Olivovníky

Rispetti e dispetti
(Poklony a pošklebky)

Angiolo Poliziano, přeložil Jiří Dědeček

Jiří Dědeček se vypravil do renesanční Florencie

K mnoha talentům písničkáře a literáta Jiřího Dědečka patří um překladatelský. Tentokrát Dědeček převedl do současné češtiny básně florentského renesančního humanisty Angiola Poliziana.

Jako překladatel Jiří Dědeček přesvědčil díky zasvěcenému uchopení textů Georgese Brassense. Dokáže se však vydat i na jiná místa a do jiného času. Sbírka milostných básnických miniatur Rispetti e dispetti (Poklony a pošklebky) florentského učitele, vychovatele a překladatele Angela Ambroginiho, známějšího pod přízviskem Poliziano (1454–1494), působí v jeho překladu dokonale srozumitelně a moderně.

Opomíjená, leč vtipná

Toskánec Poliziano představoval i na poměry renesančního humanismu figuru značně svobodomyslnou. Chráněnec rodu Medicejských vyučoval na florentské universitě rétoriku, usiloval o církevní kariéru, vychovával budoucího papeže Lva X. Což mu ovšem nebránilo v rozmarném životě a tokání za doprovodu loutny pod okny vytoužených bytostí. Slovo bytost volím záměrně, řada Polizianových životopisců se domnívá, že poeta byl bisexuál. Netřeba se zmiňovat o jeho ostrém jazyku. Vzhledem k praktikám Florencie 15. století celkem nepřekvapí, že Poliziana ve čtyřiceti letech otrávili arsenikem.

Historie cení Poliziana jako překladatele antických textů, například Homéra, Hippokrata, Galéna (hle, jaký hezký oslí můstek vedoucí až k českému vydavateli) či Platóna. K Polizianovým nejznámějším dílům patří soubor filologických esejů a kritických statí Miscellanea, básnická skladba Stanze per la giostra, oslava vítězství mecenáše Giuliana de Medici v turnaji (nedokončená, protože protagonistu zavraždili během spiknutí rodu Pazzi), či zpracování mýtu o Orfeovi do podoby lyrického dramatu. Sbírka Rispetti e dispetti (Poklony a pošklebky) bývá opomíjena, o to příjemnější objev představuje její překlad.

Jak název napovídá, sbírku rozdělil autor na dvě části. První obsahuje milostná vyznání, tonoucí tak trochu ve stínu o sto let starších Petrarkových znělek: „Spálené srdce horká hlava/a pleť načisto popelavá/jak smolná louč jsem láskou chyt/ a prosím Nehasit“ (Jaký to plamen). Mnohem zábavnější je část druhá, „pošklebková“, ironická i sebeironická, s důrazem na štiplavé pointy, která vyloženě hoví Dědečkovu písničkářskému slovníku. Jeden příklad za všechny:

Jsem povrchní

Jsem povrchní a bezpochyby
se nedostanu do ráje
když se mi totiž někdo líbí
hned věřím že to láska je

Krásná tvář chůze věk a míry
jsou pilíře té mojí víry

V marnivé honbě za tělem
spletl jsem si vás s andělem

Ještě Poliziano, nebo už Dědeček?

Nějaké nedostatky? Spíše drobnosti technického charakteru, například (při závěrečné sazbě?) vypadlé písmenko z básně Zoufej si se mnou. Možná by bylo užitečné doplnit pro „náhodného“ ctitele poesie podrobnější Polizianův životopis a pár slov k dobovým reáliím, i když pokud čtenáře knížka zaujme, rád si podrobnosti dohledá sám.

Samostatnou kapitolou by mohly být spory o autentičnost překladu. Lze odhadnout, že například verše „Padám a klesám a poco a poco/Má drahá vyserte si oko“ (báseň Už jsem syt) nejsou zrovna přesným a politicky korektním převedením původního textu. Jenže právě „podědečkování“ básní a současný slovník mají zásadní podíl na životnosti básní. Navíc Dědeček podobnými ústřely samoúčelně neplýtvá a můžeme předpokládat, že samotnému Polizianovi by se nějaký akademicky přesný, suchopárný překlad vůbec nelíbil.

---