Olivovníky

Vladimír Merta

Live

Malostranská beseda 1988

Mirákl, takto zázrak

"Každý, kdo odešel, jakoby mně dal výpověď," cituju zpaměti z  Vaculíkova Českého snáře, Vladimír Merta emigraci nahlížel podobně: "Kdo odsud utíká, bere si na cestu poslední kousek mé země" (Chór). A snad i  vstřícněji, laskavěji: "Budu doufat, že jsi v pohodě/Budu ti držet místo v  hospodě" (Nebuď nikdy sám). První "jakýsi písničkář" se ztratil už voce 1969. A Merta tehdy poslal Krylovi "pohlednici se Švejkem a s Hradčanama" a "hrst rodné země" (Jakýsi písničkář se ztratil). Během dalších patnácti let odešli do exilu "absolutní kamarádi" Hutka, Třešňák, z těch nejznámějších, a Vladimírovi nezbylo než "učit svoje děti naslouchat tichu, ve kterém jako by někdo stále stál a zpíval." (Nebuď nikdy sám). A ony (my jsme) naslouchali. Merta si zbyl sám sobě (davový souhlas na koncertech ho spíš dokázal znejistit), nejspíš si s Dylanem říkal: I´ll Keep It With Mine, Beru to na sebe, solitér.

Myslím si, že toto břímě a obří stesk, mohly by být jedním z klíčů k chápání alespoň útržků Mertových písní v sedmdesátých a osmdesátých letech a k "sebevražednému" éthosu ("Střílejí do svých dětí a říkají si bůhvíproč komunisté", Vzdálené výstřely), který ještě umocňoval jakousi odtažitostí, ochranným zbarvením, nikoli před establišmentem, ale před zbožněním publika – tím se mimochodem zcela odlišoval od pozdějších písničkářů ne-šafránovské generace. Nevím, je-li tato poloha Mertových písní přenosná i na lidi, kterým kamarádi nemizeli jako "sníh z hor," mne Vladimír po celých dvacet let svým hlubokým smutkem, účelným vztekem a z tehdejšího pohledu šílenou odvahou pomáhal morálně ukotvit, přežívat hnusnou dobu a vzdorovat v mezích (ne)zákona.

Rekapitulujme pro pořádek, čeho se Vladimír na vinylu do osmaosmdesátého domohl. Prvně - a tak se taky datuje naše první setkání skrz "dráťák" - slyšel jsem v rozhlasové Houpačce manželů Černých písničku Malá Julie, tak vzdálenou všemu kvetoucímu bigbítu. Jiří hrál tehdy z čerstvě vydaného alba Ballades De Prague (1969), naneštěstí jen ve Francii (Disque Vogue). K nám se pak celá léta pašovalo, vyšlo nakonec až v roce 2009 péčí vydavatelství Galén. Pokus o  první tuzemské album (myslím, že se nejprve mělo jmenovat Pravda o Marii, pak Obrázky v kartách) zkrachoval už při první přehrávce pro nové vedení Supraphonu (skuhrafonu, říkalo se). Ačkoli se Merta snažil držet své lyrické polohy, dle svědectví dr. Olgy Šotolové, která byla členkou příslušné schvalovací komise, neměl šanci na úspěch. "Spousta lidí lezla vzteky po stropě, " říkala mi Olga, když jsem jí o málem dvacet let později dával do Gramorevue ke schválení (Černého či Rejžkovu???) recenzi na Mertova dvě pantonská alba. O nich má být dnes řeč… Ale toto tu musí ještě být: singl Zem voní dřevem (páchne řevem, říkalo se) a Písmenková láska bylo to jediné, co zbylo - vryto do černých drážek. Tedy ještě bychom mohli přidat Kámen a  strom, písní kterou byl Vladimír (i s Písmenkovou láskou) zastoupen na kompilaci s vše říkajícím názvem Šafrán (1977). Vylisovaný náklad však šel do stoupy, Hutka byl totiž už jednou nohou v Holandsku. Když mi jeden z mála zachovaných kusů dr. Šotolová věnovala, "neměli šanci," pravila, zatímco jsem jí dával ke schválení recenzi na ta dvě Mertova alba o nichž tu už dávno měla být řeč … atakdále, jen pár měsíců před… před jednadvaceti lety. Voči i  uši braly, zázrak. Ale ještě něco: První "mirákl" však přišel už v roce 1978, kdy se díky buldočí povaze producenta Hynka Žalčíka podařilo do edičního plánu Supraphonu probít opravdu debutové sólové album Vladimíra Merty P.S., s  trochou pomoci od spřízněných duší – rockerů, jazzmanů i "frakounů". O tom, že na tuhle geniální syntézu, svátek navzdory pitomosti sedmdesátek, míní Merta navázat nyní (po málem pětatřiceti letech) s Dobrou úrodou, se zatím jen špitá.

Deset následujících let si Merta safírovou jehlou neškrt´, nebylo po čem. Jen na stále řidších koncertech "to bral za nás", solitér. Hodně psal v těch časech, piloval furt už beztak výjimečnou techniku hry na kytaru, hlas mu trochu zhrubnul, ale Vladimír si s ním uměl žonglovat, jak potřeboval. Většina repertoáru z alb, o kterých tu bude řeč, pochází právě z těch zčubených dob.

Po mírně bezzubém pantonském EP Vybraná slova (z června 1986, vydáno 1988) konečně přicházejí na řadu dvě desky vydané snad s dvouměsíční prodlevou, záznamy ze dvou červnových koncertů v Malostranské besedě, původně devatenáct písní (dnes s osmi bonusy). Signál změn to byl silný, řečeno s Dylanem "něco se tu stalo" (jistěže i díky vyjednávačského umu producenta Ladislava Kantora) , nikdo pořádně nevěděl co, byl to takový zázrak, mirákl.

Vystoupení v MB stihlo Vladimíra v dokonalém vyladění (sice mohl nahrát desku podobnou P.S., tedy s přispěním spřízněných rockerských i jazzových duší, nakonec se rozhodl pro tuto ryzí komorní polohu). Merta vybíral zhruba ze sto dvaceti písní (mám dojem, že mírně potlačil ty lyrické na úkor aktualit "osmdesátek" (Profesionální humanista - o pražské návštěvě Kurta Vonneguta, Video 2000 či Armády noci), nikoli však agitek. Možná byly v tu chvíli důležitější než Vladimírovy niterné (a vlastně docela soukromé) reflexe sedmdesátých let.

Záznam z Besedy obsahuje také tehdy nejvytleskávanější Mertovu píseň Praha magická, poetický sumář povahy národa. Její kouzlo (ostatně jako magie většiny písní) funguje dosud.

"Zůstává hlubinným tajemstvím o zdrojích a cestách tvůrčích schopností, proč se v Mertově extrémně kreativní bytosti natolik radikálně uzavřely písničkářské kohouty," píše v recenzi Josef Chuchma. "Dvojalbum z  Malostranské besedy klade ten otazník obzvlášť naléhavě jednoduše proto, že představuje Mertu ve vrcholné formě."

A to ti, Josefe nestačí?! I kdyby Vladimír už nikdy nic nenatočil nebo se živil šantánem či reklamou, nebylo tohoto vrchovatě? Můžeme po něm chtít víc? Třeba fakt ne. Pro tu katastrofickou vizi napadá mne Youngova parola: Je lepší shořet než vyhasnout! Anebo ještě jednou Vaculík (zas po paměti): "Že se poměry zlepšily? Výborně! Konečně mi do nich nic není." Solitér.

---