Olivovníky

Vladimír Merta

Ballades de Prague

Po letech i u nás vyšlo Mertovo „pařížské“ album

Debut písničkáře Vladimíra Merty Ballades de Prague, vydaný v Paříži v roce 1969, se konečně oficiálně dostává k domácím posluchačům. V edici Olivovníky vydavatelství Galén se na českých pultech objevuje při příležitosti čtyřicátého výročí jeho prvního a dosud posledního vydání.

V závěru tohoto týdne vychází v České republice oficiálně poprvé legendární „pařížské“ album písničkáře Vladimíra Merty Ballades de Prague. Deska, jejíž původní verze má dnes mezi sběrateli cenu zlata. Za nápadem i nelehkou realizací stojí vydavatelství Galén, v jehož edici Olivovníky vyšla už celá řada archivních perel i současných počinů s hudebně-literárními přesahy.

„Současné reedici předcházelo složité pátrání po původním masteru a dvouleté vyjednávání s řadou firem, které postupně přebíraly práva a povinnosti zkrachovalé společnosti Disque Vogue,“ říká Luboš Houdek z Galénu a pokračuje: „Nakonec jsme zjistili, že originál magnetofonového pásu se nedochoval, proto jsme použili autorův přepis dlouhohrající desky s dobovým zvukem.“

„Pražských balad z Paříže“ je celkem osm; krom Mertovy autorské tvorby, zastoupené například písněmi Chtít chytit vítr nebo Pomeranče Hieronyma Bosche, obsahuje album i několik lidových písní, mezi nimi koledu Nesem vám noviny nebo Mertovu verzi lidovky Kočka leze dírou, jejíž autorství mu bylo dnes již neexistující vydavatelskou společností omylem původně připsáno. Deska vychází v exkluzivní podobě, vnitřní pošetka je replikou původního obalu, dvacetistránkový booklet obsahuje jak autorovu vzpomínku na nahrávání, tak původní text, který Merta sepsal při příležitosti pařížského vydání alba v roce 1969, dále fotky z Paříže i z Prahy a řadu dokumentů z Mertova archivu, z nichž mnohé jsou uveřejněny vůbec poprvé. V běžné distribuci je album od 8. listopadu.

Merta se dostal do Paříže na podzim roku 1968 v rámci studijního pobytu. Na ulici zcela náhodou potkal Jeňýka Pacáka, tehdejšího bubeníka Olympiku. „Pískal si na flétničku a vzal mě s sebou do sídla společnosti Vogue. - Nějaká holka nám vyjednala pracovní večeři. Ztratíš se v davu, nažerem se, pojď se mnou, zahrajem si na flétny… Z večeře sešlo, z desky Olympiku taky. - Máte exkluzivní smlouvu se Supraphonem, tím to končí. - A kdo je ten tulák vzadu, ptal se ředitel. - Ále, ten si jen tak brnká. - Ředitel zazvonil, cikánek přinesl naladěnou kytaru, já zahrál Mikulecké pole - Máš exkluzivní smlouvu, zeptal se mě. - Ne? - Fajn, natočíme ípíčko. - Rozešli jsme se, čtrnáct dní nikdo nevolal. Pak že mám být druhý den v devět ve studiu. Za dva dny jsme byli hotoví. Začal jsem se balit. Ředitel: Co je? Natočíme rovnou LP!“ popisuje Merta v aktuálním bookletu okolnosti vzniku nahrávky. Několik kusů alba si přivezl z Francie sám autor, další sem dovezli jeho příznivci. Z iniciativy Jiřího Černého se jednalo o následné české reedici, ale díky nastupující normalizaci a ustrašeným úředníkům k ní nedošlo. Z plánovaného vydání po listopadové revoluci pak sešlo kvůli komplikovanému vyjednávání s nástupnickými společnostmi zkrachovalého vydavatele o autorských právech.

---