Olivovníky

Vladimír Merta

Live

Malostranská beseda 1988

Oblíbený zpěvák
Dnes o koncertních albech Vladimíra Merty po 22 letech

V době, kdy Vladimír Merta psal řádky "Kdysi jsem byl váš oblíbený zpěvák", byla to mertovsky hrdá fikce o sobě samém. Sice ho nenatáčely filmové štáby jako v té písni, zato na jeho koncerty nemusel viset často ani jeden plakát, aby bylo narváno čekateli na revoltu, poezii, naději. Dvě koncertní elpíčka, nahraná v Malostranské besedě, jsou kusem historie sklonku totalitní éry. Ladislav Kantor, šedá eminence mnohého tehdejšího dění, vyvzdoroval vydání na Pantonu, státním labelu pro takzvané "menšinové žánry". Věrné Mertovo publikum ty písně už znalo - z kolujících pásků, z koncertů mezi zákazy. Hlavní význam vydání tkvěl v tom, že to bylo oficiální gesto: Hleďte, už smíme vydat Mertu zpívajícího o stesku po emigrovavších přátelích! Časy se mění!

Když dnes vychází rozšířená reedice Vladimír Merta - Live (Galén), dobové reálie jsou mimo hru. A přece si moje generace nemůže vymazat z hlavy trsy vzpomínek. Třeba na pásmo zhudebněné poezie Struny ve větru: měli jsme vztek, že Merta nezpívá svoje texty, i když jsme věděli, že nesmí. Na druhou stranu to byla lekce: že Josefa Horu nebo Viktora Dyka si nesmí člověk nechat ukrást. Když režisér Jan Kačer nechal v inscenaci Krysaře v Divadle na Vinohradech Mertu na úvod zavýt a pak zazpívat Dykovu výsměšnou diagnózu národa ("vyvětráváme, vyvětráváme"), byl to omamný squating, zábor kusu "jejich" světa našimi lidmi. A Merta dál ryl - hlavně sám do sebe - pro alibistickou distribuci viny mezi "my" a "oni".

Naštvaní jsme byli i tehdy, když se idol Merta - v "kapele" Dobrá úroda - s  elektrickou kytarou válel po zemi a nekonečně sóloval: jednak od něj všichni čekali něco úplně jiného, jednak ta sóla nebyla moc dobrá. Tolik cenzorů a  poserů tehdy házelo Mertovi klacky pod nohy: a když měl možnost vystoupit a  zpívat, dokázal většinu času nadšeně vyplýtvat na experimentování, odlišné verze textu, něco, co ho zrovna zaujalo. Bylo v tom hodně z Dylanovy hrdé neochoty nechat se vpasovat do role generačního spasitele.

A pak byly momenty královsky využité: to když Merta vytasil na Portě song Praha magická, když přesně glosoval klam "přestavbového ducha" a iluze spojené s pražskou návštěvou Gorbačova. Zpíval o tom, o čem se mlčelo. I kdyby ty písně byly primitivní nebo připitomělé, znamenaly by mnoho. Ale ony nebyly. Byli jsme tak pyšní na to, že odpůrci režimu jako Merta nejsou "pouzí" zastánci postojů, ale skuteční básníci a hudebníci.

Když tehdy dvě živá alba vyšla, vůbec jsem necítil triumf, ale zklamání. Jako mnozí další Mertovi posluchači, měl jsem v paměti jeho album "P. S." z roku 1977, kde využil nahrávací studio k velkolepým kejklům akustickým i elektrickým, se silnými hosty i jako solitér multiinstrumentalista. "Živák" se zdál sázkou na jistotu, obavou z  muzikantského kroku vpřed. Trochu si to myslím dodnes, jen mi názor korigují svědectví v novém bookletu: že jiná než koncertní nahrávka by nejspíš neprošla cenzurou a že nervák Merta měl dost práce se svými vnitřními démony.

Nejvíc ze všeho čekám na to, zda se nad "starými" písněmi (čtvrtstoletí, co to je!) potkám s někým, kdo v době jejich vzniku ještě nebyl na světě, a teď k  nim řekne něco nového, třeba o verších "kdekoliv se sejdou dva anebo tři / aby vzývali noc ve jménu tmy / stačí, abychom povstali a řekli: / ještě jsme tu my". A taky by to chtělo nenásilnou odpověd na Mertovy provokativní sebepochyby. "Byly (tehdejší písně, pozn.) tak obezřetně obecné, že platí dodnes? Nebo tak opatrné, že se dnes děti ptají, za co nás vlastně nenáviděli…?" Zatraceně, Vladimíre, to má za tebou po takovémhle sleeve-note publikum běžet a volat - néé, néé, je to - většinou - prostě dobrý?! Byla by to sice pravda, ale takovýhle typ posluchače sis nevychoval.

---