Olivovníky

Dnes Šafrán

Koncert 5. 11. 2008 / Dokument

Knihu o folkovém Šafránu doplnilo dokumentární DVD

Velmi příjemným doplňkem k obsáhlé knize o písničkářském sdružení Šafrán, kterou vydalo vloni nakladatelství Galén, je nyní čerstvé DVD Dnes Šafrán, obsahující záznam koncertu a půlhodinový dokument.

Koncertní část byla natočena v listopadu loňského roku, kdy se za účelem křtu knihy sešla v pražském Divadle Na Prádle většina protagonistů sdružení a  představila se vždy několika ukázkami svého repertoáru. Producenty koncertu byli Lubomír Houdek a Ivan Prokop, režii záznamu měl osvědčený Václav Kučera.

Jestliže výborná kniha Přemysla Houdy pojímá Šafrán především jako historický fenomén a je do značné míry prací teoretickou, koncertní záznam ukazuje praxi. Právě vystoupení jednotlivých zástupců sdružení ukazují, jak neuvěřitelně stylově široký byl záběr špičky zdejší folkové hudby, která se pod křídly této „ochranné známky“ sešla téměř kompletní.

Vždyť snad nemůže být vzdálenějších přístupů k hudbě, než jaký má kupříkladu „akustický rocker“ Oskar Petr a v současnosti silně duchovně orientovaný a spíše „nehudební“ Petr Lutka, nebo jaký prezentuje ironický Jan Burian a pateticky rozmáchlý Bohdan Mikolášek. Nebo, konec konců, abychom zůstali u největších hvězd sdružení, po všech stránkách košatý Vladimír Merta a víceméně lidový Jaroslav Hutka.

Co byl Šafrán

Volné sdružení písničkářů, existující přibližně mezi lety 1972-1978. Jeho neoficiálním manažerem byl Jiří Pallas (který po své emigraci ve Švédsku pod jménem sdružení vydal řadu slavných gramofonových desek), jakýmsi vůdčím duchem či ideologem pak Jaroslav Hutka. Dalšími členy Šafránu byli Vladimír Merta, Vlastimil Třešňák, Petr Lutka, Dagmar Voňková-Andrtová, Vladimír Veit, Jan Burian, Jiří Dědeček a slovenská písničkářka Zuzana Homolová. V širším šafránském okruhu pak najdeme další významná jména jako například skupinu Marsyas (Zuzana Michnová, Petr Kalandra, Oskar Petr), Bohdana Mikoláška nebo Slávka Janouška. Dodatečně v emigraci byl Hutkou a Pallasem do Šafránu formálně přijat ještě Karel Kryl. Pokusy oživit Šafrán v 90. letech mj. i na bázi hudebního vydavatelství skončily neúspěchem.

Přesto tyto „protivy„ ve své době k sobě vzájemně přitáhla síla snahy o  svobodné autentické vyjádření a o překonání marasmu 70. let vlastní tvorbou, spojená se snahou co nejdéle se udržet mimo dohled státní moci. A přirozeně také užít si společně trochu legrace, což sice ani kniha, ani dokument příliš nezdůrazňují, z jiných dostupných pramenů ale i o této nikoli nepodstatné rovině víme mnohé.

Organizátorem dění kolem Šafránu byl Jiří Pallas, ne sice „výkonný umělec„, nicméně člověk, který našel nejrůznější cestičky, jak nejen v době, která svobodnému umění nepřála, zajistit de facto legální činnost, ale jak také za ni například dostat zaplaceno. Tato pro mnohé pamětníky mýtická postava nejen asi nejobsažněji ze všech tázaných vzpomíná ve filmovém dokumentu, ale také v  úvodu natočeného koncertu symbolicky křtí Houdovu knihu.

Jiří Pallas slovy Vlasty Třešňáka

Dvě gangsterské tlupy. Jedna jede přepadnout banku a zjistí, že ji ta druhá už předběhla. „Dahmed, takhle by to nešlo dál!!“
Dají si tedy schůzku, na které dohodnou společnou, koordinovanou akci. A jeden šéf představuje šéfovi té druhé bandy své pistolníky, svůj Šafrán: „Tohle je Chico, tajdle Joe Dynamit, Pedro dobře střílí, Zuzi meje excelentně nádobí, Jerry ajn cvaj otevírá trezory...“
Na konci tlupy jede v civilu na oslu malej nekňuba.
„A kdo je tenhle?“
„No, to je náš Džorž!“
„A co umí?“
“ „Nic.“
„A proč ho tedy máte?“
„Von má dobrý nápady.“
Džorž Jiří Pallas, dobrý nápady.
(z knihy Vlastimil Třešňák - To je hezký, ne?, Galén 2007)

Samozřejmě ne všechny z výše zmíněných písničkářských stylů dodnes fungují stejnou silou jako před oněmi třiceti a více lety. To ale není to nejpodstatnější - i onen listopadový šafránský koncert, pravděpodobně definitivně poslední, byl svým způsobem dokumentem. A dokumenty jsou od toho, aby připomínaly podstatné věci. Což v tomto případě platí stoprocentně.

---