se mi částečně objasnil jeden velmi důležitý moment z manifestace na Letenské pláni. V žádném dokumentu o listopadových událostech, i když se každoročně proslovy umělců, novinářů a politiků opakovaly, tedy i záběry na Josefa Kemra, jsem už nikdy neviděla tu část, kdy Josef Kemr pateticky (a byly to chvíle, kdy patos byl adekvátní situaci a atmosféře) zvolal: Toho ďábla odsud vyženeme! Víckrát mě napadlo, jestli jsem si to nějak chybně nepropojila, až mi fejeton Na stejném místě potvrdil, že jsem se nespletla. I když ani to není jisté - Janu Burianovi se tento okamžik uložil v podobě věty: Ďábel musí být smeten! Záludnost paměti.

Když nás Pražský chodec provádí biografy svého dětství a dospívání (str. 51 - to zapomenuté kino mohl být Zvon), Pražanům poválečné generace se hned vybaví sklápěcí dřevěná sedadla, obrovská kamna i eskymo za padesátník. A  jsou nostalgičtí při zmínce o tramvaji, která je "dnes zaparkovaná na Václaváku", kde žádné tramvaje už léta nejezdí.

Mezi záludné jevy patří vedle paměti i sám fejeton, jehož životnost mnohdy nepřesahuje ani do druhého dne, a ohrožuje tak své autory propadem do bezvýznamnosti. Pro Přízrak v nákupním středisku to ovšem neplatí. Když se paměti spojí s všemožnými přízraky a taky s nezbytnou schopností poutavě napsat, jak se to stalo, pak zároveň s autorem přežívá i jeho text.

Název posledního oddílu (i závěrečného textu) je Poslední noc před popravou (pardon - Poslední noc před podepsáním hypotéky) - tak tohle můžeme považovat za výstižnou uměleckou zkratku, kdy někde něco není, a  přesto to tam každý najde.

---