Olivovníky

Rispetti e dispetti
(Poklony a pošklebky)

Angiolo Poliziano, přeložil Jiří Dědeček

Za hranicí strachu

Písničkář, básník a sametový revolucionář si do čtyřiceti myslel, že je nesmrtelný. Rozhovor o  rakovině, milostné mystifikaci a jednom sovětském frajerovi „Už jde rudoch od válu, o tom není sporu, i ta krysa z kanálu nosí trikoloru,“ zpíval v listopadu ‘89 písničkář a básník Jiří Dědeček (56) na Letenské pláni, náhle plné vlastenců. Dávno, dávno již tomu. Docela nedávno na sebe tenhle vystudovaný knihovník ale upoutal pozornost znovu: Přebásnil milostné verše Itala Poliziana Rispetti e dispetti (Poklony a pošklebky). A skoro rok nechal literární kritiky předhánět se v  pochvalách „mistrného překladu renesančního humanisty“. Až pak v jednom rozhovoru přiznal, že ten dávný zhrzený milenec se ve skutečnosti nejmenuje Poliziano, ale Dědeček. Zkrátka že to napsal sám. Muž s prošedivělým knírkem, který se prý od té doby, co překonal rakovinu prostaty, nestydí za patos, s námi teď popíjí řezané v hospůdce U zavěšenýho kafe, jen kousek nad Nerudovkou. „Některá piva se ani jinak než řezaná pít nedají,“ zasvěcuje nás jako správný štamgast (bydlí naproti). Mimochodem, už podruhé byl zvolen předsedou Českého centra Mezinárodního PEN klubu. „Mám to až do roku 2012. Takže to pak můžu vzít po Klausovi,“ uculuje se poťouchle.

Je pravda, že jste byl dorosteneckým mistrem ČSSR ve veslování?

Dokonce trojnásobným! Bylo mi dvanáct, když mě tam tatínek přihlásil. On měl strach, abych se nedostal na scestí. Což se stejně stalo. Stejně jsem pak krad’ v samoobsluze. A nakonec mě chytli.

Prosím? A co jste kradl?

No flašky. Alkohol.

To jste už tenkrát pil?

No jasně. A taky jsem to nosil své o deset let starší milence, bylo mi tak šestnáct. Mimochodem, byla to milenka z veslování. Chytli mě ve smíchovské velkoprodejně, nyní je tam Albert. A nejen to. Když mě načapal vedoucí u dveří, jak odnáším tři lahve v tašce botasce, jednu jsem mu ubalil a  začal utíkat. Zdrhal jsem jedním smíchovským domem nahoru, měl jsem to dokonale vymyšlený, že uteču po schodech k půdě, z půdy po střechách a jiným domem že slezu. Jako Belmondo. Jenomže ta půda byla zamčená. Byt mi nikdo neotevřel. No tak jsem půl hodiny počkal a pak vylez’ na ulici. A tam stáli dva policajti. Byl z toho soud pro mladistvé, který ale usoudil, že už sám proces je pro mě dostatečným trestem. A že když pocházím ze slušné rodiny, nemusím do pasťáku.

Stoupl jste aspoň v očích té postarší milenky?

No jestli! Ta mě milovala. A čím víc jsem přines’ flašek, tím víc mě zbožňovala.

Má veslování něco společného s poezií?

Určitě. Je to poetický a romantický sport, i když taky dřina. A je nekontaktní, tedy neagresivní. Tam člověk opravdu bojuje jenom se sebou, jako v poezii. Já tenkrát zbožňoval veslaře Vjačeslava Ivanova, který vyhrál tři olympiády za sebou. Sovětský veslař, který kouřil. On kouřil ještě na startu! Jezdilo se brzy ráno, všichni čekali, vesla připravená, na pokyn startéra. A Ivanov držel obě vesla na koleni, druhou rukou kouřil, všichni už trošku startovali, Ivanov típal cigaretu o loď - a pak s přehledem všechny porazil.

Zkrátka takový sovětský Belmondo. Koukám, že jste byl pěkné kvítko. A to jsem si původně říkala, že bych do prezidenta českého PEN klubu neřekla, že zrovna on vymyslí literární mystifikaci. Užíval jste si to pak, když se renomovaní kritici předháněli v pochvalách za překlad?

To víte, že jo. Taky to byl jeden z důvodů, proč jsem mystifikoval. Na druhou stranu, docent Jiří Pelán odhalil hned, když mu to nakladatel poslal, že to žádný Poliziano není. A vyhmátl to i pan Špička, který na to psal recenzi na literární webový portál. Přesně odhadl, že jsou tam slova, formulace, někdy i city, které do té doby nepatřily.

Copak city se mění s dobou?

No třeba o velkých citech si už dneska lidi neříkají. Neříkám, že je nedokážou procítit. Ale místo milovat se dneska lidi říkají dělat sex nebo šukat, a to v docela normálních zamilovaných dvojicích. Já nevím, jestli se ještě dneska dá říct: Miluju tě a nemůžu bez tebe žít. Ani dopisy se už nepíšou. Takže i to byl důvod, proč jsem se do toho pustil. Mohl jsem si hrát se starým jazykem. S něčím, co už není běžné.

Vaše kniha je vyprodaná, vaše básně se čtou na internetu. Skandál zafungoval. Takže i do poezie přichází marketing? Výtvarníci ostatně mystifikace používají běžně - viz Černého Entropa.

No tak proč by se tomu měla poezie vyhýbat? Fakt je, že když se udělá trošku skandálu kolem knížky, přiláká to pozornost. Günter Grass, když zveřejnil své členství v SS, hned vyprodal román v  několikasettisícovém nákladu. Jistěže člověk riskuje, že nebude třeba tak úplně originální. Jeden francouzský karikaturista, jmenoval se Hadol, například Entropu nakreslil už v roce 1870. Přesně s  tím fórem, který teď používá David. Anglii ztvárnil jako vzteklou dámičku, držící psíčka Skotsko na vodítku. A Prusko jako tlustoprda rozpínajícího se po celé Evropě…

Vy myslíte, že to Černý mohl znát?

Myslím, že ne. Taky by bylo zbytečný osočovat ho z plagiátorství. Prostě je to fór, který visí ve vzduchu.

Čte se čím dál míň. Nesouvisí to i s dnešní obecnější nedůvěrou ve slovo, například slovo politiků?

Tak politici jsou lidi, kteří se především naučili svou řečí zatemňovat. Oni mluví tak, aby jim stejně nikdo nerozuměl. Nebo aby člověka unudili a utahali strašnou větnou stavbou a floskulemi typu „časový horizont“. A média ten pajazyk přebírají, takže se u dopravních nehod dozvíte, že „zranění byla neslučitelná se životem“. Proč se nesmí říct, že někdo umřel, to nechápu.

Před třemi lety jste za zelené neúspěšně kandidoval do parlamentu a pak jste řekl: „Nakoukl jsem do politického zákulisí.“ Co jste tam viděl?

Překvapivý soulad, až přátelství mezi lidmi, kteří se navenek, pro veřejnost, tváří jako nesmiřitelní nepřátelé. My máme byt ve Sněmovní ulici naproti parlamentu, nebydlíme v něm, je v  pronájmu, ale když tam jdu a zrovna končí pracovní den, tak vidím a slyším, jak poslanci nesmiřitelných politických stran a frakcí si vzájemně kynou a říkají takové to: „Nazdááár! Tak vidim, vidim to… služební vůz o víkendu…“ Oslovují se křestním jménem. Do toho bych teda nešel. Držel bych nějaký anglický chlad třeba. Jenže já sám jsem si jako kandidující musel potřást rukou s  lidmi, kterých si nevážím, než jsme vešli na nějaké pódium nebo před kamery. A vlastně už v tu chvíli jsem začínal dělat kompromisy. Protože mně se líbí si odplivovat před tím, koho nemám rád.

Chcete říct, že je to jedna partička napříč politickým spektrem? Možná proto se tak těžko při volbách vybírá.

On to kdysi řekl velmi přesně, tedy omylem, Gross, když se ho ptali, jestli v čemsi vyhoví svým voličům. „To nemůžu, protože to bychom v politickém prostředí nevysvětlili.“ A tím politickým prostředím myslel těch dvě stě kluků a holek z parlamentu, kteří tam ráno přijdou, dají si toho ferneta v baru a pak si říkají: „Tak jak budeš hlasovat? No ty jsi se zbláznil! Fakt? No tak dobře, jak chceš. Ale příště ti to spočítám…“ Opravdu jednají tak, jako kdyby tam byli sami pro sebe, ne jako kdyby měli někoho reprezentovat.

A kam se nám poděly ideály, že? Vy jste byl jedním z lidí Listopadu. Jste dnes spokojený? Zklamaný? Představoval jste si něco jinak?

Zklamaný rozhodně nejsem, protože já jsem nic mimořádného neočekával. Můj osobní život se vlastně nezměnil. Stejně jako předtím mám svobodné povolání, já nebyl nikdy zaměstnaný. Jenom mám teď pas, se kterým můžu všude po světě. Ale když se ptáte, jestli jsem si myslel, že tady lidi budou čestný a láska zvítězí… Hmmm… Tady možná jakýsi druh zklamání cítím. Mě nenapadlo, že se ta společnost tak strašně rychle zpragmatizuje. Že bude tak nemilosrdná. Myslel jsem si, že zůstane troška toho…

… troška toho socialismu v nás?

… troška tý hrabalovský jiskřičky nebo čeho. A ne že prostě všechno převálcují zbožně peněžní vztahy, takže už vlastně ani nebude nic jiného. Ono se říká, že lidi přestali být přáteli a stali se partnery.

O listopadových časech jste řekl: „Bylo to strašně hezké a poučné pro celý život: Vidět ty lidi, kteří nadšení jiných zpracovávali v úspěch a  vlastní koryto, jako například geniální ministr Dlouhý, miláček národa, a jiní, kteří v OF startovali a tvářili se, že jsme všichni kamarádi.“ Změnili se hodně lidé, s nimiž jste tehdy dělal sametovou revoluci?

Jak kteří. Vysoká politika lidi prostě mění. Rozmělňuje charaktery. Protože co je pro soudného člověka v politice nejhorší, jak mi řekli mí přátelé, je fakt, že se musíte denně zdvořile stýkat s lidmi, kterých si nevážíte. A to devastuje. Jste nuceni dělat kompromisy takzvaně v zájmu věci, protože přece nejsme jako oni, budeme diskutovat. Ale mně se někdy nechce diskutovat. Někdy se mi opravdu chce říct některým lidem: Jděte do prdele. Protože když jim to nikdo neřekne, budou se domnívat, že jsou hodni diskuse.

Od roku 2006 jste předsedou českého PENu. Pozorujete, jak se za váš život změnilo postavení spisovatele u nás?

Samozřejmě. Jenže ono to právě souvisí s třeskutým rozvojem vizuálního umění. Za Čapkových dob byl film v plenkách, i když Vladimír Iljič Lenin to odhalil bystře hned, že film bude nejdůležitější umění. Literatura tehdy procházela velkou slávou, spisovatelé byli hvězdy. Tohle všechno je pryč. My už nejsme svědomím národa. Ale spousta spisovatelů říká, že jím ani nikdy nechtěli být, že chtěli vyjadřovat svoje nitro, ne být nějakými buditeli. Takže to možná zase tak špatný není.

Za první republiky prezident považoval za čest scházet se se spisovateli. Proč se dnes politici raději ukazují se sportovci? Proč má dnes spisovatel menší kredit než fotbalista?

To je ta nehorázná popularita, kterou popmusikální hvězdy, herci a sportovci požívají. A je to vaše vina, paní redaktorko, protože vy jim ten prostor dáváte. Místo aby se na titulních stranách vašich příloh objevovali vědci a  opravdoví umělci, tak jsou tam lidé, kteří mají ferrari. Ale já samozřejmě vím, že by to musely udělat všechny noviny, protože jinak byste v konkurenci zahynuli. Všechna média by si musela říct, že mají tu sílu vychovávat národ.

To řekl taky Lenin, ne?

Nóóó... ale není to špatná myšlenka. Já bych nechal troje noviny, dva televizní programy (směje se) - a ještě bych si to hlídal!

Dobře se pamatuju, jak jsme v 60. letech stávali frontu na Literárky, abychom si mohli přečíst třeba Vaculíka. Jak mít tehdy známého knihkupce, který vám schoval knížku pod pult, bylo stejně dobré jako mít známého řezníka. Svoboda přinesla knižní nadprodukci, přitom ale spisovatelé nějak ztratili schopnost mluvit k masám.

Spisovatelé ztratili především kredit. A to není jen tím, že vizuální doba přeje internetu, dívídíčkům, televizi. Je to také tím, že mnozí čeští spisovatelé procházeli těmi režimy nedotčeni, a někteří jako by se tím dokonce pyšnili. Jsou tací, kteří mají takhle tlustý složky jako spolupracovníci StB, všichni to o nich vědí, a oni dál píšou. Alex Koenigsmark například. A navíc jsou členy třeba i PEN klubu, který nemá institut vyloučení, může pouze zrušit členství pro neplacení příspěvků. Takže pokud bývalý fízl platí, nelze ho vyloučit.

Mimochodem, Günter Grass je pořád čestným členem českého PENu?

Ano. Na nás byl činěn tlak z nejrůznějších stran, abychom jeho čestné členství zrušili. Ale mně by to připadalo strašně hloupý, protože on nic neproved’, nestřílel, nebojoval, prostě jenom vstoupil jako sedmnáctiletej kluk, naprostý jelito, aby unikl z domova, do SS. Na rozdíl od lidí, kteří vědomě škodili, spolupracovali jako dospělí, dlouhodobě a za peníze. To je úplně jiná káva.

Něco podobného jako spisovatelům se po revoluci stalo i  písničkářům. Jak prožívali svůj ústup ze slávy?

Za totáče byli písničkáři politikum. Ono to tenkrát bylo všechno jednoduchý, pohled na svět byl černobílý, všichni byli buď na jedné, nebo druhé straně barikády. Ale společný nepřítel po revoluci zmizel, bylo potřeba dívat se na věci už téměř s jakýmsi politologickým vzděláním. A to se často nedařilo ani duchům opravdu pronikavým. Karel Kryl se například proměnil z básníka ve veršotepce, začal vyrábět politické pamflety, které byly hluboko pod jeho úrovní. „Sedí Váša v turboletu, letí do Hradce, kancelář má na klozetu, v křeslech poradce.“ No a taky verše typu „Rita u koryta…“ a  podobně, prostě veršovaně pomluvil celou tu Havlovu suitu. Porevoluční doba nás najednou nutila psát o jiných věcech, ne jenom suplovat politickou opozici. A kdo to rychle nepochopil, doplatil na to. Ale zase na druhou stranu, přežilo jenom to, co nešvindlovalo. Protože kdysi opravdu stačilo málo. Stačilo, jako jeden kolega, si na pódiu asi tři minuty sedat na židli a pak říct: „Husákovi taky dlouho trvá, než se usadí na vejcích.“ A měl vyhráno, moh’ už zahrát prakticky cokoli.

To byl Plíhal?

To byl Pepa Nos. Prostě tahle doba je pryč. Teď je potřeba na pódiu nějakým způsobem souznít s lidmi. Jistěže to lze i dnes dělat protestsongem. Jenže protože se národ politicky rozštěpil, když napíšete věc, která vás politicky odhalí, no tak riskujete, že přijdete o padesát procent publika.

Jak na vás zapůsobilo, když Jaroslav Hutka napsal o Nohavicovi píseň Udavač z Těšína? Setkala jsem se s názorem, že mu prostě závidí popularitu.

Já stojím jednoznačně na Hutkově straně. I když ta píseň je blbá.

Nohavica je hodně úspěšný. Takže posluchači jeho škraloup zřejmě neřeší.

To spolu nesouvisí. Lidi to nechtějí slyšet. Ale budiž řečeno, že mnohé jeho písničky jsou vynikající. A když tak nebojácně pokročil směrem ke střednímu proudu, ta popularita je zkrátka tady.

Budu teď trochu osobnější, jestli dovolíte. Když člověk prodělá rakovinu jako vy, převrátí mu to život?

Ono už je to deset let. Ze začátku to samozřejmě zacloumá vším, o co jste se kdy opírala. Je to taky upozornění pro nás, kteří jsme se do čtyřiceti domnívali, že jsme nesmrtelní, že to tak není. Řeknu omšelosti: Začnete si vážit každýho dne. Že vychází slunce, že se na vás holky ještě usmívají. A  přestanete si taky dělat plány do budoucnosti.

Takže jen dožít se příštího týdne?

Nebo příštího měsíce. Já ze začátku vůbec nic nevěděl. Až kamarádi doktoři mě postupně zaškolovali, jenže každý měl jiný názor. Že nemám chodit na operaci, nechat se mrzačit, ale žít ještě tři měsíce a zemřít s hlavou vztyčenou. Nebo naopak okamžitě operovat. Já si udělal kolem sebe takové koncilium, chtěl jsem slyšet každý názor. Člověk se ale v takové situaci musí hlavně zeptat sám sebe, co vlastně chce. A já se rozhod’ okamžitě se toho zbavit, risknout operaci. Ale užil jsem si to se vším všudy, po operaci jsem měl recidivu, takže jsem chodil na ozařování a pak na chemoterapii. Šest neděl jsem vždycky dopoledne šel na ozařování do Motola a večer hrál v Řeznický. To byly opravdu podivuhodné chvíle pro mě. Objevil jsem třeba, že najednou líp rozumím Brelovi, kterého jsem předtím kvůli jeho patosu moc nežral - a najednou jsem zpíval ty jeho písničky o smrti. Mimochodem, Brel zemřel na rakovinu plic. Lidi v  divadle brečeli. Bylo to období, kdy jsem se toho o sobě hodně dozvěděl. Například že jsem zbabělej. To jsem si to do té doby zastíral. Taky jsem si uvědomil, že když ten svůj problém lidem sdělím, přenesu tím část té tíhy na publikum. Je velice zvláštní, jak tahle terapie funguje.

Bál jste se smrti?

Tohle už je za hranicí strachu. Když vám řeknou, že máte rakovinu, opravdu první, co vás napadne, je: Proč zrovna já? Vy víte, že ji dostane každý třetí nebo čtvrtý Čech, ale proč zrovna já? A taky: Ježišmarjá, děti jsou ještě tak malý. Kdyby jim aspoň bylo už patnáct. Strašně se vám nechce umřít. To je velmi intenzivní pocit. Tak silný, že to potlačí i vaše zlozvyky. Já jsem si třeba z nervozity občas kousal nehty. A co jsem dostal rakovinu, úplně to zmizelo. Už deset let si nehty nekoušu.

Abychom neskončili tak smutně: Když překládáte a zpíváte francouzské šansoniéry, líbí se vám Carla Bruniová?

Carla Bruni se mi strašně líbí. Já jsem dokonce, ještě než byla prezidentovou milenkou a manželkou, někdy v roce 2001 na rozhlasové stanici Praha udělal celou půlhodinu z jejích písniček. Moc se mi líbí takový ten její dyšný zpěv, to měnění rytmu. Ale nepřekládal jsem to a asi bych to ani neuměl zazpívat.

Setkal jste se s ní někdy osobně?

Ne, nesetkal. A docela by mě to zajímalo, je to úžasná dáma. Ale má prý nějakýho blbýho milence, jsem slyšel…

---