Olivovníky

Vladimír Merta

Live

Malostranská beseda 1988

Merta a Třešňák: Písně o svobodě a naději

Po vynikající knize Šafrán (2009) či prvních svazcích sebraných spisů Jaroslava Hutky pokračuje nakladatelství Galén v mapování toho nejlepšího z  české písničkářské scény novým vydáním zásadních alb Vlastimila Třešňáka a  Vladimíra Merty. Třešňákova první deska Zeměměřič z roku 1978 se dočkala rozšířené edice a původně dvě samostatné Mertovy desky se záznamem z Malostranské besedy z roku 1988 poprvé vycházejí pohromadě (a také s  několika bonusy) pod názvem Live / Malostranská beseda 1988.

Merta a Třešňák tvořili v 70. letech spolu s Hutkou základní pilíře volného sdružení Šafrán. Byli a jsou to muži různých povah, různého přístupu k hudbě a  různého slovníku. Merta, absolvent dvou vysokých škol, který svou první desku vydal trochu utajeně na konci 60. let v Paříži, je básníkem rozevlátého projevu. Písničkář-proletář Třešňák, jenž od mládí snil o kariéře rockera, své drsně poetické obrazy kupí, jako kdyby mával lopatou. Oběma je společný široký kulturní rozhled a také to, že si nezadali s komunistickým režimem.

Třešňáka StB donutila - mimo jiné fyzickým mučením - k emigraci. Merta ve vlasti sice zůstal, ale v dobách, kdy byl podle neoficiálních anket nejoblíbenějším folkovým zpěvákem, musel čelit zákazům vystupování. První velká deska ve vlasti mu vyšla v roce 1978 a na další musel čekat jedenáct let. Teprve v roce 1989 vyšla zmíněná dvojice koncertních elpíček a teprve nyní se celý projekt dočkal kompletního souhrnného vydání.

Třešňák doma před emigrací nevydal nic, avšak Jiří Pallas, někdejší organizátor koncertů Šafránu, mu vydal první album v exilu. Pro Pallasovo vydavatelství Šafrán 78 natočil Třešňák ještě v Praze - v bytě svého známého Robina Hájka - několik písní jen s akustickou kytarou. Nahrávka, která vyšla ve Švédsku pod názvem Zeměměřič, je podle hudebního kritika Jiřího černého jednou z nejzásadnějších desek českého folku. Pod názvem Zeměměřič atd. ji nyní Galén vydává na dvojalbu, doplněnou o  dosud nevydané skladby z tzv. Hájkových pásků.

I když od sebe Třešňákovy studiové snímky a Mertův koncertní záznam dělí deset let, v obou případech jde o ukázku kvalitní tvorby autorů, kteří se nedali zastrašit a zlomit normalizačním režimem. V mnohovýznamových textech obou písničkářů zaujme množství odkazů na Bibli a používání křesťanské terminologie coby metafor. Jejich používání svědčí nejen o sečtělosti obou autorů, ale především o tom, že v době "povinného materialismu" přemýšleli o duchovnu, brali odkazy na křesťanství jako něco samozřejmého, jako něco, co do jejich poetického světa naprosto samozřejmě patřilo. A j sou také dokladem toho, jak se ve slušných lidech v časech nesvobody svářela beznaděj s nadějí.

Oba autoři ve svých textech pochopitelně hovoří o svobodě. Třešňák si například nechce zvyknout "na mříže v tom dusnu tady", Merta ironicky zpívá: "Nebudu si stěžovat. Vzali nám svobodu a dali bůhví kam. Co si budem namlouvat, každý sejí zbaví rád - a sám." I díky těmto veršům o svobodě a díky nevyřčeným slovům naděje zůstávají Třešňákovy a Mertovy písně z doby normalizace nadčasovým poselstvím pro příští generace.

---