Olivovníky

Vladimír Merta

Live

Malostranská beseda 1988

Kouzlo stále funguje

"Každý, kdo odešel, jako by mně dal výpověď," cituju zpaměti z Vaculíkova Českého snáře. Vladimír Merta emigraci nahlížel podobně: "Kdo odsud utíká, bere si na cestu poslední kousek mé země" (Chór). A snad i vstřícněji, laskavěji: "Budu doufat, že jsi v pohodě/Budu ti držet místo v hospodě." ( Nebuď nikdy sám). První "jakýsi písničkář" se ztratil už v roce 1969. A  Merta tehdy poslal Krylovi "pohlednici se Švejkem a s Hradčanama" a "hrst rodné země" (Jakýsi písničkář se ztratil). Během dalších patnácti let odešli do exilu "absolutní kamarádi" Hutka, Třešňák, z těch nejznámějších, a  Vladimírovi nezbylo než "učit svoje děti naslouchat tichu, ve kterém jako by někdo stále stál a zpíval" (Nebuď nikdy sám). A ony (my jsme) naslouchaly. Merta si zbyl sám sobě (davový souhlas na koncertech ho spíš dokázal znejistit), nejspíš si s Dylanem říkal: I’ll Keep It With Mine, Beru to na sebe, solitér.

Myslím si, že toto břímě a obří stesk mohly by být jedním z klíčů k chápání alespoň útržků Mertových písní v sedmdesátých a osmdesátých letech a k "sebevražednému" étosu ("Střílejí do svých dětí a říkají si bůhvíproč komunisté", Vzdálené výstřely), který ještě umocňoval jakousi odtažitostí, ochranným zbarvením, nikoli před establishmentem, ale před zbožněním publika – tím se mimochodem zcela odlišoval od pozdějších písničkářů ne-šafránovské generace. Nevím, je-li tato poloha Mertových písní přenosná i  na lidi, kterým kamarádi nemizeli jako "sníh z hor", mně Vladimír po celých dvacet let svým hlubokým smutkem, účelným vztekem a z tehdejšího pohledu šílenou odvahou pomáhal morálně ukotvit, přežívat hnusnou dobu a vzdorovat v  mezích (ne)zákona.

Deset let (od vydání alba P. S., 1978) si Merta safírovou jehlou neškrt’, nebylo po čem. Jen na stále řidších koncertech "to bral za nás", solitér. Hodně psal v těch časech, piloval furt už beztak výjimečnou techniku hry na kytaru, hlas mu trochu zhrubl, ale Vladimír si s ním uměl žonglovat, jak potřeboval. Většina repertoáru z alb, o nichž tu je řeč, pochází právě z těch zčubených dob.

Po mírně bezzubém pantonském EP Vybraná slova (z června 1986, vydáno 1988) konečně přicházejí na řadu dvě desky vydané snad s dvouměsíční prodlevou, záznamy ze dvou červnových koncertů v Malostranské besedě, původně devatenáct písní (dnes s osmi bonusy). Signál změn to byl silný, řečeno se sylabem, "něco se tu stalo" (jistěže i díky vyjednávačskému umu producenta Ladislava Kantora) , nikdo pořádně nevěděl co, byl to takový zázrak, mirákl.

Vystoupení v MB stihlo Vladimíra v dokonalém vyladění (sice mohl nahrát desku podobnou P. S., tedy s přispěním spřízněných rockerských i jazzových duší, nakonec se rozhodl pro tuto ryzí komorní polohu). Merta vybíral zhruba ze sto dvaceti písní (mám dojem, že mírně potlačil ty lyrické na úkor aktualit "osmdesátek" – Profesionální humanista o pražské návštěvě Kurta Vonneguta, Video 2000 či Armády noci), nikoli však agitek. Možná byly v tu chvíli důležitější než Vladimírovy niterné (a vlastně docela soukromé) reflexe sedmdesátých let.

Záznam z Besedy obsahuje také tehdy nejvytleskávanější Mertovu píseň Praha magická, poetický sumář povahy národa. Její kouzlo (ostatně jako magie většiny písní) funguje dosud.

---