Olivovníky

Ondřej Bezr

To je hezký, ne?

Rozhovor s Vlastimilem Třešňákem

Jo, je to hezký

Velký časopisecký rozhovor s významnou osobností je práce hezká, i když pochopitelně se na ni musíte připravit. A pak taky jde o ten dar: umět se ptát. Mezi nejlepší vyptávače u nás patří Ondřej Bezr. To je jistota, že hodinka, kterou čtení věnujete, bude prožitá dobře. Ovšem udělat rozhovor knižní, to je něco jiného. Tady jistota, že vás mnohohodinové čtení bude bavit, dopředu dána není. Bezr po rozhovoru s Mišíkem vyzpovídal dalšího muzikanta o generaci staršího, než je sám. I když Vlastimil Třešňák ho varoval, že rád fabuluje a když neví, krčí rameny, což opravdu Bezr několikrát zaznamenal. Třešňákova titulní průpovídka zazní poprvé na straně 24.

Není to čistý rozhovor mezi čtyřma očima, Bezr si z něj odskočí, aby doplnil Třešňákův autoportrét skicami od lidí, kteří jej znají, počínaje Vlastou Chramostovou a Vladimírem Mertou a konče Třešňákovými dětmi Halkou a Petrem. Na rozdíl od Vlastových jsou jejich odpovědi kurzívou, takže i při namátkovém otevření poznáte, je-li na tahu Třešňák nebo někdo jiný. Nečtěte ale namátkou, vemte ji od začátku do konce.

Bohužel však není kniha členěna na žádné kapitoly, takže je těžké si stanovit, kde ji odložit do zítřka. Čte se pak dlouho do noci. Nevím, nakolik je skutečně chronologickým záznamem rozhovoru, a nakolik se doplňovalo při korekturách a zda se přesouvaly jednotlivé pasáže, ale působí na mne dojmem až neuvěřitelně rafinované kompozice, spíš jako vybroušený scénář rozhlasové hry, než záznam rozhovoru. Včetně toho, že asi občas Třešňák opravdu fabuluje a přehrává skutečnost do grotesky, z některých motivů tvoří jakési refrénky, které se vrátí znovu v pozměněných souvislostech a někde se až mění ve své literární alter ego pana Moritze.

Drobné příběhy, kterých je knížka plná, jsou psány s vtipem, třeba když mu opat Opasek nabídne, že mu poskytne svátost zpovědi, Třešňák mu odpoví, že se o tom musí nejdřív poradit se svým rabínem. To je pohotovost vpravdě Plíhalovská. Potěšitelné je, že i když je Třešňákův život námětem na román, Bezr se dokáže ptát a Třešňák zajímavě odpovídat i o vlastním muzikantském řemesle.

Kromě různých archivních fotografií a reprodukcí Třešňákových insitních obrazů v knize najdete opravdu podrobnou diskografii (dokonce i zásadní sleevenoty) i bibliografii a jmenný rejstřík na konci. Přesto není kniha suchopárným nebo nezaujatým účetnictvím. A to je hezký. Kniha je navíc i graficky a tiskařsky řemeslně velmi dobrá a musím říci, že mne edice, do které patří, zatím nezklamala.

---