Olivovníky

Jaroslav Hutka

Fejetony

Spisy 3

Jaroslav Hutka: Lidé si vybrali Klausovu cestu

Osobnost Sametové revoluce vystoupila v předvečer výročí v Lipníku nad Bečvou

Rozhovor s Jaroslavem Hutkou písničkářem skladatelem, básníkem i fejetonistou

„Písnička musí zneklidňovat,“ říká svérázný folkový hudebník, který se pro mnohé stal jednou z ikon čerstvě zrozené demokracie po listopadu 1989. Do Lipníku, kam jako kluk jezdil na kole, přijel v pondělí zahrát některé ze svých starších písní i z nových „akvarelů“. A i když ze známého písničkáře čiší nadhled a pohodovost, růžovými brýlemi se na svět rozhodně nedívá.

Děláte koncertní šňůru po celém Česku, teď jste asi v polovině. Nejste z toho už unavený?

Ono za poslední rok, rok a půl, je toho hraní pořád strašně moc. Teď v listopadu je to ještě extrémnější, pořadatelé stojí na tom, že teď se to nedá odkládat.

Podle čeho jste vybíral, kam pojedete? Proč zrovna Lipník nad Bečvou, jaký k němu máte vztah?

Já normálně rozesílám nějaké nabídky, ale odsud mě na listopad pořadatelé oslovili. A vztah - no, jako děcko jsem tady byl párkrát na kole. Já jsem z Olomouce a na Lipník to byla taková dobrá cesta.

Když srovnáte atmosféru na vašich listopadových vystoupeních s tou, která je jindy, je tam cítit rozdíl? Chodí na ně jiní posluchači?

Stane se, že když jsem částí nějakého programu, jako to bylo teď v Litoměřicích, tak tam najednou přijde osm set lidí do velkého kulturáku. A to je potom trošku jiná atmosféra. Lidi se dneska odnaučili na něco soustředit. S tím, jak sedí u televize, přichází taková ta nová „oblblost“. Když zahraji své vážné věci, tak než si část publika uvědomí, že se vlastně něco vážného říká, už je ta písnička pryč. To má pak chvílemi člověk pocit, že je to nedorozumění. Ale jinak, když jsou to běžný koncerty, přichází obvyklý publikum.

Hrajete radši před velkým publikem nebo v komornější atmosféře?

Před menším. To velký člověka nutí vždycky k nějaké zkratce, ke zjednodušení. A pak člověk začne tančit na provaze komerce, a tam přepadnout nechci. Do toho umělého, zjednodušeného světa.

Žil jste v emigraci a vrátil jste se až v listopadu 1989. Jaká je bilance za těch dvacet let?

Jsem zpátky někde, kde se cítím doma. Mezitím jsem se stačil ještě oženit, rozvést, mít dvě dcery. Ale vy to asi myslíte spíš politicky. Bylo období, kdy člověk zažíval takový těžko konkretizovaný zklamání, že to šlo úplně jinam, že se objevovali divný lidi, začaly se tady dělat chyby, který se na Západě dělaly už dávno a nemusely se opakovat i tady. Ale ony se ty chyby dělaly asi záměrně, protože ekonomičtí chamtivci chtěli rozkrást, co mohli, takže s sebou táhli hrubý kapitalismus a přihlouplou komerci. Já po těch dvaceti letech začínám chápat, že ona historicky asi jiná cesta nebyla. Protože na začátku, když to řeknu zjednodušeně, se nabízely dvě cesty - Havlova a Klausova. A lidi si zvolili tu Klausovu. Tuhletu přízemní, banalitní, izolovanou. Kdyby si chtěli zvolit Havla, tak by to prostě bylo jinak. Ale protože Klaus má navrch už celých dvacet let, znamená to, že s tím lidi souhlasí. Ale ten banalitní racionalismus a materialismus je ze všech stran a je jedno, koho člověk volí, stejně už je to rozdělené - my a oni.

Myslíte si, že může dnes 17. listopad oslovovat mladé lidi? Že jim to vůbec něco říká?

To záleží na rodičích, jestli to cítí. Ale ze školy nemají nic. Školství v tomhle zklamalo a média taky. Takže jedině pokud v tom měli u rodičů zázemí… Ale většinou je jim historie ukradená. Oni nemají zase tak snadný život - takže nevědí, co by měli oslavovat.

Kdybyste zalovil v paměti - co přesně jste dělal 17. listopadu 1989?

17. listopadu… Předpokládám, že jsem vstal tak kolem poledne, jak to vždycky dělávám celej život. (směje se) Bydlel jsem tenkrát v Kolíně nad Rýnem. Pak jsem si pustil BBC World Service anglicky a první zpráva byla, velmi zmatená, že se něco strhlo na Národní třídě. Tak to jsem si říkal - aha, tak Čechy, sice na konci řady, ale taky se připojily, i když byly dlouhou dobu konzervativní. Tak jsem se chtěl co nejrychleji dostat zpátky. První letenka byla na pětadvacátého, tak jsem přiletěl pětadvacátého listopadu. Ono se tady něco stát muselo, jenom se čekalo, jak dlouho vydrží tupost Husákova a pasivnost obyvatelstva. Berlínská zeď padla 9. listopadu, takže východní Německo bylo uklizený, Polsko už bylo otevřený, Maďarsko taky. Bylo jasný, že se to celý hroutí, pak ruplo i Bulharsko, pak teprve přišla řada na nás. Takže kdyby to nebylo 17. listopadu, byl by to jiný den. Ale - i ten zvrat byl neochotnej. Kdyby nepropukla panika s tím studentem Šmídem… (pozn. redakce: student Martin Šmíd měl být podle prvotních zpráv obětí útoku proti studentům na Národní třídě, zpráva o jeho smrti byla vzápětí dementována)

…Věříte konspirativním teoriím o tom, že sametová revoluce a celé předávání moci bylo v režii StB a KGB?

Nevěřím, nevěřím. Nějak se to stalo, mám pocit, že studenti by do toho moc nešli, ale jako by je oslovilo to, že je někdo mrtvej… Že by to bylo z hloubi duše, že by něco plánovali dlouho, to ne.

Pro nás, tehdejší studenty, vaše písničky hodně znamenaly, hrál je Hlas Ameriky a Svobodná Evropa a oslovovaly nás. Vlastně dodneška mi jde z těch textů mráz po zádech. Vracíte se k nim rád? Nebo děláte spíš nové věci?

K těm starým věcem se rád vracím, ne všechny byly známý. Ale před čtyřmi lety, po nějakých dvanácti, třinácti letech jsem začal psát nový písně a ty mám rád. Na vernisáži jsem přemýšlel, co hrát, když tam byl historický materiál. (Hutka kromě vlastního koncertu vystoupil v Lipníku i na vernisáži výstavy Cesta k demokracii.) Myslím si, že třeba to „není zač bojovat,komu být věren“ platí dodneška. Písnička má zneklidňovat. Od toho, aby rozptýlil nebo potěšil, je Karel Gott. Ten dostává vyznamenání za každýho režimu, všechny uklidňuje, a to já nechci.

Co vás teď inspiruje k tvorbě na dnešní politické scéně? K čemu se vracíte?

Víte, my máme strašný štěstí, že jsme v Evropské unii. Jinak by se stát kdovíjak potácel v čele s Klausem, který nás chce vtáhnout do izolace. Kdyby se mu to povedlo, to by byla katastrofa. V současnosti se prohrabávám doma, vracím se k otiskům ještě nevykreslenýho, nezpodobněnýho kolektivního svědomí. Mám píseň Sudety, mám píseň o padesátých letech, o věznici Leopoldov, a potom - a to je největší část - jsem začal dělat obrazový písničky, já tomu říkám akvarely. Pak mám strašně velkou sérii písniček, víceméně dětských. A pak to jde nejrůznějšími směry, mě spíš rozčiluje, že na to mám teď málo času, vždycky po prázdninách je ten čas plnější, a tak nestíhám psát. A teď jsme se rozhodli, že odjedeme do Indie. Potřebuju dopsat nějaký podstatný věci. Hledal jsem, kam se zavřít na měsíc, na dva. A kamarád mi říkal „hele, my jezdíme do Indie a tam pracujeme“, tak jsem si říkal, to je nápad.

Jedete tam spíše pro klid na práci než pro inspiraci?

No tak klid na práci je tím prvním motivem, ale já jsem nikdy nebyl v Indii, takže mě to hrozně zajímá. A je tam oceán, teplo… (směje se)

Lidé vás znají hlavně jako písničkáře, do Lipníku jste s sebou přivezl ale i své knihy.

Vydavatelství Galén začalo vydávat mé sebrané spisy,má to být osm tlustých svazků. Svazek číslo dvě je venku, to jsou básně, má asi sedm set stran. A teď vyšel svazek číslo tři, fejetony.

---