Olivovníky

Vlastimil Třešňák a Band

Němý suflér

S Vlastou Třešňákem si neodpočinete. A to je dobře

Po dvou výborných bigbítových deskách, z nichž "Inventura", první v pořadí, vyšla v roce 2005, už Vlasta Třešňák nikoho nepřekvapí svým zvukem. Co už ale nemusí být samozřejmostí, je výsledný dojem z nahrávky. Na "Němém suflérovi" ale opět ukazuje, že on šlápnout vedle nejspíš nedokáže.

Vlasta Třešňák si zamiloval bigbít a je mu věrný. Za posledních pět let vydal tři silná alba, která je radost poslouchat. Třešňák se s ničím příliš nepáře. Jde hned na věc, jde na to zvostra, a to jak v textech, tak v hudbě. Hezkým příkladem je jeho přímější přístup k písni "Vabank", kterou v jiné, rozvláčnější podobě nahrál i Vladimír Mišík na svou aktuální desku "Ztracený podzim". Třešňákovy písně nejsou věci k odpočinku. Po poslechu desky vám spíš ztěžkne hlava. Nejen kvůli závažným textům a prohlášením, ale i – v souladu s  nimi – kvůli použité hudební složce. Na předchozím albu užíval skopolamin, drogu pravdy, a ani teď nehodlá své dojmy, pocity i ztracené iluze nijak zkrášlovat. Naopak si úmyslně vybírá ty nepříjemné okamžiky našich životů, naší společnosti. Pojmenovává věci, na něž jiní raději ani nepomyslí. K tomu navíc v češtině nachází perly jako: "Tuhle viděl jsem ji / tanečnici go-go / polkla nás, jsme její / na zadku tetovaný logo." Odpočinout nedává ani hudebně. Těžké tóny umocňuje ještě tenorsaxofon Jana Štolby a foukací harmonika. A tak se tu skladbami prolínají táhlé, přísné tóny. Ale dojde i na zjemnění, a to za pomoci Olina Nejezchleby. Jeho violoncello dodává "Skleróze", nejjemnějšímu kousku z desky, křehkou romantickou náladu. Což mezi stádem ovcí - skopovým pro řezníka anebo třeba konečným řešením mile pohladí po duši a ukáže Třešňáka zase v trochu jiném pohledu, i když, zaposloucháte-li se do hořkého textu, ne tak docela. Vlasta Třešňák zapadl do českého bigbítu jako lahváč do basy. Zůstává zpěvákem protestsongů, témata mu zřejmě nikdy nedojdou. Otvírá nám oči a hlídá, abychom se nenechali semlít okolnostmi. Abychom nebyli přespříliš spokojení. Abychom si zachovali správný odstup a  vlastní názor. Jeho věčná nespokojenost funguje jako důležitý maják, který se ozve, když je něco v nepořádku. A tu svou drzost, rejpání a nepříjemné nastavování pokřiveného zrcadla dokáže podat poeticky, slovy básníka a umělce.