Olivovníky

Vlastimil Třešňák

Zeměměřič atd.

Nahrávky 1978

Vlasta Třešňák - Písničkář, který se nebojí, vydává raritní i nové nahrávky
Třešňákovy texty jsou drsné, bolestivé a obludně konkrétní

Je to přísná řehole - poslouchat písně Vlastimila Třešňáka. Jako vzít bič a  bít se jím do vlastních holých zad. Letošní vydání Třešňákových písní na třech CD - na desce nových nahrávek Němý suflér a ještě na dvojalbu Zeměměřič atd. se záznamy z roku 1978 - je zprávou o lidské nekompromisnosti. O hudbu tady jde až ve druhé řadě. Spíš sledujeme pěstní zápas epického básníka, padni komu padni - Ivanu Martinu Jirousovi, komunistům a nejspíš i celé české společnosti, té tanečnici go-go, která u tyče "ztloustla, tláská svoje děti, krkla, dožere se manou". Ty trýznivé písně nemohou být krásné.

Pašeráci solviny a melty

Album Zeměměřič nahrál Vlastimil Třešňák v pražském soukromí za nejhlubší husákovské normalizace po Chartě 77. Výběr z písní propašovaného magnetofonového pásku vyšel nejprve ve Švédsku díky emigrantovi, organizátorovi koncertů někdejšího pražského písničkářského sdružení Šafrán, Jiřímu Pallasovi. V Česku mohl být Zeměměřič vydán až po listopadu 1989.

Nynější dvojalbum Zeměměřič atd. přináší dvě desítky písní z původní soukromé nahrávky, většinu z nich ve dvou verzích - z února a května 1978. Takto pojaté dvojalbum je spíš "muzikologickým výstupem", který otvírá archiv,aniž by měl prvotně sledovat estetiku Třešňákových písní. Ta se ale dere ven sama. A pokud se posluchač odhodlá "na sebe pustit" v okamžitém sledu oba disky, může si během třiceti písní připadat jako v monumentální galerii,z jejích žstěn na něho neustále padají desítky masivních obrazů, které ho drtí.

Ve Vůni salámu, solviny a melty (v původním vydání Zeměměřiče nazvaném Dělník) , Třešňák jako by rozhazoval matrice Boudníkových grafik, "žhavé, tmavě modré špony". V Madam Praha se hádá se svým městem ("Jseš svině!"), s nímž si přesto užívá trochu lásky "jen tak na stojáka", než ho státní bezpečnost později odtud vypudí do emigrace. V Karlíně pak podle Třešňáka tamní hudební divadlo přijme udavačku - jak přízračná je v dobovém kontextu záměna slova uvaděčka. Ve "vedutě" z titulní písně vidíme Třešňáka, když se zeměměřičským křížem "jak mučedník běhal v poli". V Tovaryši pátera Koniáše si to vyřizuje s Martinem Jirousem (i když ho nejmenuje), který po normalizačním pokání Bohumila Hrabala pálil na Kampě spisovatelovy knihy… A všude za těmito výjevy už můžeme tušit následný oheň - plamen sirek, kterým estébák Kafka pálil Třešňákovi ruce při výslechu.

Zeměměřič patří do základů české kultury jako Smetanova Prodaná nevěsta či třeba Magorovy Labutí písně od Jirouse. Bez povědomí o nich může tuzemec ztratit orientaci v zatáčkách zdejší společnosti - asi jako kdyby na túře v  lesích sešel ze značené trasy, ztratil mapu a zároveň se mu vybily baterky v  GPS.

Tolik krásy

Zeměměřič je jediné album, které Třešňák nahrál sólově. Na všech následujících deskách ho už doprovází kapely, tedy i na novince Němý suflér. To vedlo k rytmické ukázněnosti, ke koncentrovanějším tvarům písní, k jejich zkrácení - už to nejsou bobtnající nadměrné opusy jako na Zeměměřiči, jejichž konce nedohlédneš.

Němý suflér je Třešňákovo třetí album za posledních šest let s v podstatě totožnou kapelou, která jeho písně často hardrockově hrne. Na způsobu hry tu není nic inovativního, ale její nápor s Třešňákem dobře "ladí". Nenajdeme tu ani kousek plastu, vše je zhoblováno, vykováno a vystavěno z tradičních materiálů hardrockových "zlatých sedmdesátých". Také dnešní Třešňákova poezie je ozvěnou bahna sedmdesátých let, která jasně určila jeho roli. Jako bychom se v něm brodili dodnes. Ve Veni, vidi, vici Třešňák zpívá: "Komik si ne a ne umlít panty / fízl má dvoják, noční - ranní / Writer stojí ve frontě na granty / meděj si z tvojich mojich daní."

Tyto verše nabudou obludné konkrétnosti v souvislosti s citátem z knižního rozhovoru To je hezký, ne?, který s Vlastimilem Třešňákem vedl Ondřej Bezr: "A část z mých daní jde také, coby parlamentní straně, na chod straně komunistů a  na měsíční apanáž sadistům z StB. Za mé peníze z textů, ve kterých říkám, co si o komunistech myslím, si komunisti kupují kafe a inkoust do razítek. Není to krásné?"

Mohou pak být vůbec krásné i Třešňákovy písně?

---