Olivovníky

Uspořádal Vojtěch Lindaur

Po stopách Velkého Mokasína

Sborník k 75. narozeninám Jiřího Černého

Hodně vět a jedna písnička

Vydání sborníku Když se řekne Jiří Černý má mnoho členů Jonáš-klubu ještě v živé paměti, i když od té doby už uplynulo neuvěřitelných pětadvacet let. K letošním 75. narozeninám Jiřího Černého se něco obdobného uskutečnilo znovu, ovšem ve větším rozsahu a na profesionálnější úrovni, protože se realizace chopilo nakladatelství Galén. Spoluautor nápadu Vojtěch Lindaur společně s šéfem Galénu Lubomírem Houdkem shromáždili více než osmdesát příspěvků, doplnili je řadou fotografií a 25. února hotové dílo nazvané PO STOPÁCH VELKÉHO MOKASÍNA oslavenci předali.

Sešly se příspěvky nejrůznějších délek i obsahu - od krátkých srdečných blahopřání až po podrobné rozbory jubilantovy záslužné práce. Je tu také jedna poměrně "ulítlá" povídka od Jaroslava Špuláka, kresby zhotovené Petrem Vášou na rotujícím talíři gramofonu, několik gratulantů se dokonce vyjádřilo básněmi. Napsal i Václav Havel, tradičně vlastní rukou se srdíčkem na konci, a  Vlasta Třešňák vytvořil pro Jiřího nový monogram - houslový klíč s háčkem. Je tu i blahopřání od Jiřího Suchého, které stojí za ocitování:

"Takže říkáte Jiří Černý? A pětasedmdesát? Taky jsem býval tak mlád. Takže mu prosím vyřiďte, že mu přeju to, co je nutno v pokročilejším věku si přát: zdraví. To ostatní ať si zaopatří sám. To zdraví mu nepřeju formálně - stala se z toho fráze - ale upřímně. To mu taky vyřiďte.
A taky mu prosím vyřiďte, že mu děkuju za to, jak se za onoho času zajímal o mou osobu, která byla v nemilosti u vrchnosti - on už bude vědět. Já na to nezapomněl. Nezapomněl jsem ani na to, jak před půl stoletím napsal, že mě má ze všech zpěváků nejradši.
Mohl bych se tu ještě rozepsat zevrubněji, ale nechci vzbudit dojem, že jsem placen od řádku. Žijeme v době, kdy stručnost se cení, protože čas jsou peníze. A zdá se mi, že na peníze klade dnešní doba největší důraz. A tak tedy ještě jedno přání: ať je ruka trhu Jiřímu Černému stále pootevřena. To mu přeje jeho bývalý idol Jiří Suchý."

Se svým příspěvkem přišel i Jan Rejžek, někdejší Jiřího přítel a v počátcích své novinářské kariéry i jeho žák a chráněnec. To, že na začátku 90. let změnil své přátelství v napadání a urážky prezentované v novinách, rozhlase i  televizi, je všeobecně známo. Přispění do sborníku bych byl ochoten chápat jako příležitost ke smíru a omluvě, byť velmi pozdní. To by se tam ale nesměla objevit věta: "Snad už i on ví, jakou chybou a zklamáním pro mne a jeho četné přátele byl trapný a jím prohraný soud s bývalou manželkou Mirkou o  spoluautorství knihy Hvězdy tehdejších hitparád." Zklamáním pro četné přátele a tudíž i pro mne byl způsob vedení soudní pře, kdy renomovaný publicista musel dokazovat, že je schopen samostatného smysluplného písemného projevu, což mu ale stejně nebylo nic platné. A zklamáním je i to, že Jan Rejžek, ač je dobře obeznámen s autorskými schopnostmi Jiřího Černého i s podivným průběhem soudu, své invektivy v této větě opakuje, aby je následně označil jako "dávné prkotiny". O zmiňovaném soudu a jeho výsledku, který stál Jiřího velké peníze, jejichž vydělávání se nejspíš negativně podepsalo i na jeho zdravotním stavu, se zmiňují i někteří další přispěvatelé píšící ovšem o celé věci s maximální možnou objektivitou. Patří k nim především publicista Jan Lukeš a stomatolog a  spisovatel Leoš Šedo, jehož bych snad doplnil v tom, že Vlastimil Ježek ještě před svým ředitelováním v Českém rozhlase psal do různých novin články plné polopravd a nesmyslů s cílem Jiřího Černého co nejvíce pošpinit. Bůh ví, co ho k tomu vedlo, ale touha po pravdivé a objektivní informaci to určitě nebyla.

Ke knize je připojen kompaktní disk, na němž je přepis fonokazety nahrané v  únoru 1986 k Černého padesátinám jeho tehdejšími velkými přáteli Josefem Bajerem a Janem Rejžkem. Jsou to fiktivní gratulace nejrůznějších osob včetně rubriky "Ač zemřeli ještě mluví", přičemž hlasy jsou vesměs výborně imitovány. Kazeta pak byla společně se sborníkem z Jonáš-klubu předána (a následně opakovaně přehrávána) 25. 2.1986 na oslavě v Jiřího letenském bytě za přítomnosti řady přátel. To, že mezi nimi byl i Václav Havel, vedlo pak k  několika výslechům na StB a odchodu jednoho člena Jonáš-klubu z našich řad. Za kazetou je na disku ještě nahrávka písně Vladimíra Merty Věrný Černý, jejíž text je otištěn jako Vladimírova gratulace v knize. Píseň nazpíval autor za doprovodu své kytary a baskytary, a také musel ve sborech zastoupit Jiřího novinářské kolegy, kteří přislíbili, ale nesešli se. Nahrávka doplněná ještě o  bicí Jiřího Zelenky začíná verši: "Pojďte sem grouppies a máničky / povím vám storku z rockový školičky / vypněte maršály a vpravo hleď / hle - přichází velebný skinhead, mladistvej kmet." Určitě trefná tečka za četbou více než dvou set stran textu!

---