Olivovníky

Rispetti e dispetti
(Poklony a pošklebky)

Angiolo Poliziano, přeložil Jiří Dědeček

Plachý hráč pokru

Písničkář a básník Jiří Dědeček už se nebojí, že se mu budou lidi smát. A přiznává se ke své největší mystifikaci.

O překladu sbírky básníka Angiola Poliziana Rispetti e dispetti (Poklony a posměšky) z pera Jiřího Dědečka se v recenzích píše, že je "kongeniální". Předponu „kon“ však klidně vynechme. Dlažba, o niž opuštěný milenec v básních tluče hlavou, není ve Florencii, ale na Malé Straně, a  útrapami rozdíraná hruď nepatří renesančnímu učenci ze dvora Lorenza Medicejského. "Dobrá, ukončeme tu hru," souhlasí po chvilce váhání Jiří Dědeček a trochu smutně dodává: "Ale užil jsem si to."

Ano, přiznává, vše v básních je jeho. Vášnivá touha, vztek, bezmocná něha, osamělost i strach z nicoty i jedovatý vtip a upřímná ješitnost stárnoucího lva salonů. Z renesance si vypůjčil jen básnickou formu a jméno, kterému rozhodně neudělal ostudu. Toskánec Angiolo Poliziano byl u nás donedávna téměř neznámý a dnes se těší značné popularitě. "Jeho" kniha je vyprodaná. Básně kolují na internetu a lidé se je učí nazpaměť, aniž tuší, že je napsal Dědeček: "Byla jste dobrá leda na zabití/ kdybych se nebál, že mne při tom chytí." "Tu masku jsem si nenasadil proto, že bych se styděl. Bylo to gesto kurtoazie vůči dámě, pro niž jsem básně psal," vysvětluje Dědeček, proč se uchýlil k taktice, kterou před lety vědomě opustil – totiž ke skrývání.

Křehké věci se předávají těžko

Zrození písničkáře Jiřího Dědečka spadá do počátku 70. let. Na studiích žurnalistiky, která nedokončil, se spřátelil s Janem Burianem. Dal mu číst svoje texty a Burian prý řekl: "Tohle tady nikdy nevydáš." Cenzura ve studentských klubech byla tehdy mírnější, a proto začal vystupovat na jevišti. Nejdřív svoje texty pouze recitoval, pak zpíval, a nakonec se už doprovázel sám na kytaru. Začal i překládat. Díky znalosti francouzštiny stál Jiří Dědeček vždy trochu mimo hlavní proud orientovaný na anglosaský svět.

"Francouzská kultura mě asi ovlivnila nejvíc, vedle ruské, kterou jsem se nikdy nenaučil nenávidět. Četl jsem všechno, od klasiků po Gončarova a Alexeje Tolstého. Z písničkářů mě asi nejvíc oslovil Okudžava, Alexander Galič, Vysockij." Také mezi Francouzi si Dědeček našel svoje blízké, jmenuje Serge Gainsbourga, Michela Polnareffa, Jane Birkinovou, ale hlavně Georgese Brassense. U něj ho inspirovaly nejen texty, ale i to, jak se choval na jevišti. "On zpívá s maskou, nedává se v plen, zachovává poker face - to mi bylo blízké. Schovává se i za svůj knír. Ale ten jsem měl dřív, než jsem ho poznal," směje se Dědeček.

Nevzrušený klid na pódiu, odstup od diváků, sebeironie. Tyto polohy odpovídaly plaché povaze člověka, který měl obavy, aby ze sebe neukázal příliš mnoho. Roli tu hraje i obava ze směšnosti. "Češi jsou nepatetický národ," říká, "radši se smějou, než slzí, a křehké věci se jim předávají těžko."

Hry a slzy

Georges Brassens a Jacques Brel. Jeden vtipkuje, druhý pláče, jeden se skrývá a druhý vydává až na samu hranici snesitelnosti. Jiří Dědeček ve svém osobním i muzikantském životě urazil cestu od jednoho k druhému. "Před jedenácti lety se mi život převrátil na ruby. Zemřeli mi oba rodiče a dostal jsem rakovinu. Pro moji tvorbu to bylo klíčové. Uvědomil jsem si, že za chvíli chcípnu, tak musím říkat pravdu. Lidem i sobě. A smrtí rodičů se člověk osvobodí, spadne z něj ta tíha, že když něco napíše nebo udělá, rodiče to raní."

Z pocitu "psychoanalytické svobody" vznikla i první delší próza Snídaně se psem. "Nemám ambice být prozaik, spíš jsem se chtěl z terapeutických důvodů vyrovnat se svou rodinou." Příběh otce, bývalého komunisty, který byl po roce 1968 vyloučen ze strany, mu navíc připadal literárně zajímavý. Ale zpět k  Brelovi. Začalo to zakázkou na překlad deseti Brelových písní. Jednalo se o  vystoupení k výročí Brelovy smrti a Dědeček se toho úkolu nejprve zhostil rezervovaně a s rutinou. "Brela jsem znal, ale připadal mi nemožně, nepřijatelně patetický." Jenže najednou se mu písně začaly líbit. A z jednorázového představení byl repertoár na několik let, nahraná deska a hlavně velká zkušenost, která úplně změnila jeho pohled na život.

Byla doba, kdy chodil každé dopoledne do nemocnice na ozařování a každý večer zpíval v jednom pražském divadle Brela. Silně to prožíval i proto, že sám Brel o několik let dříve zemřel na rakovinu. "Lidi v divadle brečeli," vypráví. "To bylo pro mne něco úplně nezvyklého. Byl jsem zvyklý, že se smějou, dupou, pokřikují, ale teď se najednou po konci písně rozhostilo ticho a v něm jsem slyšel, že lidi pláčou. Uvědomil jsem si spoustu věcí a s nimi pracuji i  dnes. Naučil jsem se za nic se neschovávat."

To, že vnitřně přijal Brelův (a svůj) patos, prý zpěvákovi změnilo k  lepšímu i hlas. Uvolnění, osvobození, lámání krust. "Už se nebojím, že by se mi lidé mohli smát," říká. "Jsem sám sebou. Je to bezvadný." S odvahou být sám sebou asi souvisí i jeho politické angažmá. Jiří Dědeček, který je od roku 2006 předsedou Českého centra Mezinárodního PEN klubu, nikdy nebyl v žádné politické straně. Přesto před třemi lety přijal nabídku Strany zelených, aby za ni kandidoval do parlamentu. "Nabídl jsem tehdy Bursíkovi pomoc, protože jsem jim fandil. Myslel jsem tím třeba zahrát někde na mítinku." Jenže pro zelené bylo v tu chvíli důležitější postavit kandidátky ve všech krajích a dát najevo, že je podporují charakterní lidé.

Do parlamentu se Dědeček nakonec nedostal, přesto si tu zkušenost pochvaluje. Poprvé prý nahlédl do politického zákulisí. "S radostí jsem se stáhl," říká, "jenže pak přišla od zelených nabídka na funkci ministra kultury." Zvážil výhody a nevýhody věci a přijal. Došlo ale na šarádu s  ministerskými křesly a kulturu nakonec dostali lidovci. Dědeček nelituje: "Byl jsem naivní. Pak jsem byl rád, že jsem tomu unikl. Je-li politika službou veřejnosti, tak toho jako předseda PEN klubu zvládnu víc a nemusím se přitom dohadovat s lidmi, kterých si nevážím."

Zasahování do veřejných věcí je mu blízké, před rokem 1989 byla právě písničkářská scéna značně zpolitizovaným prostorem, kde bylo možné vyjádřit svobodný názor alespoň v náznacích. Po změně režimu se role písničkářů změnila: "Blbost se rozprostranila, nedalo se do toho snadno proniknout. Člověk, aby napsal protest song, potřeboval málem politologické vzdělání a  velký rozhled. Proto se těsně po převratu někteří lidé tragicky mýlili v  odhadu situace, stali se z nich pamfletáři."

Dědeček pochybuje, zda je třeba psát zacílené politické písně, zda nestačí věnovat se "blbosti jako fenoménu". Co se zájmu publika týče, hned po revoluci prý opadl, a potom se zase začal zvedat. "Lidé si chtěli odpočinout. Chtěli sladký, laciný, nedvědovský sentiment. Člověčinu, pohodu, srdíčko," jmenuje tři věci, které nenávidí. Dnes bojuje na dvou frontách: písněmi proti blbosti a z funkce předsedy PEN klubu za lidská práva - konkrétně perzekvovaných spisovatelů v různých koutech světa.

Ještě že nechtěla

Vraťme se ale k Polizianovi, k masce, za niž se skryl muž bez masky. "To vítr v noci orval rudé máky/ déšť lepí lístky na kamení skal/ krvavý dekor pro diváky/ po ránu kdosi přichystal./ A ty se ptáš proč jsem tak bledý?/ Protože jsem tu naposledy./ Podívej, déšť už ustává/ Čeká mě cesta krvavá."

Cesta k renesančnímu básníkovi nevedla přímo. Když Jiří Dědeček začal psát básně pro dámu, již miloval a chtěl získat zpět, jeho verše neměly žádnou formu. "Všechno už mi připadalo vyčerpané, tak jsem se nechal vést slovníkem, co mám v hlavě. Sonety, ritornely, rondely… až mne napadl rispet. A od toho jsem se dostal k Polizianovi." Ve staré toskánské básnické formě, která původně sloužila k vyjádření úcty, objevil formuli, která dokonale vyhovovala potřebám jeho planoucího nitra. Naskočil na ni jako čarodějnice na koště a  vznesl se dost vysoko.

"Byl jsem dva tři měsíce ve skutečném transu," popisuje svůj let. "Na nic jiného jsem nemyslel, stále mi naskakovaly kusy básní, budil jsem se v noci a  psal, když nebylo nic jiného po ruce, tak do telefonu. Měl jsem pocit, že mnou prochází nějaký paprsek, že to nepíšu já, ale píše se to samo. Pak paprsek uhasl. A sbírka byla napsaná." Jeho dlouholetý redaktor Jan Šulc se zasloužil o to, aby vyšla v nakladatelství Galén, ale ještě předtím na ní vyzkoušel dva renomované překladatele. Jeden se nachytal, druhý léčku prohlédl. "Nevím, co to je, ale Poliziano to není," napsal prý Jiří Pelán Šulcovi poté, co si porovnal Dědečkovy básně se skutečným Polizianem.

Zbývá dodat, že dámu svého srdce Jiří Dědeček zpátky nezískal, ale za tu neoblomnost jí musíme být vděčni. Kdyby podlehla, neměli bychom dnes zřejmě knihu, která mezi jinými současnými texty upomíná na zázrak. Jiřímu Dědečkovi se v ní podařilo vzácně upřímným jazykem promluvit za všechny nešťastně milující. A neutrousil přitom jediné zbytečné slovo.

---