Olivovníky

Ondřej Bezr

To je hezký, ne?

Rozhovor s Vlastimilem Třešňákem

Causa Vlastimil Třešňák

I když to může znít bůhvíjak nadneseně, životní příběh mnohostranného umělce VLASTIMILA TŘEŠŇÁKA je až symbolickým opisem příběhu jedné menšinové, ale o to podstatnější části české společnosti posledních šedesáti let. Je o  její schopnosti přežít, o možnostech zachovat si maximum vlastní identity, o  neúnavném hledání sebe samé. A co je nejpodstatnější: také o jeho nalézání.

Kdo zná Třešňáka jen jako rozervaného folkového barda z jeho prvního - a  pro mnohé možná nepřekonatelného - exilového alba Zeměměřič (1979) a půjde dnes na jeho koncert, bude šokován. Nebude před ním sedět písničkář s  dvanáctistrunnou kytarou v klíně, lyricky básnící o pražské periférii a  vyprávějící příběhy o lidech z okraje společnosti. Dostane se mu průplachu ušních bubínků v podání bluesrockové kapely, stylově jakoby vypadlé ze 60. let, s frontmanem doslova vyplivávajícím proklatě přesné a často velmi přímočaré komentáře k tomu, co se kolem nás děje. Ano, protestsongy. I kdyby se stokrát zaklínal, že „nechce ani remcat“, že „pozoruje, konstatuje, ale už nehne ani prstem“.

V Bermudském trojúhelníku

„Jeho osobní příběh je jak z Alexandra Dumase,“ říká v narážce na Třešňákovo narození a dětství jeho přítelkyně a „adoptivní matka“, herečka Vlasta Chramostová. Jeho matka byla velmi mladá dívka z rodiny neodsunutých sudetských Němců, otec voják základní služby. Z jejich krátkodobého manželství se narodilo dítě, které po rozvodu soud přiřkl otci. Ten je dal na výchovu svým karlínským rodičům.

Matku Vlastimil poznal až v roce 1990. „Ostrava, rok 1990. Na pátou štaci prvého polistopadového kocovinového turné jsem přijel o tři hodiny dřív s tím, ať mi šéf klubu přidělí šatnu, že se z kocoviny vyspím. Ať ke mně nikoho nepouštějí. Zamkl jsem se a za chvíli pořadatel ťuká na dveře, že mám důležitou návštěvu. ,I kdyby to byli Beatles, tak až za hodinu!´ Ale do šatny vešla jakási paní, pozdravila a začala mi ukazovat fotky mimina, jak pase koníčky, mimina s dudlíkem, mimina v povijánku i bez něj. Ptám se, kdo to je, a paní řekla: ,To jste vy.´ Ptám se dál: ,A kdo jste vy?´ A paní na to: ,Já jsem tvoje máma …´ Při prvním setkání říkala – a znělo mi to, jako by se omlouvala -, že v roce 1950, kdy jsem se narodil, byly až na výjimky zakázané potraty. ,Pět let po válce, chlapů málo, byli vystřílený!´ Trochu jsem se zarazil. Přišlo mi divné slyšet z úst paní matky jinými slovy: ,Promiň, že jsi přišel na svět. Kdyby nebyly potraty zakázaný, to víš, že bychom s tím něco udělali.´ Vlastně jsem svou kocovinu vítal.“

Karlínské dětství Třešňáka poznamenalo, jak ví každý, kdo zná jeho písničky, a hlavně knihy, v míře vrchovaté. Nejen otevřená náruč prarodičů, prostředí klukovských part, v nichž se prolínalo „bílé“ a romské etnikum („Ale my jsme ani nevěděli, že jsou nějací Cikáni. Byli jsme všichni stejně špinaví, s nudlí u nosu.“) a „pustiny“ vhodné k „mapování“. Taky první muzika. „Babička milovala zpěváka Rudolfa Antonína Dvorského. Děda taky, jenom to nedával tolik najevo. Ale neměli jsme gramofon, jen rozhlas po drátě. V něm občas pouštěli směsku prvorepublikových zpěváků a v kuchyni to bývalo jako při mši svaté. Babka odvázala květovanou zástěru, odstavila hrnce z plotny a sedla si k bedně, ze které zpíval Dvorský, Malina, Nový a Tino Muff své učesané písně.

Velký rozdíl oproti tomu, co jsem slyšel, když jsem šel z dětské knihovny. Naproti ní sedávali v parku mí pozdější kolegové cigoši a hráli Dajánu nebo Tam, kde je Caracas, šlágry padesátých a šedesátých let. Hráli tam ,Cikáni romského původu´, jak o nich o několik let později psaly noviny. A kousek od parku byl klandr, kde se scházeli chuligáni, páskové. Načesaní, napomádovaní, o tři čtyři roky starší kluci a ti na kytary trsali rock´n´roll ,Dej nám pánbů kýbl bublin!´ a ,Koupím ti korkáče …´. Plivali před sebe, já jim chodil do hospody U města Hamburku pro pivo a mohl s nimi sedávat na jejich klandru. Takže R. A. Dvorský – Dajána – Kýbl bublin, bermudský trojúhelník, který mě polapil, jelikož se mi to líbilo všechno.“

Návyková droga

Není tedy náhoda, že první umělecké odvětví, do kterého se Třešňák ještě jako adolescent „obul“, byla právě hudba. První pokusy o založení bigbeatové kapely, zkoušející v jednom z oblouků karlínského Negrelliho viaduktu (a jež popisuje Třešňák ve svém zatím posledním románu - Melouch), skončily neúspěchem, ani občasné vyhrávání hospodských odrhovaček štamgastům v lokále U  města Hamburku asi nejsou tou nejzásadnější stopou. Jenomže byl rok 1968, všeobecné uvolnění a na pražské písničkářské „scéně“ na Karlově mostě vyšly první hvězdy, kterým stačila jedna akustická kytara: „Na Karlově mostě měl každý svoje publikum. Hutka s Kalandrou na tom byli nejlépe. Jednak byli služebně nejstarší, druhak jim to přece jenom krásně znělo - dvě kytary, zpívali dvojhlasy. Někteří lidi chodili přímo na ně. A Paleček s Janíkem zase uspěli s tím, že měli u krku bílé fiží, naškrobené kraječky, v ruce flétničku a zpívali svůj hit: ,Hele, lidi!' Příští sezónu už měli angažmá v divadle Semafor. Pro ty byl Karlův most odraziště. Guru Jaroslav J. Neduha vynalezl ke své produkci divadýlko, recitování, happening. Ale odrazil se naštěstí jen do našeho ášramu, do hospody U krále brabantského.“

Písničky z téhle „posvěcené doby“ na rozdíl od některých svých kolegů Třešňák dnes nehraje, nevydává, skoro se k nim nehlásí – absence jakéhokoli sentimentu je jedním z jeho nejpodstatnějších povahových rysů nejen ve smyslu uměleckém. I když připouští: „Sice na toho sedmnáctiletého Třešňáka nadávám, popichuji ho, ale zároveň mu závidím. Možná na něj žárlím … Jak myslel všechno, co dělal, naivně upřímně. Jak celé noci vymýšlel rým třeba na slovo slunce. Když nevymyslel, šel ráno ukradnout před mlékárnu housku a láhev mléka a lámal si hlavu dál.“

Spojenecká vojska samozřejmě učinila rejdům nekalých živlů přítrž. Ještě předtím ale Vlastimil Třešňák díky výtvarnici vystavující na mostě a své tehdejší dívce Marcele Třebické objevil další disciplínu svého dnešního „uměleckého pětiboje“: malování. „Zjistil jsem, jak malování voní, jak uklidňuje, působí jak návyková droga. Je to vlastně voňavá terapie, pastva pro oči. Vřele doporučuji.“

Veselá ghetta

Živení brigádami, občasná vystupování (nejdřív většinou ve dvojici s  celoživotním přítelem Jaroslavem Hutkou, později v první kapele s romskými kamarády z Karlína, saxofonistou Milanem Kormanem a kontrabasistou Vojtěchem Gadžorem), probdělé noci při tazích noční Prahou – život „prokletého umělce“ z  vlastního rozhodnutí v prvních letech takzvané normalizace. Před sebou žádná perspektiva. „Čekat na zázrak, jít večer pít a žvanit ke Králi brabantskému a  zítra a pozítří zas.“

Spásný nápad, jak dát pražské folkové komunitě nějaký řád a vybavit ji pro „boj s nepřítelem“, dostal paradoxně nemuzikant, nicméně podnikavý člověk Jiří Pallas: volnému sdružení působícímu na bázi „Svatoplukových prutů“ vymyslela jedna z jeho zakládajících členek, Zuzana Michnová, název Šafrán. Nepřizpůsobivý odpůrce jakýchkoli organizací Vlastimil Třešňák se nejprve k  celé akci stavěl skepticky, „„ale později jsem ke křížku přilezl. Sdružení Šafrán fungovalo trošku jako odbory. Veselé umělé ghetto. Brali jsme se navzájem na hraní, pomáhali si, méně se pomlouvali. Zuzana Michnová mi jednou umyla nádobí. Chovali jsme se jako zahrádkáři, kteří si navzájem vyměňují sazenice a radí si nejlepší hnůj.“

Životní styl „carpe diem“, spojený s vyhraněným postojem vůči stále více „normalizovanému“ establishmentu, ovšem udržoval Třešňáka jednou nohou v  undergroundu. A k jedné noze začas přibyla i druhá. Jako deus ex machina zapůsobil fotograf Bohdan Holomíček. „Jednou mě pozval na výlet k sobě do Janských Lázní. Já u Bohdana zůstal déle a on třetí den povídá, že má kousek od Janských Lázní přátele a že bychom mohli zajet na návštěvu. A tak jsme jeli k Havlům na Hrádeček. Jméno Václav Havel jsem znal, jeho hry ne, ale věděl jsem, že je, ehm, ,Jánošík´. Byla u něj tehdy na návštěvě spisovatelská společnost, Pavel Kohout, Ivan Klíma, Ludvík Vaculík, Pavel Juráček. Já měl s  sebou kytaru, tak jsem zahrál - a už jsem v té tlupě zůstal … Veselé ghetto …“

Play Macbeth

Do Třešňákova „uměleckého pětiboje“ přibyl další střípek. Veselé ghetto, nesoucí jednou provždy jako cejch i hrdé znamení pospolitosti vročení ´77, plné kdysi - a teď znovu - slavných divadelníků vykázaných z oficiálních šaten a jevišť, vytvořilo paralelní svět: bytové divadlo. Na zašedlých fotografiích z představení variace Pavla Kohouta na shakespearovské téma Play Macbeth vidíme vedle Vlasty Chramostové a Pavla Landovského i Vlastimila Třešňáka. Hereclaik s dosavadní zkušeností kandrdase „divadla malých forem“ Orfeus principála Radima Vašinky z přelomu 60. a 70. let vedle toho času odstavených hvězd velkých jevišť i filmového plátna. „Podle Kohoutovy knihy Kde je zakopán pes moje čtení Shakespeara tahalo za vlasy, a tak mi ze zoufalství dal do ruky kytaru. Věděl jsem sice, že Macbetha napsal Shakespeare a že je to hra o  králi-mordýřovi, ale to bylo tak všechno. Přišel jsem na čtenou zkoušku pozdě, kolegové už byli u třetího vraždění, a já vůbec nevěděl, o co jde. Nevěděl jsem, v jaké jsem situaci, v jakém století, kdo jsem, koho hraju, koho čtu. Macbetha jsem předtím nikdy neviděl ani nečetl.“ A Vlasta Chramostová: „Když jsme dělali bytového Macbetha, napřed jsme mysleli, že to budeme jenom tak číst. Pak Kohout řekl, že musíme být přesní v žánru, který neznáme - a tak jsme ho hledali. Vlasta dělal nejen muziku, ale ukázal se i jako neobyčejně schopný herec, který celému představení dal se svou kytarou rytmus.“

Pointa? Kolem třiceti repríz. Filmový záznam. Legenda.

Vyasanován

Konec 70. let. Přituhování, ghetto stále méně veselé, odjezdy jednoho jeho člena za druhým do exilu. A výslechy - kvůli všemu, nejčastěji kvůli ničemu, prostě jen tak. „Zkraje mi ještě vykali: Vy hajzle!“ Na začátku následující dekády se v „cause Třešňák“ objevuje Kafka. Nikoli Franz, patron ztracených existencí. Kafka Josef, nadstrážmistr StB, rozhodnutý získat další frčku v  rámci akce Asanace, vymyšlené za účelem vystěhování těch nejnepohodlnějších do znepřátelené ciziny.

Zaťatý Třešňák nebyl snadné sousto, z vytipovaných odjel mezi posledními, poté, co si – kromě jiného - z jeho rukou Kafka „udělal popelník“: „Vyhnaly mě až tvrdé výslechy. Ztráta času, únava, strach, beznaděj. Ve svých očích jsem svůj truc prohrál. Zatkli mě a zmlátili, jelikož chtěli a mohli. Měli to v  popisu práce. Byl u toho s. Kafka s ještě jedním mně neznámým estébákem, ožralí. Když mě s. Kafka v jedenaosmdesátém zmlátil a já zkolaboval, s. Kafka vyběhl přes druhou kancelář na chodbu pro doktora. A v té sousední kanceláři zrovna vyslýchali přítele Pavla Brunnhofera. V jeho bytě se pořádala zakázaná muzika a neoficiální výstavy a spolu s P. B. jsme byli zajedno, že nikdy nikam neemigrujeme, neodjedeme. No a on mě teď z té vedlejší kanceláře viděl ležet na zemi, bylo mu jasné, že nesimuluju, a když jsem se probral, řekl mi: ,Jeď pryč!´“

Střih a skok do roku 1991. Justice nového státního zřízení umožňuje podat trestní oznámení na „neznámého pachatele“, jíž Třešňák, do Čech stále jen občas zajíždějící poddaný švédského krále, využívá. Soud s „neznámým pachatelem Kafkou“ se táhne dlouhá léta, bezvýsledně. „Po druhém stání jsem měl stoprocentní jistotu, že z rozsudku nic nebude … Cítil jsem se u soudu občas jako na pranýři, jako vinný. ,Pane poškozený, jestlipak víte, že pan Josef Kafka má na rozdíl od vás dobrý posudek z místa bydliště?´“ Jakpak asi s. podnikateli Kafkovi jdou kšefty dnes, v roce 2008?

Cesta tam a zase zpátky

Od roku 1982 se stává Vlastimil Třešňák světoobčanem. Začíná ve Švédsku, kde mu půdu pro život připravují dávní přátelé, šafránský Jiří Pallas a  fotograf Bohumil Bob Krčil, stěhuje se do Německa, zajíždí do Spojených států - vždy podle práce, podle toho, která z disciplín nabývá momentálně vrchu. Koncerty, výstavy, hraní v divadle a filmu, psaní a vydávání knížek, fotografování. Konkrétní příhody snadno k dohledání v převážně autobiograficky laděných knihách a povídkách. Stuttgart Macbeth. Oidipus na rohu. To nejdůležitější o panu Moritzovi. Klíč je pod rohožkou. A mnohé další.

Perestrojková úleva na konci 80. let se k rozevlátému Třešňákovi nedonesla. Nepásl po ní. Netrpěl steskem po zemi, kde se típají cigarety o ruce. „Praskání ČSSR jsem si nevšiml. Jen od některých emigrantů jsem slýchal, že se ,něco děje´. Husák má angínu! Gorbačov nakupoval v Tuzexu! Bohdalová u  Paukerta! Jaroslav Hutka praskání slyšel, byl plný očekávání, už měl sbaleno. Mně to ,tání´ nedocházelo, stejně jako mi v osmašedesátém nedocházel 21. srpen. Notabene, deset dní před 17. listopadem jsem byl ve Vratislavi, takže jsem měl už návštěvu skanzenu za sebou.“ Na památném polském koncertě se poprvé na jednom pódiu sešli čeští písničkáři z obou stran železné opony. Ti, kteří odjeli, ti, kteří zůstali a nepoddali se … i další … Třešňák, Hutka, Kryl, Veit. Dobeš, Rímský. Streichl, Nohavica.

A pak 17. listopad 1989 a dny následující. „Byl jsem tehdy u Jaroslava Hutky v Kolíně nad Rýnem. Seděli jsme v hospodě, pili a rozumovali. Jaroslav každou celou hodinu odbíhal domů poslouchat zprávy Svobodné Evropy. Tak jsem si sám v kolínské hospodě říkal, že se asi něco děje, a krčil jsem rameny. Druhý den volala Olga Havlová, ať okamžitě přijedeme do Čech, do Prahy, na Letnou, na Spartu. Ale mně se nechtělo. Hutka zacvakl kufr. A já se vrátil do Frankfurtu připravovat se na emigraci do New Yorku, zatímco Jaroslav odletěl do Prahy.“

Odjel mezi posledními - a mezi posledními se i vrátil. Bez sentimentu. Vlastně jen kvůli přátelům, kteří zůstali.

„To nejdůležitější o panu Třešňákovi“ tady vlastně končí. To další se dozvíte z jeho nových písniček, z jeho knih. K nim si musí cestu najít každý sám. Pevný názor se dneska příliš nenosí. Ale zajímá-li vás, právě tady jste na správné adrese. Její nalezení stojí za to.

(Citáty jsou převzaty z knihy Ondřej Bezr: To je hezký, ne? - Rozhovor s  Vlastimilem Třešňákem, Galén 2007.)

---