Olivovníky

Vladimír Merta

Ballades de Prague

Pařížské album už není mýtem, po 40 letech vyšlo v Česku

Paradox číslo 1968

Vladimír Merta nahrál své debutové album u pařížské firmy náhodou. Deska nazpívaná česky neznámým hudebníkem z Východu a určená pro francouzský trh? Zvláštní. Ale jeho zemi okupovaly ruské tanky, a tak Západ byl vstřícný.

Francouzské album písničkáře Vladimíra Merty nazvané Ballades de Prague je jako předpověď počasí na desítky let dopředu, která se vyplnila. Merta na svůj debut - nahraný v podstatě šťastnou náhodou v Paříži na podzim roku 1968 a vydaný o několik měsíců později pouze ve Francii tamní firmou Vogue - nazpíval lidové i vlastní písně v tak sebejisté interpretaci, s jakou folklorní i autorský repertoár svému publiku hraje dodnes.

Nynější první samostatná reedice "Balad" (pomineme-li, že písně z nich se objevily už v roce 1992 skryté na kompilaci Chtít chytit vítr...) tak zpřístupňuje českému publiku doposud nesehnatelné album, o němž za čtyři desetiletí mluvilo víc lidí, než ho kdy slyšelo.

Mertův debut dokonce nebodoval ani v důležité anketě tuzemských hudebních novinářů z roku 1990 Československá deska desek, kterou v porevoluční době logicky vyhrál "Bratříček" Karla Kryla. Mertova nahrávka, stejně jako exilová alba tuzemských muzikantů, nebyla do této ankety zahrnuta, a byla tak paradoxně z české hudby exkomunikována podruhé.

Zvlášť v případě Ballades de Prague je to fatální. Jde vlastně o zakladatelskou desku tuzemského folkového písničkářství, která předcházela, byť těsně, Krylovu debutu Bratříčku, zavírej vrátka, albům Jaroslava Hutky, Vlasty Třešňáka i dalších tuzemských mužů a žen s kytarou. Balady dlouho zůstaly neviditelné. Reedice teď album vrátila z mýtu do reality. Poukázala tak na artefakt, jehož hodnota nepomíjí.

Francouzská horečka

Přitom Merta "Balady" poskládal narychlo, bez kloudné dramaturgie, jako výtrysk momentální inspirace. Příležitost nahrát desku spadla z nebe. Nečekaně se zúčastnil jednání firmy Vogue s českou kapelou Olympic, ale pražský big beat byl francouzským vydavatelem odmítnut, protože už měl smlouvu se Supraphonem. Za to student architektury Merta "byl volný". A na vydání desky v okupovaném socialistickém Československu mohl jen těžko pomyslet.

Čtyři vlastní skladby na "Baladách", mezi nimiž vyniká na obyčejnou písničku rozměrný, sedmiminutový titul Pomeranče Hieronyma Bosche, obehnal Merta čtyřmi provařenými školními lidovkami Dobrú noc, Nesem vám noviny, Tálinskéj rybník a Kočka leze dírou. Tedy každý pes, jiná ves.

Ale stejně jako když Jaroslav Hutka v sedmdesátých letech nezapomenutelně přebudoval moravské balady svou "nehezkou", existencionální interpretací, i Merta vypustil Tálinskej rybník a kočku tahal za ocas tak zarputile, že mňoukala jinak, než si tradice žádala. Ty čtyři lidovky si zcela přivlastnil. Rozebral je a zase po svém smontoval, aby, když se podívají do zrcadla, spatřily v něm místo sebe zdravě sebestředného Vladimíra Mertu z Prahy, dvacetiletého souvěrce Boba Dylana a Donovana.

Zralé pomeranče

Stěžejní část Mertových Ballades de Prague ale najdeme v jeho čtyřech vlastních písních. Ladně zpěvné donovanovské Dlouho se mi zdá či Malé Julii, a pak především v bojovných III. perníkové válce a Pomerančích Hieronyma Bosche, které předjímají následnou úlohu písničkářství za československé normalizace – přinést do společnosti, byť třeba v jinotajích, důraz na mravní imperativ.

"Perníková válka" a "Pomeranče" jsou už větší, zásadní plátna. Načrtávají gró Mertovy budoucí tvorby, charakteristické bohatě se vlnící hudbou, erupcemi básnivosti, až heroickou zdobnou interpretací a krylovsky vážnými, ale mnohem abstraktněji zpracovanými tématy. Tuto "metodu" Merta ve vrcholné formě nabídl o zhruba dvacet let později ve svém opus magnum Praha magická. Ovšem v podtextu celé Mertovy písničkářské dráhy zůstala především magie Paříže revolučního roku osmašedesátého. Vlastně v Paříži se Merta narodil.

---