Olivovníky

Vlastimil Třešňák

Zeměměřič atd.

Nahrávky 1978

Vychází rozšířená reedice alba Zeměměřič VLASTIMILA TŘEŠŇÁKA

Nejspíš bych to zvládl, napsat o Zeměměřiči bez hněvu, bez radosti, tedy bez emocí, recenzi, jak má být: praskavě suchou, staré listí křupe pod nohou. Jenže se mně nechce poslouchat zhruba třicet až čtyřicet let dávné písničky z  pohledu roku 2010, nebylo by to totiž fér, jelikož bez těch skladeb bych býval byl v těch zčubených letech se sedmičkou a osmičkou mnohem bezbrannější. Třešňák, Merta, Hutka… mne - dámy prominou - z přátelské okupace úplně nasraného teenagera posilovali: víte, já najednou zjistil, že někdo si myslí to co já. A ještě o tom zpívá písně hlasem strašlivě naštvaným a hrubým i  něhyplným.

Nejspíš bych uměl napsat o Třešňákových tříakordových písničkách, excentrické foukací harmonice a jinotajných textech (které Vlastimil odtajňuje ve znamenitém bookletu), kdybych je neznal zpaměti, nebyly mi tak vzácné, blízké, a kdybych navíc nechodil denně karlínskou Vítkovou ulicí (Ich bin ein Karliner!) … v jednom z těch domů byly skladby ze Zeměměřiče počaty. Kdybych se kdysi čirou náhodou v Libni neskamarádil s Vaškem Martínkem, vulgo panem Moritzem z Třešňákových románů. Jsem v tom až po uši.

Kudy teda k jádru, aby to nevypadalo jak vyznání lásky?

Ambaláž dvou stříbřitých disků je pěkná (Bedřich Vémola), laděná do světle hnědé dávné fotografie, jak původní obal Zeměměřiče, který nese otisk Vlastimilova "nejvíc největšího" přítele fotografa Boba Krčila (dej mu pánbůh nebe). Obal je vyzdoben civilními fotkami Josefa Chuchmy, renovovanými podoteky Jiřího Černého a Třešňákovými "příběhy" písní, jimž můžeme a nemusíme věřit, jelikož Vlastimil je také spisovatel a strašně a hezky si vymýšlí. Vím o tom své. A pak je tam taky fotka Robina Hájka, "čistotné mámičky" s revoxy (to byly, milé děti, hodně drahé kotoučové magnetofony), machra, který na pásky firmy Agfa nahrával kdeco, od Plastiků až právě k Třešňákovi: risk konfliktu s mocí byl zřejmý. A teď jsme konečně v tom jádře. Přepečlivý editor 2CD Zeměměřič Jaroslav Riedl mi před pár dny vyjevil, že Hájek "ztracené" nahrávky objevil jen náhodou, když mezi stovkami kotoučů hledal snad DG 307 nebo jiný androš.

Slyším náhle Vlastu, jak jsem ho slýchával zkraje sedmdesátých let, když jsem si tu očistnou trýzeň z jeho písní, které byly i mými, nahrával sám na magnetofon B53, jehož motorek vrčel tak, že Třešňák tehdy pravil: "Stará dobrá Tesla hovoří! Nemáš na ní erární číslo?" Na rozdíl od mnoha dalších nahrávačů neměl jsem.

První disk zachycuje nahrávky pořízené při druhém společném sezení, hraní, nahrávání a pití džbánů piva zřejmě v květnu 1978. Od proletářské balady Dělník (zde pod původním názvem Vůně salámu, solviny a melty) až po Blanické rytíře (zde Blanický rytíř) tyhle verze známe z původního alba Zeměměřič (desku vydal Jiří Pallas ve svém vydavatelství Šafrán ve švédské Uppsale v  roce 1979, do vlasti se pašovala v anonymních obalech), další tři pak vyšly na druhé reedici Zeměměřiče v roce 1997. Půvabná je poklona malíři Janu Zrzavému, který s hůlkou chodíval okolo malostranské hospody U krále brabantského, zatímco jeho mladší kolega V. T. tam pil jedno pivo za druhým. Písničky Nedokončená a Poslední večeře (hezká smyšlenka o tom, jak se Ježíš kromě trápení na hoře Olivetské den před zatčením taky trochu pobavil) zde vycházejí poprvé.

Druhý stříbrný disk má cenu zlata. Patnáct nahrávek pochází z prvního společného sezení (Hájek-Třešňák), hraní, nahrávání a pití džbánů piva zřejmě v únoru 1978. Vlastimil byl ten den ve velké formě, nahrávalo se prý bez pauz a on své skladby Láhev deště (reakce na upálení Jana Palacha), Tovaryš pátera Koniáše (Magorovo pálení Hrabalových knih na Kampě), Zákon zemské gravitace (atmosféra po Chartě 77) a všecky další chrlil strašně autenticky… Protože je měl prožité. Posilují mne dodnes, jsme jedné krve.

---