Olivovníky

Rispetti e dispetti
(Poklony a pošklebky)

Angiolo Poliziano, přeložil Jiří Dědeček

O básnické mystifikaci Jiřího Dědečka Rispetti e dispetti

Když před rokem na Knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě četl Jiří Dědeček ze sbírky překladů Rispetti e dispetti, Poklony a pošklebky, obdivovali jsme soudobou češtinu, již dokázal vtisknout renesančnímu florentskému a v Čechách pozapomenutému básníkovi Angiolu Polizianovi. Jeden z recenzentů to tehdy vyjádřil za ostatní: „Lze odhadnout, že například některé verše nejsou zrovna přesným a politicky korektním převedením původního textu. Jenže právě "podědečkování" básní a současný slovník mají zásadní podíl na životnosti básní. Navíc můžeme předpokládat, že samotnému Polizianovi by se nějaký akademicky přesný, suchopárný překlad vůbec nelíbil,“ napsal kritik v době, kdy se kniha v nakladatelstvé Galén objevila (květen 2009). Po čase ale přišlo odhalení. Verše jsou původní, Dědečkovy, Angiolo Poliziano posloužil jen jako maska, která měla zakrýt příliš osobní obsah.

Jaký to plamen (Che fiamma)

Jaký to plamen plá mi v hrudi což ještě nejsem dosti stár? Bere mi dech a ze sna budí jeho žár

Spálené srdce horká hlava a pleť načisto popelavá

jak smolná louč jsem láskou chyt a prosím Nehasit

Tak začíná první část knihy Rispetti, tedy poklony. V pořadu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnál Jiří Dědeček prozradil, že básně jsou záznamem skutečného milostného vzplanutí k vdané ženě. Proto projevy svých citů zabalil do hávu 500 let staré italské poezie.

„Aby zkrátka nebyly ty stopy identifikovatelné. Protože tenkrát to ještě bylo velmi čerstvé, dneska už je to déle, stopy jsou liščím ohonem zahlazeny a už toho k identifikaci moc nezbývá. Ale tehdy bylo potřeba se schovat, tak jsem se schoval za Poliziana.“

Vhodně k tomu posloužila i básnická forma rispetu, tedy veršované poklony s rýmem abab//cc//dd.

Musíš mě zabít (Mi devi uccidere)

Musíš mě zabít mám-li už být zticha
zabít dobře a úplně
špatně zabitý sténá vzdychá
tu o růži tu o luně

Marná je všecka tvoje snaha
musíš mě zabít moje drahá

pokud tě dříve nezničí
mé lásky písně slavičí

„Já jsem prvních deset rispetů napsal v Makedonii na nějaké konferenci, jejíž obsah mě zcela minul, protože jsem byl posedlý tímhle psaním, v městě Ochrid. A tam je malá papírenská dílna, kde si člověk může vyrobit ruční papír. Já jsem si vyrobil 10 listů různobarevného papíru, taky jsem si to sám svázal a tuhle knížečku jsem si přivezl domů. A naprosto šíleně, zmateně jsem do ní začal psát a bez škrtání jsem tam napsal těch prvních deset rispetů. Potom jsem je dotyčné věnoval k narozeninám. A pak už jsem se v tom vezl, protože ten rispet je forma nesmírně podmanivá, v níž způsob rýmování je zavazující, rytmus nikoliv, tam si člověk může trochu pohrát. Ten rým je tak krásná věc a tak málo se dneska využívá, zejména sofistikovaný rým, a jindy naopak ten jednoduchý, protože i v té jednoduchosti je síla. No já jsem si s tím užil, skutečně jsem prožil měsíc, dva, tři v naprostém transu.“

Mystifikace vydržela sotva rok, pokud započteme i prezentace před vydáním knihy, třeba tu v Havlíčkově Brodě. Jiří Dědeček nakonec sám pomohl vyzrazení.

„Magdalena Platzová, která tehdy dělala článek do Respektu, mě přitlačila ke zdi. Ona chtěla tu knížku jenom recenzovat a zadala tu recenzi Jiřímu Pelánovi. A on jí odepsal, že Poliziano to určitě není a že to tedy recenzovat nebude. A Magdalena mi řekla, že mám dvě možnosti. Buďto budu dál zapírat, článek napíšeme o něčem jiném, nebude to tak zajímavé a jednou, za dva tři měsíce, za půl roku se o tom objeví dva řádky v nějaké recenzi, že jsem to byl já a ne Poliziano. Nebo že to s celým humbukem prozradíme na té dvojstraně Respektu a bude to jako slavnostní vyhlášení pravdy.“

A tak nakonec článek vyšel v červenci v týdeníku Respekt a o měsíc později následoval rozhovor ve vysílání Českého rozhlasu.

„Magdalena mi pak ten článek dala autorizovat a napsala mi v dovětku: mám jenom strach, že po zveřejnění toho článku se na vás budou ženský lepit. Nestalo se, žádné lepení, to jsem ani neočekával, ale ohlasů je spousta, že se to lidem líbí, že si to citují, a s velkým uspokojením musím říct, že to koluje mezi mladými lidmi. Magdalena dokonce přistihla nějaké lidi, jak si kopírují vytištěné úryvky z internetu a čtou si to v hospodě. Jaká větší pocta může člověka potkat?“

Kniha ale obsahuje vedle poklon i pošklebky, v nichž je autor k ženě ironický a nevybíravý.

Starý muž (Uomo vecchio)

Starý muž líbá starou ženu
ve stínu staré postele
Jen si ten obraz připomenu
mám husí kůži po těle

Tím s vámi končím srdce moje
poražen kvapně prchám z boje

šťasten že mě nic nenutí
být vaším svědkem v stárnutí.

V jiných básních sahá Jiří Dědeček i po vulgarismech.

„Tady je potřeba říct, a já taky doufám, že to tak kterákoliv dáma, jíž by tato báseň byla adresována, pochopí, že to není psáno z nenávisti ani z touhy urazit, ale že to je analýza mužského ješitného nitra. To je bez ohledu na kvality té které dámy, mužské nitro se takhle někdy chová. My vás takhle, milé posluchačky, nazýváme, těmi termíny, ale my to tak nemyslíme! V zásadě vás máme radí, ale marnivost nás někdy nutí takhle ošklivě se vyjádřit. A když to pak řekneme, už je to zase dobré!“

A když už byl italský básník Jiřím Dědečkem využit k soukromému účelu, věnujme mu alespoň pár vět. Historie Poliziana cení jako překladatele antických textů, například Homéra, Hippokrata, Galéna či Platóna. K Polizianovým nejznámějším dílům patří soubor filologických esejů a kritických statí Miscellanea, básnická skladba Stanze per la giostra, oslava vítězství mecenáše Giuliana de Medici v turnaji, či zpracování mýtu o Orfeovi do podoby lyrického dramatu.

Sbírka Rispetti e dispetti (Poklony a pošklebky) nikdy neexistovala, přestože Jiří Dědeček ve své knize uvádí italské názvy básní a mystifikuje čtenáře tím, že prý ji v roce 1962 vydalo jisté - neexistující - italské nakladatelství. O překladech svých rispetů do italštiny prý Dědeček zatím neuvažuje…

---