Olivovníky

Ondřej Bezr

To je hezký, ne?

Rozhovor s Vlastimilem Třešňákem

Zpověď jednoho z rozhněvaných mužů

Největší devízou Třešňákova knižního vzpomínání je zdravé plebejství, autentická atmosféra periferie, které naše kultura vděčí, jen tak namátkou, za Nerudu, Seiferta nebo Hrabala. V úvodní části rozhovoru vzpomíná tento nezařaditelný zpěvák, malíř a hlavně bohém na své karlínské dětství, kdy byl exotem ani ne tak pro nemanželský původ (připomeňme, že pro střední vrstvy to bylo v padesátých letech ještě něco nemyslitelného), jako spíš že byl jedináček. Tento kulturně svébytný svět, ve skutečnosti nijak vzdálený, je dnes už nepochopitelný: „Karlín vypadá jinak – kancelářské budovy, herny, zastavárny, Bonsai a chromovaný hovno. Asi to tak má být, Karlín není žádný skanzen." A k tomu patřily i hudební začátky; nikoli hlubinné inspirační zdroje, po kterých pasou teoretici, ale zcela prozaická náhodná setkání s deskami, které právě někdo propašoval zvenčí. Všichni chtěli být v šedesátých letech bigbíťáky, ale proletářské děti neměly na aparaturu, tudíž musely vzít za vděk folkem. S Dylanem se seznamovaly až dodatečně, což je uchránilo od epigonství současné přeinformované mládeže.

Můžeme při tom vzpomínání i závidět, třeba písničkářům z konce šedesátých let. Kdyby dnes někdo přišel na Karlův most s kytarou a začal hrát třeba „Pravděpodobné vzdálenosti", jak by se tvářili turisté obdivující úspěchy kulturní kolonizace? A jak by reagovali chlapci, co to tam mají propachtované – přibili by ho na kříž nebo utopili jak Jana Nepomuckého?

Hudebníkovo strhující vzpomínání je prokládáno rozhovory s lidmi, kteří byli Třešňákovi v některých obdobích jeho života blízcí. Více než o protagonistovi knížky se ovšem dozvíme o zpovídaných samotných. Vladimír Merta potvrzuje svůj zvyk vyznávat lásku skrze urážky. Pavel Landovský je jako vždy okouzlující i iritující sedmilhář a Vlasta Chramostová jako vždy noblesně plebejská. Zpěvákův syn Petr Třešňák je snad až příliš zaujatý, když o svém otci tvrdí, že „inspirující je jeho vztah k lidem, které nesoudí a nehierarchizuje". Bohužel, ve skutečnosti tolerance není zrovna Třešňákovou předností – ale přiznejme, že ty další to bohatě vynahrazují.

Leitmotivem Třešňákova psaní je záliba v refrénovitých hláškách, jako je ta o „prcání v průjezdě", jak po vzoru Bohumila Hrabala označuje veškeré okázalé pseudoumělectví. Jenže to text nijak nerytmizuje a neorganizuje, spíš to nudí a ke konci až štve, jako soused nebo spolupracovník, který každé ráno demonstruje svoji vtipnost vždy stejnou průpovídkou. Demokratický režim přejímá až příliš mnoho protagonistů i móresů od toho normalizačního; my jsme si už stačili zvyknout, ale příchozí zvenčí bývá často rozladěn. „A lidé, kteří tohle sledování vymysleli, kteří ho odsouhlasili, kteří ho prováděli, ti mají dnes volební právo." Tento maximalisticky, typicky třešňákovský postoj je mi daleko bližší než ten profesora Jičínského, který by nám jistě noblesně vysvětlil, proč ono volební právo ti lidé nemohou nemít. Systém vládnoucí v sedmdesátých letech, který byl schopen zakázat něco tak programově nekonfrontačního, jako bylo sdružení Šafrán, jen proto, že se cítil ohrožen jakoukoli tvořivostí, byl nepochybně perverzní. A nelze se divit, že pro něj Třešňák nemá dobrého slova.

Také Třešňákovo konstatování, že během sedmi let jeho nepřítomnosti „někdo zmršil češtinu. Klídek, jako, nashle, mňamka, príma, pokec, super..." –, je tak výstižné, až uvede čtenáře v pokušení pomoci Vlastovi toho „někoho" vyhledat a nakopat. A přes všechny výše uvedené výhrady možná by Češi měli Třešňákově kritice naslouchat pozorněji, dokud je ještě čas: „Mě svrbí v krku, i když vidím civilisty dobrovolně navlečené v maskáčovém oblečení. Připadají mi jako dobrovolní členové nějakých nových lidových milicí. [... ] Být militantní se dnes nosí, Bin Ládin je bez sebe blahem."

Spoluautor knihy Ondřej Bezr ovládá dnes již zapomenuté umění vidět a nebýt viděn, nezviditelňovat se v rozhovoru na úkor tázaného. Pozici měl ovšem daleko těžší než v Letním rozhovoru s Vladimírem Mišíkem, který se ukázal až překvapivě sdílným a duchaplným společníkem. Třešňák je člověk spíše monologu než dialogu, Bezr jej sice občas tlačí do rohu, například v pasáži o muzikálu Excalibur (což skutečně není důvod k opovržení: kdo byl někdy na volné noze, ví, že u nás na pět set morálních odsudků připadá jedna smysluplná pracovní nabídka), jindy by zase mohl důsledněji trvat na vysvětlení umělcových bonmotů. Třeba toho, proč Třešňák soustavně označuje za symbol normalizačního zla právě Jiřinu Bohdalovou. Nebo proč mlčení Marty Kubišové o disidentských letech vydává za projev servility k dnešnímu popovému publiku; třeba se jí jenom nechce žít ze starých zásluh...

Nakladatelství Galén vydává knihy o hudbě v řadě Olivovníky a je vidět, že je to baví. Nutno ocenit kvalitní úpravu na křídovém papíře, množství fotografií a Třešňákových obrazů z cyklu Rozhněvaní muži, dokonce i komiks od Václava Martínka, známějšího pod jménem pan Moritz. Publikace obsahuje podrobnou diskografii včetně dobových sleeve-notů i jmenný rejstřík (zahrnující i ,,Kovanou, zástupkyni ředitele ZŠ"). Snad by to jen chtělo opravit drobnou chybu: fízlině, odporné slovo, leč výstižné, by se mělo psát s ypsilonem, podle vzoru mistryně... Zkrátka, se vším všudy, i s tou diskutabilností a nevyrovnaností, je to kniha, která si nezaslouží zapadnout do čistě žánrové škatulky.

---