Olivovníky

Vladimír Merta

Ballades de Prague

Merta dovezl své pařížské album z roku 1968 konečně do Čech

Praha - V České republice oficiálně poprvé vychází legendární „pařížské“ album písničkáře Vladimíra Merty Ballades de Prague. Deska, jejíž původní verze má dnes mezi sběrateli cenu zlata, je součástí edice Olivovníky vydavatelství Galén a na české pulty se dostává při příležitosti čtyřicátého výročí jejího prvního a dosud posledního vydání v Paříži v lednu roku 1969. První české vydání alba se co možná nejvíce snaží zprostředkovat autentický kontext, ve kterém vznikla nahrávka původní, tedy na jednu stranu spontánní, na druhou stranu chaotickou dobu Paříže revolučního roku 1968.

„Současné reedici předcházelo složité pátrání po původním masteru a dvouleté vyjednávání s řadou firem, které postupně přebíraly práva a povinnosti zkrachovalé společnosti Disque Vogue,“ říká Luboš Houdek z Galénu a pokračuje: „Nakonec jsme zjistili, že originál magnetofonového pásu se nedochoval, proto jsme použili autorův přepis dlouhohrající desky s dobovým zvukem.“

„Pražských balad“ z Paříže je celkem osm; krom Mertovy autorské tvorby, zastoupené například písněmi Chtít chytit vítr nebo Pomeranče Hieronyma Bosche, obsahuje album i několik lidových písní, mezi nimi koledu Nesem vám noviny nebo Mertovu verzi lidovky Kočka leze dírou, jejíž autorství mu bylo dnes již neexistující vydavatelskou společností omylem původně připsáno.

Deska vychází v exkluzivní podobě, vnitřní pošetka je replikou původního obalu, dvacetistránkový booklet obsahuje jak autorovu vzpomínku na nahrávání, tak původní text, který Merta sepsal při příležitosti pařížského vydání alba v roce 1969, dále fotky z Paříže i z Prahy a řadu dokumentů z Mertova archivu, z nichž mnohé jsou uveřejněny vůbec poprvé.

Vladimír Merta a podzim 1968 v Paříži: „Začínala zima, šoural jsem se po Paříži pomalým krokem bezdomovců a potkal Jeňýka Pacáka. Pískal si na flétničku a vzal mě s sebou do sídla společnosti Vogue. - Nějaká holka nám vyjednala pracovní večeři. Ztratíš se v davu, nažerem se, pojď se mnou, zahrajem si na flétny… Z večeře sešlo, z desky Olympicu taky. - Máte exkluzivní smlouvu se Supraphonem, tím to končí. - A kdo je ten tulák vzadu, ptal se ředitel. - Ále, ten si jen tak brnká. - Ředitel zazvonil, cikánek přinesl naladěnou kytaru, já zahrál Mikulecké pole - Máš exkluzivní smlouvu, zeptal se mě. - Ne - Fajn, natočíme ípíčko. - Rozešli jsme se, čtrnáct dní nikdo nevolal. Pak že mám být druhý den v devět ve studiu. Za dva dny jsme byli hotoví. Začal jsem se balit. Ředitel: - Co je? Natočíme rovnou LP!“ A příběh uzavírá: „Jakmile moje deska vyšla, chodil jsem po velkých obchodech a ptal se, co je nového. Všude mi cpali Cohena. - A něco z nějaké jiné země nemáte? - Ne. - Byl jsem jak opařený. Nakonec jsem se našel zastrčený v koutku - vedle české dechovky!“

---