Olivovníky

Rispetti e dispetti
(Poklony a pošklebky)

Angiolo Poliziano, přeložil Jiří Dědeček

Mystifikující Dědeček

Jiří Dědeček je písničkář, spisovatel, básník a překladatel. Nedělá mu potíže napsat báseň v jakékoliv pevně dané formě. Už vydal francouzské sonety (sbírka Znělky) nebo vlastní variace na japonské básně haiku (sbírka Haiku haiečku). Překlady proslul zejména z francouzštiny (Brassens, Brel). Když ke mně dorazila kniha Angiolo Poliziana Rispetti a dispetti (Poklony a pošklebky) v překladu Jiřího Dědečka, podivil jsem se trochu, že překládá z renesanční italštiny, ale řekl jsem si, že třeba mu někdo udělal prozaický překlad obsahu (podstročnik, jak se říká) a akceptoval jsem to.

Formu rispetti znám dobře, na gymplu jsme v tom byli cvičeni, takže pro ty, kdo měli mírnější kantory a nemuseli psát básně za domácí úkol: prastará forma rýmované poezie, báseň má osm řádků s rýmovým schématem abab//cc//dd.

Díky tomu, že jsem měl několik dalších knih k recenzování, ušetřil jsem si hloupou blamáž, kterou utrpělo i několik literárně recenzujících kapacit. Než jsem stihl překlady pochválit, ukázalo se, že ve skutečnosti o žádné překlady nejde. Dědeček napsal všechny básně sám v důsledku neopětovaného eroticko milostného poblouznění, a jen předstíral, že tlumočí. Celá mystifikace byla dotažená téměř k dokonalosti. Poliziano existuje, poezii psal, sbírka je vybavena i jeho krátkým curiculem vitae a dokonce i uvedením italského pramene (Sossopra Edizioni, Milano, 1962, doslova edice naruby). U každé básně je její „původní“ italský název.

Z básní jsem byl nadšen. Půl tisíciletí stará poezie, bez moderních reálií dnešního světa, zasazená do renesanční Florencie, a přece tak blízká dnešní psýše! Někdy něžná a křehká, jindy krutě urážející. Elegantní kombinace lehce archaizujících výrazů a přitom z nich vznikají hutné verše v podstatě dnešním jazykem (Krásná tvář chůze věk a míry / jsou pilíře té mojí víry).

Jen v básni Jsem mrtvý muž mne zarazil verš „nepochopil jsem Mefista“, ale řekl jsem si, že asi bud ten Goethe byl při Faustovi inspirován něčím, co neznám, nebo Dědeček přeložil do českých souvislostí ahistoricky něco, co bylo v originále jinou metaforou. Prostě silná víra v mém případě dokázala ohnout realitu k obrazu svému.

No a vidíte, on si to vymyslel. Údajně použil nastrčeného autora proto, aby známí i neznámí nepátrali, která La belle dame sans mercy byla jeho inspirací. A nebo i to je jen mystifikace a prostě se královsky bavil. Každopádně napsat něco, co vypadá velmi přesvědčivě jako půl tisíciletí let stará poezie není zdaleka jednoduché. Využít při tom starou striktní formu a ukázat i jemné možnosti jejích variací je přímo didaktické. A mistrně při tom vyjádřit krajní polohy citu, je to podstatné.

Dědečkovi se to povedlo. Je to docela hezká zábava. Možná si s kamarády budeme nějaký ten pátek místo limericků vyměňovat rispetti.

---