Olivovníky

Jiří Dědeček

Slizské písně

(1971–1978)

Kdo to čte, je prase…

V nakladatelství Paseka vyšel svazek Vrchlický erotický. Před časem stejný dům připravil i výbor Kdo to čte, je prase. A nového vydání se dočkaly také Dědečkovy Slizské písně. Co je příčinou zájmu o tato stará dílka, když tabu pro míru erotiky v tištěném slově už dávno padla?

Diskutující: Jaroslav Slomek, literární kritik; Věra Menclová, literární historička; Jiří Dědeček, básník a písničkář; Marta Švagrová, redaktorka LN

(...)

Jiří Dědeček: Nejsem si jist, zda je dnešní doba o tolik otevřenější. Stejně jako tenkrát můžeme i dnes napsat cokoli, můžeme to stejně tak tisknout a šířit. Možná dnes tolik neriskujeme, ale kdo ví, vždyť Galén je až třetí nakladatelství, které mou knihu Slizské písně konečně vydalo, dvakrát jsem narazil na obavy z možných "oplétaček s mravnostním". Fascinace pohlavím a sexuálním aktem v literatuře bývá buď zcela vážná, to je už dlouho docela moderní a většině autorů to prochází, nebo komická. Zde se pak dnešní žertující autor už nesmí pohybovat v oblasti prostého popisu aktu s aparátem neobjevných vulgarismů, nýbrž musí se snažit povznést své žertování do oblasti lehkého nonsensu, překvapivých rýmů a legračních literárních odkazů. A tady potom právě nastane problém s "otevřeností" doby.

Marta Švagrová: Existuje ovšem mnoho literárních děl založených na erotice velmi intimní, která autora mají. Aktuálním příkladem z  české scény může být právě čerstvé vydání erotických hříček Jiřího Dědečka Slizské písně. Co vede zralého básníka k širokému zveřejnění soukromých veršů, jimiž bavil zamlada přátele a jež možná směřovaly kdysi k jeho dívkám?

Jiří Dědeček: Touha po troše srandy, po skandálku. A pak, některé fóry už lépe nevymyslím, třeba rým v přechodníku Plzně – przně… Slizské písně vznikly v polovině 70. let, věnoval jsem je jisté slečně. Ovšemže nejsou zdaleka všechny adresné, ale vznikaly pod jejím vlivem, dokonce bych se nebál říci v součinnosti, protože ona stejně jako já milovala slovní humor, jazykové hříčky, dada. Chechtali jsme se spolu. Knížku jsem tenkrát rozepsal v deseti průklepech pro pár přátel, četla ji i maminka té slečny, se smíchem mi z ní citovala, její tatínek si bručel pod vousy, ale tiše vše toleroval. Se slečnou jsme se rozešli, ale sbírka dál žila svým životem a  poměrně rychle se šířila v pražském i mimopražském intelektuálním milieu, však jsem z ní taky uváděl mnohé ukázky během koncertů. Žena mi vyprávěla, že když o několik let později vstoupila do restaurace, kde seděla společnost "Hrůza" okolo Karla Halouna a Michala Ambrože, ozvalo se: "Pánové, povstaňte, přichází manželka autora Slizských písní." Snad se nikoho nedotkne, když prozradím, že si je už tehdy oblíbili třeba Petr Čepek nebo Ondřej Suchý.

Jaromír Slomek: Slizské písně neznám, nevím tedy, jde-li tam o víc než o lacinou narážku na titul slavné Bezručovy sbírky. Co vedlo zralého písničkáře k tomu, že nabídl veřejnosti něco "pikantního" či jakého, netuším. Asi přesvědčení, že je to dobré a že by to nemělo být objeveno až v  pozůstalosti.

Věra Menclová: Je to kus autorského já. Pokud chce spisovatel oslovit své obecenstvo i tímto způsobem, je jen dobře, že má možnost. Někdo vypráví erotické vtipy a posluchače to nejen neuráží, ale pobaví a potěší. Jiný jen otevře pusu a posluchači nevědí, kam rozpaky strčit hlavu. Myslím, že vtipné a nápadité texty, pro které je erotické téma a jazyk vulgarity jen prostředkem k vyjádření nějaké nálady nebo pocitu, budou vždycky vděčně přijímány. Čtenář určitě pozná, kde je cílem pouze vulgarita, a tam asi autor zůstane u jediného vydání.

Marta Švagrová: Jaký je dnes akční rádius erotické literatury, nezevšedněla?

Jiří Dědeček: Nevím, každý z nás má svá měřítka pro to, co je ještě únosné a co už je za hranicí vkusu. Z toho pro mě plyne, že akční rádius je nevyzpytatelný. Zevšednění bych se nebál, bude-li věc vtipně vypointovaná, tedy překvapivá a duchaplná. Já osobně mám skvělou zpětnou vazbu, mohu si ověřovat reakci publika při mnoha veřejných vystoupeních.

(zde kráceno)

---