Olivovníky

Rispetti e dispetti
(Poklony a pošklebky)

Angiolo Poliziano, přeložil Jiří Dědeček

Nad poslední básnickou sbírkou Angiola Poliziana (1454-2009)

Když v loňském roce vyšel Dědečkův překlad básní toskánského autora druhé poloviny 15. století Angiola Poliziana, zaradovala se patrně duše leckterého z  obdivovatelů italské renesance. Radost mezi českými čtenáři byla o to větší, že překladatelské schopnosti Jiřího Dědečka, zvláště pak v oblasti románské literatury, jsou obecně známy, na rozdíl od Angiola Poliziana, kdysi rodinného vychovatele a přítele domu Medici a spolutvůrce velikého vzepětí florentské renesanční kultury. Radost z překladu (kterou u renesanční poezie nezažíváme příliš často) netrvala dlouho a i ti, kteří se do té doby k sbírce nedostali, byli nejpozději v třicátém čísle loňského Respektu informováni samotným autorem, že nejde o žádný překlad, ale vlastní Dědečkovy verše. Sám Dědeček svou mystifikaci ve vlastním díle (neříkejme mu tedy již napříště překlad) naznačuje: "osud mi pranic nechystá / zmeškal jsem šanci zadržet tu chvíli / nepochopil jsem Mefista."

Postava Mefista je v nejstarším písemném podání Faustovy legendy známa až sto let po Polizianově smrti. Překvapený čtenář, který povětšinou Mefista spojuje se jmény Goethe či Mann (méně již Christopher Marlowe), však mohl Mefista přičíst pokusu o Dědečkovo aggiornamento, snad místy jdoucí až příliš daleko: "Padám a klesám a poco a poco / Má drahá vyserte si oko..."

Definitivně jasno si tak čtenář mohl udělat při pohledu na stávající edice Polizianova díla nebo prostě až z přiznání překladatele k vlastnímu autorství. Pro úvodní zmatení totiž Dědeček dokonale využil básnickou formu rispetto (odtud patrně i název celé sbírky), navíc v "překladu" uvádí každou báseň italský incipit - snad pro zachování zdání autentičnosti. Rispetto (rispet) je vlastně osmiverší, které se skládá ze střídavě rýmovaného čtyřverší a dvou následujících sdruženě rýmovaných dvojverší (abab/cc/dd). Jedná se o typickou formu obvyklou pro italskou milostnou poezii (zvláště pak toskánskou). V  češtině je tato forma poměrně neobvyklá, představovaná především autory, kteří sami překládali. Rispetto (vedle mnoha dalších básnických forem) uvedl do širšího českého povědomí Jaroslav Vrchlický - například ve sbírce Moje sonáta. Toskánský původ této formy, jíž využíval právě Poliziano, tak Dědečkovu mystifikaci umocnil.

Sám Poliziano, jehož jméno bylo Dědečkem použito, je v českém prostředí znám poměrně málo. V zahraničí však byl hojně překládán - jen za posledních deset let je možné napočítat nejméně šestnáct edic různých Polizianových děl (latinských, italských i překladů z řečtiny). Dělo se tak v určitých vlnách, které dost možná souvisely s výročími Polizianova narození a především smrti. V roce 1994 se v Montepulcianu konala velká konference, která zájem o tohoto renesančního myslitele znovu oživila a časem dala i vzniknout projektu nového postupného vydání kompletního Polizianova díla (v Messině od roku 2009). Z  četnosti starších edic (autor těchto řádků měl k dispozici stařičkou milánskou edici z roku 1825) je patrno, že éra zájmu o Polizianovo dílo probíhala vedle nedávných let především v 19. století, kdy byla vydávána především Polizianova italská poezie, nejspíše v souvislosti se zájmem o "národní" tradici v éře bojů o sjednocenou Itálii. Vždyť od počátku do 60. let 19. století vyšla Polizianova díla v Itálii nejméně devětkrát.

Dědeček se co do formy očividně dobře poučil, a Poliziano mu tak byl prostřednictvím svého díla dobře znám. Při četbě skutečně vlastních Polizianových veršů, jejich slovníku i tématu, získá čtenář místy dojem určité spřízněnosti s Dědečkovými Rispetti. Tento dojem se však rychle vytrácí v  Dědečkově druhé části - Dispetti, kde se původní forma nesoucí v sobě úctu a respekt rychle promění v posměch a místy i nadávky. Takto Poliziano skutečně nepsal. K vylepšení své mystifikace Dědeček neváhal přidat i stručný Polizianův (a pro pořádek) i svůj životopis a umístit je oba na závěr svého, překladu".

Odhlédneme-li od Poliziana, jehož jméno a snad i inspirace jeho texty Dědečkovi posloužily, jsou vlastní Dědečkovy verše výborné. Přímočarost a  stručnost formy rispetto spolu s Dědečkovým vtipem a elegancí (v níž se mu celkem daří vzbuzovat zdání atmosféry ulic renesanční Florencie) se spojily s  vynikajícím výsledkem. Dědečkovy verše jsou tak po dlouhém čase nezřídka veřejně s oblibou citovány - co lepšího si básník může vlastně přát! Navíc vlastní inspirace, k níž se nakonec sám přiznal, totiž citové vzplanutí k  nejmenované dámě, které zřejmě neskončilo šťastně, jistě nalezlo mezi čtenáři (z nichž mnozí oplývají podobnou zkušeností) velikou odezvu. Otázka na závěr, kterou si snad mohu dovolit, proto však zní: Co na to Poliziano? I katalog Národní knihovny bude nejspíše navždy vydávat Dědečkovu sbírku za překlad veršů Angiola Poliziana. Je básníkům dovoleno vše? V uvedeném dílku Polizianova autorská práva chrání fiktivní vydavatelství Sossopra edizioni z Milána, Dědečkova práva naopak zcela reálná Dilia z Prahy.

---